Český lev, Hořící keř aneb Což takhle dát si špenát

23. 2. 2014 / Jindřich Bešťák

V žádném případě nechci ani v nejmenším ironizovat téma, kterým se náš nejvýše oceněný film zabývá. Kritikou zpracování závažného tématu a filmem jako takovým se zde zabývali povolanější. Moje poznámka se týká včerejšího večera, kdy byl Český lev v pražském Rudolfinu udělován.

Měl to být svojí novou koncepcí a zbudovanou jevištní konstrukcí pro předávání cen slavnostní a důstojný večer v prostředí koncertní síně a stánku České filharmonie. Její vystoupení v úvodu s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem bylo pro zvědavého diváka příslibem k naplnění cíleného záměru. Známé filmové melodie byly příjemným vybočením z běžného programu ČF.

Následný vstup renomovaného Marka Ebena mě hned trochu zarazil. Zapůsobil nezvykle neosobně, strojeně, trochu snad i nejistě. Ovšem, posléze chytil a jel dál již ve svém obvyklém stylu. Určitou strojeností směřující až k menším trapnostem se vyznačovaly i některých vstupy pozvaných hostů, kteří tak či onak sestupovali "z výše" po schodech dolů, aby pronesli rádoby něco slavnostního, vtipného, či moudrého. Ti nejmoudřejší neřekli raději téměř nic.

Česká filharmonie mezitím z jeviště odešla a levé části pódia zůstalo žesťové kvarteto filharmoniků, které každé ocenění doprovodilo melodií z nějakého českého filmu, zřejmě jakéhokoli. Posléze jsem si začal všímat, co to vlastně hrají. Když byl po x-té vyvolán film Hořící keř, tentokrát za nejlepší kameru, dostoupil můj pocit jakési trapnosti vrcholu. Páni filharmonikové, tak jak jim to dali na pult, zahráli k podtržení "slavnostního okamžiku" melodii z filmu -- Což takhle dát si špenát. Myslím, že tento nonsens byl dost typický pro celou atmosféru tohoto večera, který byl téměř monotematicky věnován jedinému filmu. Filmu, který byl na stránkách BL již dříve označen za "neuvěřitelně slabý film", "účelový mýtus poloholywoodského" stylu. Zdálo se mi, že i chtěné aranžmá večera bylo jakýmsi pražsko-kavárenským odvarem téhož.

Záběry na zdvořilé potlesky známých herců a pražských celebrit, některé až poněkud křečovité výroky oceňovaných aktérů večera na mě najednou dýchly jakýmsi podivně známým, a přesto nepříjemným dojmem. Dojmem bývalých normalizačních oslav, při kterých nad rádoby pompézním, nebo vesele zábavným, povrchem čněla jako tuhá sláma z bot ta jedině správná a nezpochybnitelná - IDEA.

P.S. -- v době upálení Jana Palacha mi bylo 23 let. Tragédii této doby jsem prožíval tak jako většina z nás s plnou hořkostí, nenávistí i lítostí. Lítostí nad zmařením snu o demokratickém socialismu jakožto lidské alternativě pro budoucnost. Na protest proti tomuto zmaru a zradě Jan Palach zmařil také svůj mladý život. Pro nic jiného, pro nic menšího.

0
Vytisknout
7848

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2014