Milenky starého kriminálníka

7. 7. 2014 / Jan Čulík

Nejzajímavějším filmem z těch, které se mi podařilo zhlédnout v pondělí v Karlových Varech, byl němý snímek režiséra Svatopluka Innemanna (1896-1945) s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou Milenky starého kriminálníka (1927). Je trochu výmluvné, že nejzajímavějším filmem dne byl archivní snímek z roku 1927. Možná mám na letošních Karlových Varech smůlu na hloupé filmy, ale mám pocit, že festivalu chybí Eva Zaoralová, která zjevně už nepracuje na plný úvazek a bez její dramaturgické síly festival začíná klesat do bezvýznamnosti. V každém případě jsme se shodli, že jsme letos za těch pár dní tady viděli daleko více banálních a nedůležitých filmů, než kdy předtím. Doufejme, že je to jen náhoda a že třeba ještě uvidíme něco dobrého. Možná ale, že už bude zbytečné do Karlových Varů jezdit...

Film Milenky starého kriminálníka zrestaurovali v Národním filmovém archivu, bohužel analogovou, nedigitální formou, takže stále ještě byl plný škrábanců na negativu, možná, že jsme ho viděli tak, jak by ho možná viděli diváci ve dvacátých či třicátých letech.

V dnešní době existuje software, který poloautomaticky odstraní z filmového obrazu všechno, co lze identifikovat jako škrábanec, jenže je otázka, zda by dokonalý obraz filmu z dvacátých let působil autenticky. Filmová kopie, kterou jsme v Karlových Varech zhlédli, byla totiž i z jiných úhlů pohledu problematická. Zdá se, že ji restaurátoři sestavovali z fragmentů z nejrůznějších zdrojů (šéf Národního filmového archivu, který film uvedl, to bohužel nevysvětlil), protože v jednom okamžiku byl film v téměř dokonalé kvalitě, jako by byl černobílý materiál natočen včera, v druhém okamžiku, často v témže záběru, se kvalita obrazu výrazně zhoršila a bylo vidět, že scéna je mnohonásobnou kopií vyrobenou prostřednictvím mnoha internegativů, kterýžto proces vede k zkontrastnění obrazu a k ztrátě rozlišení. Je skutečně možné, že by se někde zachovaly jen části původních negativů, a tam, kde původní negativ byl zničen, často i jediném záběru, musel být nahrazen mnohonásobnou kopií? Film se samozřejmě mohl rozložit - původně byl natočen na hořlavém materiálu, který se během let stává časovanou bombou. Škoda, že proces restaurování ředitel NFA trochu nevysvětlil.

Ten proces restaurování měl také zjevně několik sporných aspektů. Hlavně působilo rušivě, že dialogové mezititulky v tomto němém filmu byly vytvořeny jen jako "screen grab", tzv. "mrtvolka" - byl k nim skoro vždycky použit jediný, rozmnožený obrázek, takže když se na scéně objevil titulek, nepřirozeně zmrtvěl. Nevím, co vedlo restaurátory k tomuto rozhodnutí. Ve filmu se také na několika místech vyskytly dobové dokumenty, dopisy, zápis v hotelové knize, atd. Ty byly "zrestaurovány" tak, že dopis od podnikatele hlavnímu milovníkovi, nařizující mu aby se oženil s jeho dcerou, byl z nepochopitelných důvodů napsán na počítači typem písma Courier - nikdo se ani nepokusil přepsat dopis na tradičním psacím stroji. Také záznam v hotelové knize byl pořízen na počítači. Drobnosti, ale působilo to rušivě.

Filmový příběh Milenek starého kriminálníka byl samozřejmě dobový komerční nesmysl a působil zbytečně složitě a zdlouhavě. Nicméně byl film natočen s obrovskou energií, invencí a smyslem pro humor. Zchudlý "krásný" mladý šlechtic (dnes vypadá jako nesportovní čtyřicátník, ale dobře) se zamiluje do mladé dívky, jenže vydírá ho bohatý továrník, aby si vzal mladou Anny Ondrákovou. Zchudlý šlechtic proto požádá svého poněkud výstředního a nepraktického strýce, Vlastu Buriana, aby předstíral, že šlechticem je on, a vdavekchtivou Ondrákovou odradil. Ta se ovšem ani největšími horory dlouho odradit nedá. Zápletka se komplikuje dále ještě tím, že strýc, kterého hraje Vlasta Burian, prchá už devatenáct let před svou manželkou - obtloustlou dryáčnickou jasnovidkou, ta se ale v zámku, na kterém strýc žije s "mladým" zchudlým šlechticem neočekávaně objeví, neboť je matkou té druhé dívky, kterou šlechtic miluje. Zápletka se ještě dál komplikuje skutečností, že stárnoucí strýc Vlasta Burian vypadá úplně stejně, i když asi o deset let starší, než celostátně hledaný zloděj a kriminálník Kanibal. Postarší strýc se samozřejmě snaží využít kriminálnické pověsti Kanibalovy k odstrašení manželky i vdavekchtivé Ondrákové. Vraždy, které, jak popisuje, spáchal, jsou vizuálně prezentovány tím nejpřehnaněji dryáčnickým způsobem. Komická energie těchto scén je značná.

