Jaké vzory (ne)potřebujeme...

21. 2. 2014 / Marek Řezanka

Článek od Roberta Kvacskaie, "Nejhorší ze všeho je podlehnout kouzlu vlastního přání", publikovaný v Britských listech dne 21. 2. 2014, mě inspiroval hned k několika otázkám.

Potřebujeme nějaké vzory? A pokud ano, proč? A jestliže je potřebujeme, proč máme silnou potřebu je dehonestovat, srážet, hledat na nich za každou cenu chyby, abychom pro tyto chyby neviděli jejich přednosti? Jsme schopní být vzory sami sobě?

Robert Kvacskai reaguje na stať Lenky Procházkové, "Pozvání na archu" (BL, 20. 2. 2014) a její text zužuje do černobílého vidění -- hodný papež, zlý kardinál. Podle mě jde ovšem o velmi nepřesný a zjednodušující pohled na sdělení jejích slov. Poukázala na fakt, že zde proběhla jistá debata mezi papežem a zástupci české katolické církve a vyjádřila své obavy, jakým způsobem byl o reáliích v České republice papež zpraven. Nikde v článku nepíše, že je to světec či přímo bůh (to by bylo rouhání), ale na základě jeho deklarovaných postojů zatím nemá důvod si nemyslet, že své názory myslí vážně. Závěr jejího textu je více než výmluvný: "Tento "prostý" muž vnímá nebezpečí. Ne proto, že je neomylný, ale proto, že cítí odpovědnost za hodnoty, které naši civilizaci utvářely. I my máme odpovědnost. Každý z nás. Posuzujme křesťanství z nejvyššího hlediska. Pomozme prodloužit jeho životnost i navzdory těm, kteří se zaštiťují jeho logem, a přitom se chovají podle hesla: Po nás potopa!" Zde nemluví Lenka Procházková ani tak o církvi, jako o víře. Nezaměňujme tyto pojmy a neslučujme je v jednu kategorii.

Papež František se již nějakou dobu vyjadřuje jak k podobě dnešní církve a k její roli ve společnosti tak k problémům sociálním, k podstatě stávající fáze kapitalismu. Jedná se o kritiku, která se mnohým uším nezamlouvá, včetně představitelů polské či české katolické církve.

Někteří skeptici poukazují na fakt, nakolik jsou jeho slova slučitelná s konkrétními činy. Vyslovují obavu, že slova jsou pouze prázdnou slámou, která má zakrýt neměnné praktiky v boji o moc. Je taková skepse na místě?

Počkejme si. Stejně jako bychom v trestním řízení měli ctít presumpci neviny, jako bychom nové vládě měli dát nějakých sto dní, než ji začneme hodnotit, stejně bychom měli počkat s odsudky v případě nového papeže. Pokud svá slova myslí vážně, je jasné, že bude mít mocné nepřátele. A u skeptiků, kteří předem zaručeně vědí, že je pouze "falešnou ikonou", oporu nenajde. Proč se předem vzdávat naděje? Proč být předem vševědoucí cynik, který věděl dopředu, že nic nemá cenu? I takto se mohou realizovat sebenaplňující proroctví.

Představme si například následující bajku: Bylo nebylo, pršelo již několik dnů a týdnů. Dříve nepatrný potok se rozvodnil a hladina stoupala každým dnem. Zvířátka, která žila na Zeleném palouku, s obavami sledovala, že jejich dříve krásná krajina se mění. Že jim hrozí nebezpečí, a že si ničím nemohou být jista. Sýček opakoval, že nastane konec světa. "Není úniku. Všichni zahyneme. Je to nevyhnutelné. Smiřte se s tím."

Starý jezevec zalezl do nory s tím, že ho nic nezajímá a nic nechce slyšet. "Všechno jsou to blbosti", procedil mezi zuby. Zajíc chtěl brát do zaječích -- "Zachraň se kdo můžeš", volal a pelášil, ani nevěděl, kam. Liška zase nabízela výhodné pojištění proti záplavám. "Buďte připraveni, připraveným štěstí přeje."

Jediný bobr říkal: "Přátelé, musíme s tím něco dělat. Zalézt do nory není řešení. Pátrejme, co se děje. Ale než tak učiníme, zamezme vodě, aby nás spláchla."

Neposlouchali ho, ani když začal hlodat první kmen.

"Blázen, chce se stát králem lesa", pochybovačně klevetila kukačka. "Nevěřím mu -- já mu teda pomáhat nebudu." Na její stranu se po chvíli přiklonili jelen, vlk, kanec, žluva a další zvířátka.

Bobr zatím povalil pár klád -- ale sám na vše nestačil. Hučící řeka temně burácela a nakonec strhla nebohého bobra i s kládami, které ještě nešťastnou náhodou bacily při pádu do hlavy přihlížejícího výra.

"Já to říkala," triumfovala kukačka. Brzy na to ovšem zmizel celý palouk pod vodou.

Tímto příběhem chci říct jediné. Člověk se sebelepšími úmysly nemůže obstát sám o sobě. Pokud ostatní nabudou dojmu, že vše je zbytečné, neuspěje -- a doplatí na to i ostatní.

Proč je v nás tolik skepse? Proč aspoň na začátku nezkusíme věřit? Je to snad dáno naší pohnutou historií, kdy vždy v okamžiku, když jsme se pro něco nadchli, přišlo rozčarování? Bylo těch ran už příliš mnoho? Ať tak či tak, je na čase, abychom zkoušeli znovu jít s kůží na trh, třebaže se můžeme spálit.

Už proto, v jakém světě žijeme. Ve světě, kde velmoci (Čína, Rusko a stále ještě USA) soupeří o moc -- a kde Evropská unie po konfliktu v Jugoslávii opět bezmocně přihlíží, jak se jí Ukrajina rozpadá před očima. Není to předobraz jí samé, pokud půjde cestou různých fiskálních paktů a bude se odklánět od původního záměru, jímž měla být bezpečná blahobytná Evropa?

Stavět falešné modly a klanět se jim je stejně zhoubné, jako nemít vzory žádné. Občas člověk potřebuje nějaké to světlo na konci tunelu, které mu dodá nové síly. Ano, jsou jedinci, kteří tvrdí, že nikoho a nic ke své cestě nepotřebují -- a možná mají pravdu. Ale společnost jako taková funguje jinak. Vzory má totiž na očích stále, vždy tu budou "nějací úspěšní", "nějací mocní", "nějací bohatí". Kardinální otázka ovšem zní -- nakolik jsou tyto "vzory" pozitivní, či negativní? Jakým způsobem na nás působí -- a co si odnášíme?

Jistě, vždy můžeme říci: Je to jedna banda. Může být. Ale také se můžeme mýlit. Svou nedůvěrou můžeme podřezat větev pod někým, kdo skutečně usiloval o něco pozitivního. "Hlavně abychom nebyli za šašky". A s tímto heslem pokorně ohneme hřbet, srazíme paty a nasadíme hodně kyselý škleb.

Možná to chce najít odvahu riskovat být za šašky. Třeba si pak nebudeme připadat jako v jednom velkém cirkuse.

0
Vytisknout
3563

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2014