Marta Semelová a Miroslava Moučková

KSČM je sebevražedně demokratickou stranou

27. 2. 2014 / Radim Hreha

Tuzemská závisle nezávislá média, veřejnoprávní obzvlášť, poměrně nerada poskytují prostor poslancům či odborníkům KSČM, kteří se v projednávané problematice orientují a navíc přesvědčivě argumentují. Takoví komunisté se krom zákonem stanoveného předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu, do zdejších médií dostanou poměrně zřídka. I proto národ zná většinou pouze předsedu Vojtěcha Filipa či šéfa poslanců KSČM Pavla Kováčika. Ty obejít nelze. Nicméně novináři mají mezi členy KSČM i své "oblíbence." Většinou jde o dřevní komunisty, "ještěry", příslušníky tzv. tvrdého jádra strany. Jsou dobrým, aktivně spolupracujícím terčem.

K takovým patří i poslankyně Marta Semelová, kterou její názorové veletoče vynesly na samý vrchol novinářského zájmu. Jistě není první ani poslední, která podlehla kouzlu médií, kterým předvádí jakýsi duševní striptýz. Třeba o Miladě Horákové řekla: "Dost pochybuju o tom, že to byla vynucená přiznání. V každém případě je to smutná záležitost. Nemáme z ní nikdo radost." O ruské invazi: "Já bych to v žádném případě nenazvala okupací. Nazvala bych to internacionální pomocí, která nám ovšem do budoucna udělala mnohé problémy."

Její duševní nahota je nesympatická stejně, jako u mnoha jiných poslanců ostatních parlamentních stran při hodnocení historie v opačných extrémech. Nicméně, otázkou zůstává, kolik takových dalších stalinských revanšistů či utopistů dřímá v KSČM a čeká na svoji historickou příležitost. Zdá se, že tak v ÚV KSČM a především v  pražské organizaci má Marta Semelová většinovou podporu. Jinak by nebyla předsedkyní pražské organizace a nemohla by kandidovat ve volbách do Sněmovny z prvního místa.

Pochybovat v současnosti o tom, že KSČM je demokratickou stranou, mohou už jen antikomunističtí fundamentalisté. To, jak se Semelová rozešla s oficiálním stanoviskem strany bez jakékoliv reakce vedení, je vrcholem vnitrostranické anarchie a "demokratické" bezmocnosti. Marta Semelová doposud nepochopila principy právního státu, které zřejmě nehodlá respektovat, ale nepochopila ani historii vlastní strany, ze které se doteď nepoučila. Pokud členka KSČM může říkat co chce evidentně bez postihu a v rozporu se stranou deklarovanými stanovisky, pak může nerespektovat program i vedení. Strana, která si stále nese stigma minulosti - vylučování, či dokonce vězení a trestů smrti v souvislosti s menšinovými názory svých členů, po časech povinného názorového monolitu před rokem 1989 má dnes zřejmě obavy, že jakákoliv sankce vůči Semelové by nebyla dobrým signálem veřejnosti. Získala přeci mandát svých voličů... Ještě horším signálem je ovšem rozpačité mlčení vedení KSČM ke skandálním výrokům své funkcionářky. Kdo najde odvahu volit stranu, ve které je možné opravdu cokoliv? I vychvalování Stalina?

0
Vytisknout
6266

Diskuse

Obsah vydání | 28. 2. 2014