Západní společnosti produkují víc a víc ztracených mladíků, jimž se nezdařil životní start a nesou v sobě nebezpečnou sociální zášť

Pomsta ztracených

13. 7. 2015

KD│ Psychoanalytici již před dekádami upozornili na problém, který vzniká v důsledku rozpadu "tradičního" modelu rodiny a obecně přechodu k dominanci neosobních vztahů. V "tradiční" rodině otec reprezentoval společenskou autoritu a řád na vztahové mikroúrovni, se vším dobrým i špatným, co to sebou neslo. V takovéto vztahové konstelaci muž dospěl, jestliže překonal otce a sám se stal ztělesněním sociálního řádu ve vlastní rodině. - Odosobnění vztahů v moderní tržní společnosti a paralelní oslabování role otce vedlo postupně k tomu, že překonání otce v rámci prudce se měnících generačních nároků už nepředstavuje pro dospívajícího větší problém, ba dochází k tomu takřka samospádem. Jenže zároveň banální vyrovnání s otcem už neznamená vyrovnat se také s řádem. Rebelování proti otci postrádá hlubší smysl, dochází tedy k hledání jiného, zástupného objektu, který by zaujal roli ztělesnění zásadně abstraktní a nelokalizovatelné moci v globální tržní společnosti. Mnozí tak rebelují proti vládě, bankám, americkému imperialismu, Bilderbergu, Bruselu, "systému" nikoliv z objektivních důvodů, ale především z nezvládnuté vnitřní psychologické potřeby - proto, že si nedokázali jako generace minulé uspokojivě vyřešit vztah k autoritě v průběhu dospívání. Jenže překonat symbol řádu v podobě mocné instituce je nekonečně obtížnější a také nebezpečnější úkol, než vystoupit ze stínu tradičního autoritativního fotra, který byl koneckonců jen smrtelným člověkem. Právě o tom pojednává text profesora Toma Nicholse.

Co se to děje s mladými Američany? Další masové střílení vedlo k dalšímu kolu sociálních a politických rekriminací. Mladý muž - "samotář" a "nezakotvený", jako obyčejně - se chopí ničemné věci a zaútočí na nevinné lidi. Mezi troskami hledáme důvody, které předem vyhovují našim předsudkům ohledně násilí, a viníme rasismus, zbraně, nezaměstnanost, drogy, špatnou rodinu, nebo cokoliv jiného nám pomáhá najít v tragédii smysl.

Ale pravdou je, že Dylann Roof (přinejmenším podle toho, co víme) se tak moc neliší od mnoha jiných mladých, většinou bílých mužů z posledních více jak třiceti let, kteří se různými způsoby rozohňují proti společnosti. Ačkoliv masoví vrazi pochopitelně přitahují naši představivost a dominují médiím, ne všichni dysfunkční mladí muži jsou násilničtí a ne všichni získají publicitu, po níž prahnou. Někteří jsou teroristy, další vrahy a někteří pouze vandaly. Pár jich je zrádci a dezertéry.

To co mají všichni společné je jejich gender (mužský), rasa (většina je bílých) a mládí (téměř všichni dosahují vrcholu destruktivnosti před třicítkou). Kromě toho se zdá, že mají společného jen málo, kromě tvrdohlavé nedospělosti nerozlučně spojené s nebetyčným narcismem. Takřka ve všech případech odívají svůj hněv do šatu ideologie: Nadřazenosti bílých, džihádu, nenávisti k potratům nebo protivládní paranoie. Zaseknutí v nekonečné adolescenci, vidí jen vlastní představovanou ctnost mezi nenapravitelnou zkažeností. Roof v typickém sentimentu napsal před svým běsněním, že "někdo musí mít odvahu to realizovat, a myslím, že to mám být já".

Ztracení hoši se bouří

To je válečný pokřik narcisty a už jsme ho slyšeli. Západní společnosti produkují více a více těchto ztracených hochů, mladých mužů, kterým se nezdařil životní start a nesou sebou tíživou sociální zášť. Někteří z nich zabíjejí, další útočí jinými, kreativnějšími způsoby: Ať je to Edward Snowden, který se rozhodl, že jedině on může zachránit Ameriku před metlou slídění, nebo Bowe Bergdahl opouštějící své postavení, aby osobně vyřešil válku v Afghánistánu, z rozsahu kombinace nedospělosti a velikášství mezi těmito mladými muži člověku údivem padá čelist, i když obojí není protlačeno hlavní pušky.

Mladí ztracenci žijí spíše v heroických fantaziích a konstruovaných identitách než v práci a lidských vztazích.

