Kukuřičný ostrov: oslava lidského úsilí navzdory zmaru

9. 7. 2014 / Jan Čulík

Velmi pěkný, minimalistický, ale silný, je soutěžní film Simindis kundyuli (Kukuřičný ostrov, 2014) režiséra George Ovašviliho, vzniklý v gruzínsko-německo-francouzsko-česko-kazašské produkci. Film je podstatnou měrou financován ze zdrojů Evropské unie a je vynikajícím příkladem toho, že EU dokáže vyrobit dobré filmy. Film je zároveň důkazem, že i Češi umějí natočit výrazný a silný film, pokud spolupracují s dobrým režisérem, které není ovlivňován domácími pražskými, poněkud bezmocnými filmařskými stereotypy.

Minimalistický je film v tom smyslu, že se v něm v podstatě po celou dobu mlčí. Jestliže je za 100 minut jeho průběhu řečeno deset vět, je to moc. Svým způsobem film připomíná někdejší slavný Hemingwayův román Stařec o moře, o obrovském úsilí člověka, vyvinutém v boji s přírodními silami k splnění lidského úkolu, který však přijde vniveč.

Na začátku film vysvětluje, že obří řeka Inguri, dělící Gruzii od Abcházie, vytváří v důsledku povodní časně na jaře uprostřed svého toku malé naplavené ostrůvky úrodné půdy, na nichž pěstují místní vesničané během léta nejrůznější plodiny, pokud jim to ovšem řeka a příroda dovolí. A v tom je jádro celé věci.

Filmem sledujeme abcházského starce, který si na začátku jara vybere k obdělávání právě takovýto ostrůvek uprostřed řeky, zkontroluje, zda je naplavená prsť skutečně úrodná, z prken pak sbije přístřešek a přivede si na pomoc svou šestnáctiletou vnučku, s níž ostrůvek kultivuje a vysadí na něm pole kukuřice. Stařec a dívka mlčky bojují nejen s přírodou, která je krásná, ale zároveň i nebezpečná, ovšem nejnebezpečnější jsou lidé, protože ostrůvek je uprostřed vojenského a politického konfliktu. U ostrůvku často zastavuje člun s vojenskou hlídkou abcházské armády, konfliktu, který zuří kolem, se účastní Abcházci, Gruzínci i Rusové, a jednou stařec a dívka naleznou uprostřed vzrostlé kukuřice zraněného vojáka, kterého v přístřešku vyléčí a utají před abcházskými hlídkami, kteří by ho zjevně chtěli usmrtit, naproti tomu ruská hlídka hledá "přítele". Stařec a dívka projeví prostou lidskost - politika je nezajímá a vojákům nedůvěřují.

Ale vojenské a politické konflikty jdou mimo, objevují se vlastně jen jako ozvěnou uprostřed usilovného snažení obou hlavních postav vydobýt na řece potraviny a plodiny. Film je filozofickou kontemplací nad krásou a silou přírody, které se nakonec podrobujeme - protože navzdory tomu, že se starci a dívce zralou kukuřici zčásti podaří sklidit, přijde podzimní bouře a protože příroda rozhodla, z našeho lidského snažení nezůstává v podstatě nic. Odehrálo se drama, ale je smeteno z povrchu země. Příroda je věčná.

0
Vytisknout
2897

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2014