Zkracuje nezaměstnanost délku života?

20. 7. 2015 / Milan Mundier

Z výroků některých našich politiků – v čele s ministryní práce a sociálních věcí – by jeden snadno nabyl dojmu, že nezaměstnanými se stávají pouze ti lidé, kteří mají nízkou pracovní morálku, resp. se práci vyhýbají. Existují ovšem studie, které tvrdí, že nezaměstnanost zkracuje délku života, čili její dopady na jednotlivce nemají pouze sociální povahu. Čím to může být způsobeno?

Začněme tím, že existuje více druhů nezaměstnanosti. Nemám teď na mysli nezaměstnanost krátkodobou a dlouhodobou, ani nezaměstnanost frikční, cyklickou a sezónní, ale nezaměstnanost dobrovolnou a nedobrovolnou.

Jak už název napovídá, dobrovolnou nezaměstnaností jsou postiženi ti, kteří před prací upřednostňují např. studium, péči o rodinu či volnočasové aktivity (sport). Ale dovoluji si tvrdit, že nedobrovolná nezaměstnanost nad tou dobrovolnou převažuje, protože stále platí, že „bez práce nejsou koláče“ a práce je jedním ze způsobů lidské seberealizace.

A teď přejděme k jádru věci. Nezaměstnanost s sebou nese hned několik faktorů, které mají přímý a ryze negativní dopad na duševní pohodu člověka. A je-li tato duševní pohoda nějakým způsobem narušena, je ohroženo zdraví nejen psychické, ale také fyzické. O které faktory přesně jde? Pomozme si následujícím schémátkem:



1. Strach z budoucnosti

Být nezaměstnaným znamená mít snížený či dokonce žádný finanční příjem. Člověk bez příjmu si stěží může obstarat základní životní potřeby a čelí hrozbě sociálního vyloučení. Stěží si může plánovat nějakou budoucnost, nemá-li k tomu žádné hmotné prostředky. A svým způsobem má z budoucnosti strach. Stále dokola si musí klást otázky typu: „Letos ještě budu mít z čeho žít, ale z čeho budu žít příští rok, nepodaří-li se mi najít práci?“ „Z čeho budu platit nájem, když je rok od roku vyšší?“ „Z čeho si mám koupit ty šaty na pracovní pohovor?“ Atd.

Nezaměstnaný má sice nějaké možnosti, jak si svoji situaci zlepšit, ale i tyto možnosti jsou poměrně omezené. Každopádně bychom měli „nosit na rukou“ ty zaměstnavatele, kteří nezaměstnaným nabízejí alespoň nekolidující zaměstnání. Právě nekolidující zaměstnání je oním pověstným „stéblem“ či „záchranným kruhem“, možností, jak si nějakou tu korunu vydělat, udržet si pracovní návyky a navázat nové sociální kontakty. Bohužel ale stále zůstává v platnosti nesmysl (i takto lze nazývat některé zákony), že si člověk v rámci nekolidujícího zaměstnání může vydělat pouze 50% minimální mzdy hrubého. Nebylo by lepší dát mu možnost, aby si vydělal o nějakou tu tisícikorunu víc? Téma jistě hodné diskuse.

2. Pocit osobního selhání

Mezi klienty Úřadu práce je i nemálo těch, kteří jsou zároveň pravidelnými návštěvníky psychiatrických ordinací. Nezaměstnaný člověk často propadá pocitu, že profesně naprosto selhal. Připadá si méněcenný, protože není schopen si práci najít, přičemž tento pocit může být o to silnější, oč vyšší kvalifikaci „postižený“ má. Nezaměstnaní absolventi vysokých škol dnes však nejsou ničím neobvyklým, kdybych chtěl být cynický, napsal bych, že po úspěšném absolvování studia čekají člověka dvě jistoty – promoce a Úřad práce.

Již zmíněný pocit osobního selhání či neschopnosti prosadit se v džungli jménem „český trh práce“ (http://blisty.cz/art/77810.html) může mít za následek těžké depresivní stavy, v extrémních případech dokonce myšlenky na sebevraždu. Nezaměstnaný, kterému se už delší dobu nedaří najít práci, pak může propadnout jisté apatii či ztrátě víry v to, že ještě zaměstnání někdy najde. Pořád někde slýcháme, že uspět v životě mohou pouze silní a sebevědomí jedinci, těžko ale bude sebevědomým ten, komu se – navzdory nemalé snaze – nedaří práci dlouhodobě najít.

3. Nedostatek sociálních kontaktů aneb „Na chvostu společnosti“

Nezaměstnaní lidé se mnohdy potýkají ještě s jedním problémem – nedostatkem sociálních kontaktů. Je faktem, že v zaměstnání navazujeme mnoho sociálních kontaktů, a jestliže zaměstnáni nejsme, stáváme se osamělejšími, nemáme-li tedy oporu v rozvětvené rodině či širokém kruhu přátel. Nezaměstnaní však mohou snadno ztratit i ty sociální kontakty, které navázali mimo pracoviště. Za svoji situaci se hluboce stydí (často v důsledku faktu zmíněného v bodě 2), a tak se začnou stranit svých přátel a známých, aby nemuseli odpovídat na otázky typu: „Pořád ještě sháníš práci?“ či „Jak dopadl ten poslední pohovor?“

4. Předsudky části společnosti

A nakonec bych se rád vrátil k tomu, co jsem zmínil v úvodu svého článku. Určitá část naší společnosti má ve zvyku nálepkovat a vytvářet nové předsudky. Takže se stále ještě můžeme setkat s názorem, že většina nezaměstnaných si za svou situaci může sama, protože se práci vyhýbá nebo si ani neumí pořádně napsat životopis. Čelí-li někdo zvýšené míře předsudků, začne sám sebe vnímat ryze negativně a hromadit v sobě neuvěřitelnou zlobu vůči své osobě. A jak známo, negativní emoce mají na lidské zdraví velmi nepříznivý dopad.

Psychická deprivace vyvolaná čtyřmi popsanými faktory pak může způsobit následující zdravotní problémy: kardiovaskulární choroby, žaludeční vředy, respirační onemocnění či hypercholesterolémie.

Považte sami, chtěli byste být, vezmete-li v úvahu výše uvedené, nezaměstnanými? Možná by nebylo od věci, kdyby se nad tímto zamysleli i ti, o kterých se zmiňuji v bodě 4. Stejně tak by nebylo od věci zabývat se otázkou, která dala název tomuto článku, v rámci nějakých dalších výzkumů. Sám o tom velmi vážně uvažuji. A také přijít s nějakou novou koncepcí, jak nezaměstnanost v budoucnu řešit. Ale pozor, nesmíme házet do jednoho pytle nezaměstnané absolventy vysokých či středních škol, nezaměstnané z důvodu invalidity nebo nezaměstnané starší čtyřiceti či padesáti let.

A samozřejmě je třeba, aby v čele Ministerstva práce a sociálních věcí nestáli lidé, kteří si boj s nezaměstnaností pletou s bojem s nezaměstnanými.

0
Vytisknout
2636

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2015