Samozřejmě netvrdím, že Snowden nebo Begdahl jsou zabijáci. Pokud tito ztracení mladí muži něčím jsou, pak zřejmě nemožně citlivými dušemi. (Ponechávám v tomto kontextu stranou akce Chelsea Manningové, jejíž příběh je složitější, než abych ho dokázal pochopit.) Ale všichni se dopustili nezměrně destruktivních činů a z důvodů, které byly tak zakořeněny v jejich selhávajícím mužství a dospělosti, jako v případě Roofa. Jsou tu další: John Walker Lindh, "americký Talibanec", který strávil léta dospívání v internetových chatech, než se ve dvaceti stal džihádistou. Timothy McVeigh, šikanovaný chlapeček, plánoval teroristický útok na federální budovy poté, co po dvacítce opustil armádu. John Salvi, další samotář, ve dvaadvaceti vystřílel potratovou kliniku. Seznam by mohl pokračovat. Mladí ztracenci žijí ve fantaziích: Snowden vystupoval na internetu pod přezdívkou "Wolfking Awesomefox”, což téměř překonává parodii, zatímco McVeigh se považoval za moderního Paula Revereho.

Jejich životy až do okamžiku individuální tragédie jsou plné zoufalých pokusů zalátat zející díru nejistoty, která měla být zaplněna příchodem mužnosti někdy po střední škole.

Hluboké frustrace ze sexu a identity

Nepropadejte omylu: Tohle je takřka exkluzívně mužský fenomén. Ženy, zejména na Západě, nejsou obvykle pachatelkami masakrů nebo jiných spektakulárních antisociálních aktů. To není nový postřeh, ale má cenu připomenout důležitou roli sexu a mužské identity - nebo jejího nedostatku - v životě dysfunkčních mladých mužů. V mnoha případech jsou tito chlapcochlapi zmatení ohledně sexuality, frustrováni svou sociální nešikovností a snaží se ji kompenzovat. Mění se v to, co německý spisovatel Hans Enzensberger označil za "radikalizované poražené", neúspěšné muže, kteří kanalizují otupené mužské sociální impulsy v destrukci.

Frustrace ohledně sexu a identity jsou zvlášť nebezpečné, když se promění v násilí. Roof zuřil na černé "znásilňující naše ženy", což je obava takřka identická s těmi, jež před lety vyjádřila skupina rádobydžihádistů v Kanadě posedlých myšlenkou, že kanadští vojáci znásilňovali afghánské ženy. Eliot Roger, mladý muž, který zabil tři lidi, než najel autem do mnoha jiných poblíž University od California v Santa Barbaře v roce 2014, explicitně řekl, že trestá jiné muže - a samozřejmě lehké ženy, které je milují - za to, že jsou sexuálně úspěšnější než on.

Džihádisté jsou samozřejmě názornou ukázkou tohoto typu deformované mužské identity. Přes všechnu falešnou pietu a údajnou nechuť k západní nemorálnosti mladí muži ze Severní Ameriky a Evropy, kteří mají sklon k džihádismu, jsou často radostnými konzumenty zakázaných západních potěšení a zvláště jsou posedlí znásilňováním, pornografií a adolescentní fixací na podrobení žen. Teroristické organizace v zahraničí se této potřebě radostně přizpůsobují: Není náhodou, že takřka pokaždé, když dojde k nájezdu na hnízdo džihádistů, najdou se spousty porna. Dokonce i bin Ládin měl pro ně nenasytný apetit.

Narcisistická pomsta rozhněvaných poražených

Rozhněvaní poražení nejsou novým ani exotickým fenoménem. Co je teď nicméně odlišné je to, jak sociální média a nezpochybnitelný nárůst narcismu mezi mladými lidmi vytvářejí nový způsob napadání. Není dost na tom zabít lidi nebo útočit na symboly autority jako je vláda; dnes nové plemeno mladých poražených trvá na širší sociální relevanci a masovém uznání pro své akce.

Kdysi jsme považovali za znepokojující, že někdo jako Unabomber by žádal, aby svět četl jeho hloupý manifest; nyní jsme překvapeni, pokud mladý muž, který je zapojen do gigantického zločinu libovolného druhu, za sebou nezanechá nějakou formu svědectví pro imaginární legie fanoušků na internetu.

