Něco o Ukrajině očima historika

Symbolický jazyk hraje v politice vždycky významnou roli

25. 2. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Zaujala mě jedna z dalších zpráv, která poodhaluje symbolickou a nacionální dimenzi ukrajinského převratu o tom, jak ve Lvově odklidili bustu maršála Kutuzova. Zdá se mi, že významných spouštěčem "revoluce" byly především sociální problémy kombinované se zcela zkorumpovanou politickou reprezentací, která ztratila absolutně důvěru občanů. Zdá se ale, že ani na Ukrajině není možné chápat sociální dimenzi politického konfliktu bez symbolické roviny. V ní hrají roli sociokulturní rozdíly na jednom státním teritoriu. Bezpochyby tyto sociokulturní rozdíly někde korelují s politickými (a geopolitickými) orientacemi a sociálním kontextem, jinde ale nikoliv.

Západ Ukrajiny byl přičleněn k Ukrajině jako součásti SSSR po roce 1943 jako de fakto území získané vítězstvím ve druhé světové válce. Je to území s nejdelší tradicí ukrajinského nacionalismu, kde se národně obrozenecké hnutí mohlo rozvíjet relativně svobodně - na rozdíl od oblastí pod ruskou vládou, kde převládala tendence ukrajinskou národnost popírat a vidět Ukrajince (Malorusy) jako součást imperiální koncepce velkoruského národa a jako jádro ruského imperiálního státu. A právě tady na Západě je odpor k "sovětskému a ruskému" největší a dostává také ikonoklastickou formu v podobě odstraňování památníků z veřejných míst.

Západ Ukrajiny představuje také oblast, kde silně převládá řecko-katolické náboženství, které vzniklo na samém konci 16. století pod polským protektorátem jako unie či snaha o to překonat Velké schizma uznáním autority Říma nad pravoslavím. Připomenu, že řecko-katolická víra byla po staletí v ruských částech Ukrajiny zakázána.

A na Západě má nejsilnější podporu fašistická strana Svoboda. Fašismus je v principu nacionalismus uvedený do extrémů - v tomto případě jde o ukrajinský nacionalismus, který si svého sebedefiničního druhého hledá především na Východě, v Rusku. Je to celkem logické protože základní součástí ukrajinského nacionalismu od 19. století byly snahy o to emancipovat se nejen politicky ale i kulturně a jazykově od Rusů. Rusové ale nejsou jenom vnějším druhým či geopolitickou alternativou, protože Ukrajina má uvnitř svého terioria nikoliv nevýznamnou menšinu Rusů.Tím dochází k vymezování ke skupině ukrajinských spoluobčanů v rámci jednoho státu, což podporuje tendence k rozpadu a posiluje nacionální složku politického konfliktu.

V minulých dnech jsem ale zaznamenala další dvě zprávy, které ukazují na to, jak se sociálně-politická rovina promíchává s rovinou symbolicko-kulturní a jak politický konflikt o podobu Ukrajiny i o podobu ukrajinské politiky dostává symbolický háv.

V ruských médiích se během víkendu objevila zpráva o tom, že demonstranti údajně měli chystat vzetí Kyjevsko-Pečerské lavry/kláštera a měli žádat o jeho vydání pod kyjevský patriarchát. Klášter je jedním z nejstarších klášterů pravoslaví z doby Kyjevské Rusi, na níž si kladou nárok jako na počátek svojí státnosti, jak Ukrajinci, tak i Rusové. Klášter je dnes sídelním místem Ukrajinské pravoslavné církve moskevskéo patriarchátu, automní součásti Ruské pravoslavné církve se sídlem patriarchy v Moskvě. K tomu je dobré si připomenout poměrně blízký vztah Kremlu a dnešní ruské pravoslavné církve.

Naproti tomu na Ukrajině existuje také Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, která vznikla v roce 1992 rozkolem uvnitř ukrajinského pravoslaví a exkomunikací "samozvaného" (podle Moskvy) patriarchy Filareta. Obě církve jsou ve sporu, jehož součástí je vedle sporu o autonomii především spor o nárok na dědictví Kyjevského státu, nároky na první "kyjevsko-ruské" svaté a na svatá místa s jejich symbolickým kapitálem. I v sekularizované verzi je tato otázka významná, protože se dotýká historického nároku na Kyjevskou Rus jako základ státnosti.

A konečně se objevila i v českých médiích zpráva o tom, že o víkendu byl zrušen na Ukrajině zákon o statusu ruského jazyka jako úředního. Tento zákon byl jedním z významných volebních slibů Strany regionů a byl přijat v roce 2012. Otázka postavení a role ruského jazyka je na Ukrajině po roce 1991 poměrně žhavým tématem a zdrojem dalších konfliktů. Názory oscilují mezi tím, že ruština je považována na Ukrajině za cizí jazyk (nebo jazyk imperiální nadvlády, chcete-li) a tím, že je považována za přirozenou součást ukrajinské kultury a dějin.

Ukrajinizace po roce 1991 se ale snažila statut ruštiny na Ukrajině velmi oslabit, což se samozřejmě setkalo a setkává s odporem Rusů (a naopak to jejich identitu posiluje na úkor té ukrajinské a posiluje to jejich proruské tendence).

Vztahy mezi ukrajinštinou a ruštinou tak nejsou v žádném případě ustálené ve srovnání s například dvojjazyčným Finskem, kde jsou dva státní jazyky a neexistuje, aby například prezident ale i ministr nebyl schopen mluvit i švédsky (Janukovyč měl s ukrajinštinou problém a jeho premiér také). A i ve finském případě se jednoalo o způsob, jak se vyrovnat (a nikoliv bez problémů) s dědictvím švédské nadvlády a švédštiny jako jazyka vládnoucích.

Nejsem schopná určit, jak moc Majdan a politická opozice reprezentují ukrajinské občany či názory v ukrajinské společnosti či jak moc bylo Janukovyčovo odmítnutí dohody s EU záminkou, kdy číše trpělivosti s režimem už přetekla, nebo bezprostřední příčinou a vyjádřením spontánní lidové vůle stát se členem EU a odejít od Ruska. Nejspíš od všeho něco.

Symbolický jazyk ale hraje v politice vždycky velkou roli a často je tou hlavní viditelnou arénou masové politiky, zatímco v zákulisí může a často jde o něco jiného a zcela pragmatického. Tragédii ukrajinské politiky v jakékoliv podobě se mi zdá neexistující "dohoda" o podobě identity země, definování toho "kdo jsme" a "co chceme".

Naopak doposud bylo na Ukrajině praxí, že se politika stavěla kolem těchto historicky daných rozdílů. Paradoxní je, že sociální problémy mají tendenci lidi solidárně spojovat, zatímco problematizace kulturních, náboženských a jazykových rozdílů činí pravý opak. Nejhorší je ale když se spojí dohromady a z sociálních problémů se udělá otázka právě těch kulturních, náboženských a jazykových rozdílů...

0
Vytisknout
7014

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2014