Jak je vidět z přiložené fotografie, která je součástí karlovarského filmového katalogu, film, který nasnímal slavný kameraman Otto Heller, je pozoruhodný především dvojexpozicemi, scénami, v níž Vlasta Burian hraje dvě postavy najednou. Na rok 1927 jsou technicky dokonale provedeny a rozum mi zůstává stát nad jednou scénou, v níž obtloustlá manželka - jasnovidka konečně oba stejně vyhlížející Vlasty Buriany dopadne, jeden Vlasta Burian stojí po její levici a druhý po její pravici, a ona je přitom oba z každé strany drží - svou pravicí a levicí. Jak byly tyto záběry v roce 1927 zhotoveny, netuším - leda že snad namaskovali nějakého člověka tak, aby vypadal jako Vlasta Burian. To, že matrona drží oba Vlasty Buriany rukou, téměř úplně znemožňuje možnost dvojexpozice. Takže bych docela rád věděl, jak to tehdy udělali.

Vlasta Burian byl známý především svým vynikajícím verbálním komickým talentem, z doby už zvukového filmu. Tak jsem byl zvědav, jakou roli sehraje ve filmu němém. No, byl vynikající: herecky předčil skoro všechny dokonale komickou, nenapodobitelnou mimikou, i když Anny Ondráková v roli energické mladé feministky hrála taky velmi dobře. Svým knírkem a do určité míry i vystupováním je v tomto raném filmu zjevné, že Burian tu tak trochu napodoboval Charlieho Chaplina. Teprve později se od Chaplina úplně osamostatnil, i v tomto filmu je už Burian Burianem, ale chaplinovské vlivy jsou trochu viditelné.

Zajímavé bylo, že žena, která sportuje, chová se samostatně - jako mladý muž - a jezdí automobilem, je v tomto filmu v kontextu roku 1927 prezentována jako šílenec a je zesměšňována třeba tím, že automobilem jezdí jako šílenec a samozřejmě vůz nabourá. Stárnoucí žena - jasnovidka - je prezentována jako obávaná semetrika - jak jinak. Příběh filmu nelze vážně komentovat, protože je to čistá bulvární zábava. Film však má energii a některé pozoruhodné drobné modernistické a možná i expresionistické prvky. Tvůrci neváhali do záběrů zasahovat třeba i primitivní animací - jestliže jasnovidka semetrika zuří, kolem hlavy se jí objevují do políčka filmu dokreslené klikaté černobílé blesky, a tak dále. Film v Karlových Varech živě doprovodili hudebníci tak, jak by se promítalo ve dvacátých letech. Představení snímku předcházela dobová reklama na něj, v němž v lese přepadne dva mladé milence zločinec z pistolí a donutí je, nejen, aby odevzdali peníze a náprsní tašku, ale aby se i svlékli ze svých vrchních šatů. V náprsní tašce však pak objeví vstupenky z předprodeje na promítání filmu Milenky starého kriminálníka, a ty jsou pro něho tak cenné, že z místa zločinu se vstupenkami uprchne a šatstvo a všechno ostatní milencům přenechá.

Výraznějším, avšak poněkud zároveň iritujícím filmem byl srbský snímek Miny Dukiče Neposlušní (2014). Byl to příběh, lze-li použít tohoto slova, chlapce a dívky, Leni a Lazara, kteří se znají od dětských let, kdy je spojovalo, že se počůrávali - že by tím film naznačoval, že jsou jeho hlavní hrdinové psychicky postižení? Film Neposlušní je mi tak trochu záhadou, protože je to film o ničem (jako vlastně tolik filmů na letošním karlovarském festivalu), jenže je velmi dobře natočen, má velmi dobrou kameru i střih a zejména je v něm systematicky velmi inteligentním způsobem používána hudba. Film je příjemné sledovat, i když vlastně dlouho nevíte, co se děje. Má postaršího vypravěče, který občas vstupuje do scén a divákovi na kameru vysvětluje, o co vlastně jde. A nejde o nic moc: Leni a Lazar se vydají na cestu venkovským letním Srbskem mezi zralým obilím na polích v srpnovém vedru, občas přepadnou nějakou oslavu či svatbu, na nichž se chovají skoro tak provokativně a destruktivně, jako hrdinky filmu Věry Chytilové Sedmikrásky. Zřejmě proto jsou Neposlušní. Vykládají okolí, že nejsou milenci, pouze kamarádi. Dlouho trvá, než se spolu vyspí, Lazar ovšem jako neunese odpovědnost vztahu a po sexuálním styku s Leni z filmu zmizí. O čem to je? Nevím.

