Několik kvitových poučení

12. 7. 2014 / Štěpán Steiger

Odešel jsem před chvílí od televize (poté, co jsem si znovu ověřil, že Události jsou v malé zemi skutečně malým obrazem velkého světa) překvapen tím, co řekli pánové ministerský předseda a ministr školství v souvislosti se zprávami, že česká občanka, vítězka Wimbledonu, platí daně ze svých příjmů v Monaku, nikoli v Praze. Ministerský předseda i ministr srazili paty před celebritou -- premiér odmítl názor poslance své strany, že by wimbledonská hvězda měla do Monaka přesídlit i své -dosud české- občanství. (Přední politik si možná -- připusťme -- neuvědomil, že tak schvaluje, aby čeští milionáři, o miliardářích nemluvě, platili daně do daňových rájů namísto v zemi, odkud jejich příjmy pocházejí - byť s ministrem financí usilují o "správný" výběr daní.)

Ministr školství, do jehož resortu patří i sport, nemluvil přímo o penězích, raději zmínil, jak celebrita -- podle jeho slov -- reprezentuje Česko. Připouštím, že co oba pánové řekli, to si také doopravdy myslí -- nicméně z obav, že je někdo mohl (mediálně?) napadnout, když dost nectí slavnou spoluobčanku, neváhají na veřejnosti její daňové chování, s nímž ne každý souhlasí, schválit. Takže poučení první: ministři se klaní celebritám, nikoli naopak. (Tím nechci tvrdit, že by správný byl opak -- jen se utvrzuji v poznání, že hierarchie viděná v televizi není ani hierarchií tzv. hodnot ani tzv. zásluh.)

Poučení druhé -- banální, ale opět potvrzené: žijeme ve světě, kde -- koneckonců -- rozhodují peníze. Sport je dnes byznys jako každý jiný druh -- mám říct práce nebo výdělku? Ovšemže vyžaduje výchovu (který druh práce ji nevyžaduje?), úsilí, štěstí. Ano, výkon se oceňuje. (Že se ve sportu podvádí a korumpuje, dovídáme se denně -- ovšem to se dovídáme o spoustě jiných oborů rovněž.) Takřka zpravidla se o výkonech dovídáme z obrazového zpravodajství, což z nás (nebo aspoň z těch, kdo je sledují) činí téměř účastníky. Podílíme se na výkonech, "větších" než jsou naše vlastní. Fandíme vítězům. Jsou "naši" vítězové, zejména, když jsou dokonce krajané (krajanky). Zapomínáme přitom -- rádi -- že jsou jednak "lidmi" jako my sami, včetně našich nectností, jednak, že i oni potřebují -- a chtějí, musí chtít -- peníze. Ti velmi slavní -- ty velmi slavné -- pochopitelně považují peníze za svou patřičnou odměnu. Pokud jich -- z hlediska tzv. průměrného, tedy nijak bohatého občana -- mají hodně, potřebují a chtějí jich víc. Že dávají často i na charitu? Pochopitelně -- vždyť tak vylepšují i svůj mediální obraz, jenž je současně nutnou částí slávy dané výkonem. Zčásti to na druhou stranu kompenzují tím, že daně odvádějí tam, kde jsou nižší. Proč ne doma? Na to odpověděl sportovní funkcionář, dotázán v případě Petry Kvitové: "Petra nedělá nic nelegálního."

V tomto výroku se jako v proslulé kapce odráží celý dnešní svět: skutečně neexistuje v České republice -- jako myslím sotva kde ve světě -- zákonná překážka pro placení daní tam, kde je boháč chce platit. Pokud by někdo snad hodlal zmínit nějakou morálku jako "vlasteneckou povinnost" třeba vůči "domovu" nebo spoluobčanům, musel by pohořet (a udivit vemi mnoho lidí). Vždyť už staří Římané věděli, že ubi bene, ibi patria -- vlast je tam, kde se mi vede dobře. Přátele či rodinu mohu mít třeba v Česku -- dobře, tj. lépe než tady, se mi ovšem vede v Monaku (nebo na Seychellách -- výběr míst je bohatý).

Do třetice: Bohatí mohou -- a zdá se to, nezapomínejme, naprosto samozřejmé v současném světě -- dělat mnoho věcí, jež tzv. prostý člověk nemůže. Nemám na mysli "pořizování" za peníze. Ale jste-li celebrita, tedy i bohatství, je vaše cesta životem snazší i proto, že vám jiní (ostatní) lidé ustupují i tam, kde by nemuseli či kde ani nechtějí. Vaše jméno -- s bohatstvím, jež může být i skryté -- chodník před vámi uklízí (a máte-li mercedes, je dálnice místem velmi rychlého pohybu). K ministrům se dostanete i bez ohlášení. Vyfotografovat se spíše snaží oni s vámi než vy s nimi.

Těchto několik poučení -- jsou i další, která nezmiňuji -- jsem nazval kvitovými při vzpomínce na úsloví, jež jsem poprvé slyšel v raném dětství (a často později v životě): Jsme si kvit. Jsme vyrovnáni. Dosáhl jsem -- nebo to mám na dosah -- čeho jsem chtěl a se životem jsme si kvit. Dělám co mám rád(a), úspěch opakuji, mám dost peněz na vše, co bych si přál(a). Mohu přehlížet ty, kdo mi nejsou nakloněni, mohu se -- chci-li -- usmívat na jiné. Ve světě peněz platí jiná pravidla než ve světě ostatním. V tom nemusí být nic nelegálního. Také pravidla zvaná morální jsou odlišná. (I to by mohlo být jedno kvitové poučení.)

.

0
Vytisknout
10504

Diskuse

Obsah vydání | 15. 7. 2014