Mladí černí muži si samozřejmě ve skutečnosti navzájem ubližují častěji a v nepřiměřeném počtu ve srovnání s rozhněvanými bílými poraženci. Nejsem sociolog a nehodlám pojednávat o problémech vnitřních měst. Zdá se však nicméně nezpochybnitelné, že mladí černí muži, kteří kořistí na své vlastní společnosti, sdílejí s bílými lúzry ubližujícími cizím jeden zásadní rys: Nejsou muži v žádném smyslu slova, které konotuje odpovědnost, zdrženlivost, sebeovládání nebo jiné tradiční mužské ctnosti.

To jsou kvality "mužství" popsané před pár lety profesorem Harvardské univerzity Harveyem Mansfieldem, jejichž mizení z moderní společnosti Mansfield nejen lituje, ale také předvídavě varuje před neblahými důsledky. Tak jako jejich bílí bratři jsou nebezpeční černí muži dětinští, ale jejich dopad obyčejně nepřekračuje hranice čtvrti. Média a veřejnost zřejmě, z řady tragických důvodů, jednoduše nereagují na každodenní násilí mezi mladými černochy stejným způsobem, jako na nápadné produkce rozhněvaných bílých.

Mladický portrét nepřizpůsobivého

Je ovšem výmluvné, že věnujeme pozornost pouze bílým dětem, které se nevyvedly - nebo v případě Virginia Tech emocionálně narušeným Asiatům. Je tu nepochybně v činnosti subtilní, dokonce nevědomý rasismus. Možná jsme šokováni, když se mladí muži, o nichž si myslíme, že mohli od sociálního řádu očekávat víc, postaví proti němu. Nebo možná jsme jednoduše necitliví vůči městskému násilí mezi černými.

Dokonce i ve světě špionáže se nicméně zdá, že existují dvojí standardy: Mnozí lidé považují Snowdena za celebritu, zatímco pouze před pár měsíci bývalý důstojník CIA Jeffery Sterling, Afroameričan, skončil ve federálním vězení za únik utajovaných skutečností, aniž by k tomu veřejnost byť jen pípla. (Považuji oba za zločince.)

Přesto odcizení mladí samotáři, zejména ti co se dopouštějí spektakulárních násilných činů, jsou z největší části bílý fenomén. Ať už jsme jakkoliv neochotní to přijmout, Roof se liší jen stupněm, ale ne kvalitou, od mladých mužů jako Lindh, Snowden, Bergdahl, Salvi, britského "Johna Džihádisty" (dalšího středostavovského "hodného dítěte", které se postavilo proti vlastní společnosti) a dalších.

To je znepokojující obvinění, ale zkuste si na chvíli představit, jak jsou všichni tito mladí muži navzájem podobní, spíše než v čem se liší. Stojí stranou a jejich vrstevníci jim obecně nerozumějí. Možná jsou oblíbeni v malém okruhu lidí, ale také týmž lidem způsobují nepříjemnosti. Jejich adolescence, která měla být překonána již před lety, jde s nimi jako obnošené tričko nebo pár okopaných bot, které nedokážou zahodit. Ať už jsou fascinováni kulturou hip-hopu jako Lindh a John Džihádista, nebo žijí virtuální život online jako Snowden, nepřebírají zodpovědnost dospělého.

Vzdělání se jim zdá únavné, v neposlední řadě proto, že i normální středoškolské výzvy vyžadují sociální dovednosti, které jim chybí. Vysoká škola, pokud to dotáhnou tak daleko, je prostě další arénou pro sociální selhání. Pracovní život je mimo veškerou pochybnost: Tito mladí muži, kteří si představují, že jsou vyvoleni k důležitějším věcem, ať už ke kariéře hudební hvězdy nebo důležitějšímu poslání jako řekněme zachránit Spojené státy před tyranií či válkou v cizině. Nebo - jako v Roofově případě - bílé panny před strašlivou sexualitou černých mužů.

Armáda, nebo přinejmenším fascinace armádou a jejími symboly, je pro ně často krátkodobým řešením. Mnozí z těchto nezvedenců jsou mesmerizováni, jako je to u chlapců měnících se v muže časté, symboly sexu a moci: Zbraněmi, armádou a středověkými hrdinskými mýty. (Je nyní smutným pravidlem, že každá tragédie se nevyhnutelně objeví na stránkách Facebooku a promění se v obrázky pachatelů v rádoby gangsterských nebo polovojenských pózách.) Velmi málo Američanů slouží v armádě, ale v tomto malém vzorku odcizených lúzrů mnozí do armády vstoupili, nebo se o to pokoušeli, včetně McVeigha, Snowdena, Bergdahla a v době, kdy se identifikoval jako muž, mladého Bradleye Manninga. Dva se pokoušeli vstoupit do jednotek zvláštního určení. (Lindh, myslím, vstoupil také, ale do jiné armády.) Nemusíte být statistik, abyste zjistili, jak pravděpodobné je, aby šlo o náhodu.

