V britském sociálním státě panuje atmosféra strachu

19. 2. 2014

Obyvatelé ubytoven s omezeným přístupem k informačním technologiím si mají týdně podat padesát žádostí o místo, zatímco osamělým rodičům je řečeno, že se musejí ucházet o celý úvazek, aby dál dostávali podporu v nezaměstnanosti. Dnes se očekávají další údaje o tom, jak rekordní počet žadatelů přišel o podporu.

Důkazy také podporují kontroverzní tvrzení Vincenta Nicholse, lídra katolické církve v Anglii a Walesu, který se má tento týden stát kardinálem. Podle něj je cosi v nepořádku, když v tak bohaté zemi jsou lidé odkázáni "výhradně na dobročinnost potravinových bank".

Ministerstvo uznává narůstající obavy ohledně odebrání dávek - a najalo bývalého úředníka ministerstva financí Matthew Oakleye, aby dohlížel na to, jak úřad v tvrdším finančním režimu funguje. Jeho zpráva má být publikována v březnu a již byla kritizována pro neúplnost podkladů. Přesto se vyznačuje kritikou vůči způsobu, jakým jsou nezaměstnaným a invalidům odebírány dávky, často na základě špatné komunikace, špatného výkonu úředních činností nebo nerealistických očekávání, s nimiž jsou zranitelné skupiny obyvatel konfrontovány.

Podle Oakleyho šetření charitativní organizace Drugscope a Homeless Link varují, že současný režim sankcí vytváří kulturu strachu, že člověk něco řekne nebo udělá špatně a bude za to tvrdě platit. To může podle organizace Crisis v praxi prohlubovat závislost a poškozovat jednání se zaměstnavateli. Lidé se musejí rozhodovat, zda si koupí jídlo, zaplatí za otop a elektřinu, nebo za nájem. Mnozí lidé končí vystěhováním a dokonce na ulici.

Organizace Gingerbread lobbující za práva osamělých rodičů také varuje, že ačkoliv pro malou část uchazečů mohou být sankce adekvátní, všeobecné restrikce vedou k selhávání systému a k tomu, že z něj osamělí rodiče vypadávají.

Uchazeč má hledat práci 35 hodin týdně a podat během této doby 50-100 nabídek, nikdo však nezkoumá, zda jsou pro něj vůbec adekvátní a zda má nějakou šanci takové místo získat.

Důkazy vyvracejí časté tvrzení, že lidé na podpoře chtějí žít pohodlný život na dávkách. Ve skutečnosti ale pro jejich udržení musejí vyvíjet úsilí srovnatelné s výkonem řádného zaměstnání, dávky klesají, doba jejich pobírání se zkracuje a uchazeči nejsou řádně informováni o sankcích, které vůči nim úřady přijaly.

Podrobnosti v angličtině: ZDE