Pokusil jsem se zajít také na český film Hani (2014) režiséra Michala Samira, který má v karlovarském festivalu velmi vážný popisek. Prý možná jde "o společnost, nad níž se stahují mračna". Film se odehrává v jakémsi baru či kavárně a v jejím okolí na ulici zřejmě kdesi v Plzni ve večerních a nočních hodinách. Jeho postavy jsou sobečtí a hloupí mladí lidé, kteří bezbřeze, sebestředně a jalově plkají. Možná to mělo mít nějaký sociálně kritický význam, nevím. Nemělo to tvar, z kina jsem po hodině odešel.

Je pozoruhodné, že celá řada současných středo a východoevropských filmů obsahuje ironické poznámky vůči dnešním kapitalistickým zvyklostem. Ironizování managerialismu byl věnován celý polský film Kebab a horoskop (2014) Grzegorze Jaroszczuka, v němž se dva nezaměstnaní podvodníci vydávají za marketingové experty, kteří poskytují manažerské školení pracovnímu týmu krachujícího obchodu s koberci. Film byl mírně zábavný v občasných svých replikách, ale na skutečnou komedii náboj neměl.

Umělecký ředitel Karlovarského festivalu Karel Och uvedl v pondělí ve 20 hodin večer v hlavním sále hotelu Thermal to, co charakterizoval jako "první animovaný film v karlovarské soutěži za dlouhou dobu" (myslím, že to není pravda, nedávno se tu v soutěži hrál animovaný film Jana Svěráka Kuky se vrací. Byl to lotyšsko-americký snímek režisérky Signe Baumane Rocks in my Pockets (Šutry v kapsách, 2014), v němž na prostoru 88 minut lotyšská umělkyně rekapituluje traumatickou historii své rodiny od vyhlášení samostatnosti Lotyšska po první světové válce, přes sovětskou a nacistickou okupaci, a sleduje především historii své vzdělané, ale dobou i poměry utlačované babičky a pak svých příbuzných, mnozí z nichž trpěli schizofrenií a touhou spáchat sebevraždu, stejně jako ona sama. Režisérka na filmu pracovala čtyři roky, a protože jsem sám z animátorského prostředí, byl bych dalek toho, abych její práci shazoval - byla to určitě obrovská práce tento celovečerní film realizovat a dokončit. Groteskní styl filmu je atraktivní - není to plná animace, je minimalizována a postavy se pohybují trhaně. Autorka zajímavě kombinuje kreslené figurky s trojrozměrným prostředím a používá zajímavých vizuálních metafor. Potíž je, že po celou dobu filmu hraje hlavní roli komentář autorky. Film je vlastně audiovyprávění a to, co vidíme na plátně, vyprávění autorčina hlasu jen vizuálně doplňuje. Takže to vlastně není animovaný film v pravém slova smyslu. Anglický hlas vypravěčky je řezavý, se silným východoevropským přízvukem, který se ještě zesiluje, pokud vypravěčka napodobuje hlasy svých lotyšských příbuzných. Metoda vyprávění příběhu je navzdory vizuálně atraktivní složce filmu poněkud monotónní a přistihl jsem se, že jsem několikrát během filmu složitou historii lotyšské rodiny prostě přestal sledovat - mysl mi odkráčela kamsi jinam. S režisérčiným přiznáním, že má vážný problém, když podobně jako její příbuzní musí potlačovat nutkání spáchat sebevraždu, je nutno sympatizovat, avšak její závěrečné, vlastně docela newyorské řešení, že se sebevražedným choutkám úspěšně brání tím, že chodí v New Yorku mezi lidi, mi připadá tak trochu banální. Určitě na celovečerní film, který trvalo vyrobit čtyři roky. Ale autorka to jistě cítí jinak, protože je ovlivněna vlastní traumatickou osobní zkušeností. Nemyslím to arogantně.

0
Vytisknout
5326

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2014