Hollandova a Obamova: nová "entente cordiale"?

17. 2. 2014 / Josef Brož

Doma je prezident François Hollande na historickém minimu (pouhých 19% procent popularity), v Americe ale bodoval. Francouzskému prezidentu se dostalo naposledy takových poct, jichž se minulý týden těšil Hollande, naposledy před třiceti lety -- prezidentu Françoisi Mitterrandovi.

Jaké k tomu vedly amerického prezidenta Baracka Obama důvody? Není pouze jeden: celá třídenní návštěva ve Washingtonu (New Yorku) a San Francisku byla organizována ve velkém stylu. Na prvním místě samozřejmě stojí důvody geopolitické. Francie se totiž za dva roky od nástupu Françoise Hollanda stala pro Spojené státy americké klíčovým partnerem.

Zdá se to být možná anekdotické, ale skutečnost, že musel diplomatický protokol řešit, kam si vlastně při slavnostní večeři čerstvý "svobodný mládenec" Hollande vůbec sedne, vytvořilo dominantní vrchol třídenní návštěvy. Prezident Holande totiž seděl na večeři uprostřed, vedle Michelle a Baracka Obamových.

Návštěva francouzského prezidenta ale nebyla vůbec anekdotická, jak by se zdálo z úryvků, které se šířily po sociálních sitích -- například z dialogu mezi oběma prezidenty o jakémsi "prezidentském skútru" - řeč byla totiž krátce opravdu o tom, že by neměl Hollande použít z "důvodů bezpečnosti" motorku (v narážce na jeho eskapádu s herečkou Julií Gayetovou, kdy se Hollande k "tajné lásce" přemísťoval na skútru Piaggo maskován přilbou -- pouze s jedním bodyguardem, jak odhalil bulvární týdeník Closer).

Kdo by si ale myslel, že nový statut francouzského prezidenta zvedl v puritánské Americe zděšení, je na omylu. Připomněl paradoxně Americe její kořeny, neboť mnozí již zapomněli, že vznik Spojených států financovala před dvěma sty lety právě Francie -- což připomíná například slavná Socha svobody, vzniklá v ateliéru francouzského sochaře.

Nová francouzsko-americká Afrika...

Pro mnohé to bude jistě překvapením, neboť přesvědčení, že mezi "bonvivánskými žabožrouty" a "atlantickými jestřáby" neexistuje žádné společné téma, je nejrozšířenější omyl -- a to nejen v české kotlině, kde se česká média dívají na Francii skrze prsty (nejlépe přes BBC, pokud jim vůbec Francie stojí za to).

Minimálně uplynulé dva roky totiž ukázaly, že Francie a Spojené státy americké mají spolu hned několik témat. Tím prvním je Afrika, kde Francie loňského roku zahájila dvě významné intervence. Bez americké logistiky by jistě obě operace -- Serval (Mali) a Sangaris (Středoafrická republika) neměly takový průběh. Faktem ale zůstává, že hlavní zátěž obou intervencí měla na svých bedrech Francie.

Stojí za zmínku, že i když francouzská operace (ještě za Nicolase Sarkozyho) zdaleka neměla takový efekt -- usmrtit Muamara Kaddáfího vypadalo sice spektakulárně, ale hraničilo s avanturismem starého bushovského ražení -- země galského kohouta se předvedla ve zcela jiném světle, než dosud udržoval rezervovaný Sarkozyho předchůdce, neogaullista Jacques Chirac, jenž odmítl intervenci v Iráku.

Americký prezident Barack Obama se v tomto ohledu ukázal jako velmi zdvořilý hostitel, neboť pochopil, že má ideální šanci zvrátit obraz vzájemných vztahů, ale i dosud zažité stereotypy -- nejlépe ve vztahu k Velké Británii, kde konzervativec David Cameron sklidil hořkou sklizeň ve sněmovně za britské angažmá v Iráku. Ta vedla k odmítnutí podpory intervence v Sýrii.

Mimochodem, asi bychom si měli připomenout, že i česká armáda má v Africe "své zájmy" - je jím jednotka chrudimských parašustistů v malijském Bamako.

... a Sýrie, respektive nový Irán

Tím se dostáváme k druhému geopolitickému hledisku. Je tím Sýrie, kde po několika letech -- a šílených obětem, vyčíslovaných na 130.000 obyvatel -- došlo loni k posunu, který se tolik nelíbil jestřábům, jenž v tom viděli nedostatek "rozhodnosti" (ve srovnání s tou bushovskou v Iráku). Obvykle se snaha dostat za vyjednávací stůl všechny partnery přisuzuje ruskému "nět" (a zvláště vyjednavače a ministra zahraničSergeje Lavrova) z něhož vybruslil Obama souhlasem s mírovým řešením, situace ale zdaleka nebyla tak černobílá.

Významnou roli v celém diplomatickém kolečku měla právě Francie, na jejímž čele stojí velmi zkušený Laurent Fabius, bývalý premiér a vlivný diplomat, jemuž se podařilo neurazit Rusy, ani Američany, a využít potřebě Íránu -- na čele s novým prezidentem Hassanem Rúháním -- zmírnit mnohaleté západní sankce v souvislosti s nukleárním programem.

Více předkol k jednání, známému jako Ženeva II, jež se uskutečnilo v polovině ledna, se totiž uskutečnilo v Paříži a názorně předvedlo, že americký vyjednavač John Kerry si toho dokáže vážit. Nebýt obratnosti a diplomatické vstřícnosti Francie vůči Íránu, na jedné straně, a na straně druhé vůči Izraeli, vypadalo by jednání "bezpečnostní pětky" (Francie, Velká Británie, Německa, Ruska a Spojených států americký) možná zcela jinak. Stačilo totiž jen malé zaváhání (Američané, jak známo vedli ještě separátně "tajná jednání")...

Dokončení příště.

0
Vytisknout
4276

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2014