Neschopnost čelit skutečným těžkostem

Jejich zkušenosti se liší, ale žádný neuspěl. McVeigh byl krátce kompetentním vojákem, ale opustil armádu poté, co byl shledán příliš psychologicky nestabilním pro službu v jednotkách zvláštního určení, o niž stál. Bergdahl šel do Afghánistánu změnit svět. Když se život v armádě obrátil proti němu, rozhodl se, že je dost speciální případ na to, aby odešel a dohadoval se s nepřítelem individuálně - poté co samozřejmě za sebou zanechal seznam stížností. Manning byl problematický od prvních dnů v armádě a nakonec byl odeslán do Iráku dělat kancelářskou práci.

Také Snowden se snažil stát se vojenským hrdinou. Protože nedokázal dokončit střední školu, snažil se to napravit armádou, ale nikdy nedokončil pěchotní výcvik. S velikášskými fantaziemi adolescenta měl mladý Vlčí král, "TrueHOOHA" (další jeho identita na internetu), také namířeno k jednotkám zvláštního určení - každý chlapec si zřejmě přeje stát se nejstatečnějším vojákem - jen aby zjistil, že věci jako stát rovně a vstát ráno z postele jsou dovednosti, které musí zvládnout předtím, než může skákat z letadla s nožem v zubech.

Snowden objevil lidi na internetu - nebo spíš oni objevili jeho - a náhle byl život, který měl význam, na dosah ruky. Mohl se stát největším šampiónem svobody v dějinách USA. Jako u mnoha permanentních puberťáků i jeho politické názory byly rigidní, ale nevyrovnané: Než se stal šampiónem v kradení amerických tajemství, prohlásil, že každý, kdo odhalí utajovanou informaci, by měl být zastřelen. Když se vydal zkratkou ke slávě, ukradl tisíce a tisíce dokumentů, z nich většinu, jak přiznává, nikdy nečetl. Teď nás školí o občanských povinnostech k demokracii z útočiště v Rusku Vladimira Putina.

Manichejský světonázor, rozdělení světa podle dětské hry na kovboje a indiány, je dalším společným rysem mezi těmito chlapcochlapy. Roof si vybral nadřazenost bílé rasy, Lindh a radikalizovaní lúzři v Evropě džihád, Snowden karikaturu občanského libertarianismu. Kdyby nebylo těchto kauz, našli by si něco jiného: Nepochybuji, že v jistém okamžiku se dočkáme masové vraždy nebo protivládního útoku spáchaného reformátorem pravopisu nebo zastánce pití nepasterizovaného mléka, pokud to přivede zkaženého adolescenta k jednání, v němž se projeví jeho vztek vůči světu, který odmítá uznat jeho výjimečnost.

Neschopnost dospět a zbavit se sociální konfúze

Zpravodajský analytik John Schindler identifikoval tyto muže jako generační "vnitřní hrozbu" bezpečnosti Spojených států. Trefil se. Schindler po léta varoval všechny, kdo byli ochotni naslouchat, že americká zpravodajská komunita je s "nespokojenými narušenými ňoumy kousek od katastrofy", a měl pravdu. V temnějším, ale podobném duchu bývalý agent FBI Dave Gomez po kauze Roof poznamenal, že mnozí z těchto mladých mužů "jsou chlapci naštvaní kvůli rase a nespravedlnosti a osamění a nepřiměřenosti, a nacházejí tyhle věci online a začnou kopírovat rétoriku. Místo aby se někde setkali v tělocvičně, potkávají se na chatu... a většina jich nikdy nedělá nic jiného, než tlachá."

Argument zde netvrdí, že Bergdahl a Snowden jsou potenciální vrazi, nebo že všichni introvertovaní či neohrabaní mladí muži jsou hrozbou společnosti. Ovšemže každý muž, který nikdy neprošel fází introverze a znechucení je něčím neobvyklým. Ve skutečnosti jsou někdy extrovertovaní mladíci monstry: V kauze bostonského bombového útoku starší Carnajev splňuje parametry příšerného, nespokojeného narcisty, zatímco mladší bratr nyní odsouzený k smrti opravdu nevypadá na nic víc než bezcílného konzumenta marihuany, který si to užíval, ale který nedokázal zklamat svého podivného bratra.

