O oběti, aneb příklad Aloise Eliáše a Jana Husa

24. 2. 2014 / Jiří Bátěk

Lépe jest dobře zemříti, než zle živu býti.
Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí...
mistr Jan Hus

Na jevišti dějin se v každé době objevovali lidé, kteří svým významem, odvahou i chápáním souvislostí výrazně přesahovali své současníky. Byli inspirací i oporou pro své okolí, mnozí se zapsali svou velikostí do kolektivního vědomí národa a stali se vzorem pro následující generace.

Vědomě nabourávali zažitá náboženská dogmata, bojovali proti totalitnímu útlaku či totalitnímu myšlení. Někteří jsou dodnes známí, jiné odvál čas, mnozí se z různých důvodů nedostali do povědomí širší veřejnosti. Často jsou tématem nekonečných diskusí, mnohdy však vytrhávaných z hlubších dějinných souvislostí. Či jsou dokonce součástí církevních představení, kde však místo živého ducha přežívají mrtvé slovní stereotypy zahaleny do roucha ekumenických krasomluv.

Má smysl oběť? A co vlastně je? Je třeba obětovat se v kritických okamžicích pro národ, nebo spíše se snažit přežít? Může i po 600 letech případ mistra Jana Husa inspirovat člověka ve 21. století? Uveďme si, pro ilustraci, dva příklady vědomé oběti. První bude Alois Eliáš, druhý mistr Jan Hus. Oba představují silné příběhy osobní statečnosti, které bychom si měli stále připomínat.

Generál Alois Eliáš nesmířen s nacistickou okupací dobrovolně přijal nabídku prezidenta Háchy, aby se ujal vedení druhé protektorátní vlády. Svou taktikou "zachraň, co se dá" oddaloval germanizační opatření, spolupracoval s odbojem i udržoval kontakt s exilovou vládou a Edvardem Benešem. Hrál dvojí hru -- zevně předstíral loajalitu, ale svou podzemní činností zpomaloval a oddaloval vliv nacistických represí. Tento postoj vyžadoval nesmírnou odvahu i pevné nervy. Věděl, že dříve či později bude prozrazen a zatčen s vyhlídkou koncentračního tábora. Nepochopen, s cejchem kolaboranta. Mohl zvolit i emigraci, kterou však odmítal s tím, že nechce utíkat z boje a dělat "revoluci na kanapi". Zatčen byl až 27. září 1941, v den příchodu nového říšského protektora Reinharda Heydricha a popraven 19. června 1942 - den poté, kdy v úkrytu v pražské Resslově ulici padli v boji s německou přesilou čsl. parašutisté, kteří úspěšným atentátem odstranili Heydricha. Byl jediným ministerským předsedou okupovaného státu, který byl Němci odsouzen k trestu smrti a popraven.

Jan Hus, středověký teolog a kazatel se zaměřoval na kritiku církve, toužil po její morální obrodě. Byl inspirován oxfordským profesorem Janem Wyclifem přejímaje jeho reformní podněty. Pro své kritické názory, ze kterých neustoupil, byl označen za kacíře a 6. července roku 1415 v Kostnici upálen. Na hranici skončit nemusel, ale odmítl odvolat - věřil, že pravdy božího zákona jsou na jeho straně. Vystupoval proti bohatství a moci církve, proti odpustkům. Dal příklad všem, kteří se pro svobodné vyjádření pravdy, za svobodu vlastního názoru dostali (či dostávají) do rozporu s totalitní mocí. Kázal jednoduchou formou, slovy nabitými duchem a mocí o tom, co bylo pro lid aktuální. Projevil osobní statečnost, zásadovost a svůj život završil hrdinnou obětí opřen o aktivní pojetí víry.

Oběť v tomto světle lze vnímat jako dobrovolný, vědomý akt postavení se zlu s opřením se o vyšší princip Pravdy a existenci Dobra. Za určitých podmínek umožní vnitřní přeměnu člověka, dodá sílu. Pokud se člověk nebojí oběti, je svoboden. Mizí strach ze smrti, a tak člověk vítězí nad životem. Přirozený strach mnozí překonali různými způsoby: láskou k bližním, k vlasti, k Pravdě, či vírou ve vyšší smysl života.

Na opačném pólu stojí ti, kteří nabídli své služby nějakému mocenskému hnutí, ať již z osobních ambicí, z touhy po dobrodružství či vyhlídek osobních výhod. Potlačili své osobní svědomí a přenechali rozhodování za sebe sama jiným. Jen kolik lidí dobře a věrně sloužilo Stalinovi, Heydrichovi či Hitlerovi. Odměnou po letech věrné služby byla často kulka v hlavě či pobyt v koncentračním táboře. Cena za tuto volbu bývá mnohdy opravdu vysoká. Těm, co se podařilo přežít, po letech často přijímali roli oběti, aby zahnali jistou pachuť a nejistotu.

Hesla typu "obětujte se pro národ, stát či ostatní spoluobčany, utáhněme (rozuměj utáhněte) si opasky, to se vyplatí (bez předložení důkazů)" však vnímám jako skrytou manipulaci se snahou dostat druhé do sféry svého mocenského vlivu a lid do příslušných mezí. Ať ti, co toto hlásají, jdou druhým příkladem. Ať se předkládají argumenty, ne hesla.

Obětování se není spáchat sebevraždu na protest, či aby se vnesl impuls vzdoru do apatického národa. Takový čin nic nevyřeší, nic nezmění. Oběť je stát na straně Pravdy, světla v každém okamžiku života s vědomím pokory a skromnosti, i když zevně nemusí být na první pohled nic znát. Ne každému se to povede. V extrémních podmínkách (koncentrační tábor) se pouze pár lidem podařilo přetavit zažívané utrpení ve vnitřní vítězství. Pokud vězeň v koncentračním táboře přijal roli oběti, ztratil víru v budoucnost následkem nepochopení smyslu utrpení a brzy zemřel. Vězeň, který si kladl otázky, co ode mne osud očekává a snažil se v utrpení hledat smysl, měl mnohem větší šanci na přežití.

Lidé schopni skutečné oběti nepadají z nebe. Většinou je nutné mít před sebou vzory lidí, kteří branou oběti prošli před námi vítězně. Hodně je též dáno výchovou v rodině. A je třeba upřímnosti - nejen k sobě, ale i k předkům a národní historii. Nevytvářet falešné mýty, umělé hrdiny, naopak vážit si skutečných velikánů, kteří v dějinách obstáli. Jejich odkaz by měl přispívat k udržení kontaktu s živou pamětí národa, pravdivou minulostí i sloužit pro správné rozhodování a čisté ideje, samozřejmě nejen v kritických dobách národa. Nevytrhávat z dějin jednotlivé epizody či činy lidí bez snahy o jejich širší chápání v souvislostech, nevynášet soudy nad historií posuzovanou jen optikou dnešní doby.

0
Vytisknout
2961

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2014