Nicméně sociální izolace je důležitým, dokonce klíčovým faktorem na cestě zvolené těmito muži. Hlavním zdrojem jejich činů je mladický narcismus, který vyrůstá ze sociálního resentimentu a neschopnosti dospět. A to by nás všechny mělo zajímat, protože když společnost vychovává příliš mnoho narcistických mužů odhodlaných vypořádat se se světem, který jim upírá jejich nároky - slávu, uznání nebo sexuálního partnera, o němž si myslí, že si ho zaslouží - jsme všichni v nebezpečí.

Proč moderní společnost vytváří destruktivní vyvržence

Nepřejeme si přemýšlet o tom, proč moderní společnost vytváří takové destruktivní vyvržence, protože to zpochybňuje naše hýčkané politické narativy. Ti to zabijáci, střelci ve školách, teroristé nebo zrádci, všichni tito selhávající hoši - přesněji řečeno selhávající muži - vyrostli ve stejném prostředí sociální izolace a prodlužované adolescence. (Mimochodem, Roof se takřka stal "školním střelcem": propadlík ze střední školy plánoval útok na malou vysokou školu, než se rozhodl pro kostel.)

Jak k tomu došlo? Abych si vypůjčil frázi od senátorky Elizabeth Warrenové: My jsme to způsobili. My dospělí jsme vytvořili tuto generaci mladíků, když jsme během nějakých čtyřiceti let dovolili vybudování přesexualizované, publicitou posedlé kultury 21. století, kde vítěz bere vše a v níž úspěch znamená peníze, sex a slávu za každou cenu. Mladí muži už nežijí ve světě, kde každý Jeník dostane svou Mařenku, nebo kde sociální instituce jako škola, policie, církve nebo armáda - všechny zdecimované opakovanými sociálními útoky od let šedesátých - poskytují jakýsi druh vyrovnání mezi muži, ochranu a podporu slabším chlapcům a současně zajišťují disciplinaci a zrání pro ty silnější.

Výsledkem je, že dnešn americká mládež, a zejména muži, žijí v jakési doméně po vzoru "Pána much" (antiutopického románu Williama Goldinga o dětské krutosti a pochybenosti koncepce "ušlechtilého divocha" coby základu demokracie - KD), kde Divoši jednají bez sebeovládání a slabší děti padají přes palubu, aniž by za ně aspoň truchlil vznešený Ralph. Již tak anarchické prostředí adolescence se stalo zcela otráveným kvůli absenci zodpovědných dospělých a zejména vzorů mužské role. V džungli vládne silný a agresívní a v takovém světě lúzři, "laskaví samotářští" geekové, vyvrženci cítí, že tam pro ně není místo.

Tak úplně se nemýlí. Chopí se tedy fantazie každého mladého lúzra: Pomsty.

Zde mi nicméně chybí řešení, protože odpověď spočívá v nějaké formě dlouhodobé obnovy sociálního řádu mezi mladými muži. Nevím, jak to udělat: Koně promiskuity, hojnosti (dokonce mezi "chudými" dětmi), liberálnosti, násilné a ghettoizované puberťácké kultury a věčné nedospělosti jsou teď tak daleko od stáje a tak zakořenění v americkém způsobu života, že mě nenapadá, jak zastavit jejich korozivní vliv na slabší nebo méně konkurenceschopné muže, kteří padají pod kola společnosti, jež se pohybuje rychleji, než co oni, ale i my, dokážeme zvládnout.

Starší muži nemohou už v žádném významném počtu mentorovat mladší. Není nás dost a mnozí v každém případě váhají zapojit se do takové práce. Tradiční způsoby socializace muže (včetně manželství) se vesměs vytratily, nebo v případě škol se staly útočišti pro muže, kteří unikají disciplínou a dospělostí.

Mentoři ani školy nemohou také bojovat s epidemií rozvodovosti, popkultury, médií a všudypřítomného útoku na samu možnost rodinného života, který vedl muže spíše k tvorbě než k destrukci. Muselo by dojít k ohromné změně v sociálních postojích, ale netuším, jak toho dosáhnout v národě tak požitkářském a s takovou nechutí k tvrdé introspekci, jako je teď ten náš.

Mezitím se přestaňme hádat o symboly, které si tito selhavší muži vybírají. Nenávistné ideologie a nebezpečné symboly si diskusi zaslouží, ale žijeme ve svobodné zemi a nezbavíme se jich. Místo toho si položme nepříjemnější otázku: Proč vychováváme tolik chlapců, kteří se nikdy nezmění v muže, a jak zastavíme jejich opakované útoky na vlastní společnost?

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9602

Diskuse

Obsah vydání | 15. 7. 2015