19. 2. 2014 / Jiří Jírovec
V Česku je svoboda slova a projevu. To si zřejmě myslela i Marta Semelová, když odpovídala na otázky v Hydeparku . ČT jistě nemá v úmyslu popularizovat KSČM a tak editor vybíral hlavně otázky o temné minulosti KSČ.
Odpovědi poslankyně Semelové vydráždily kulturního redaktora Lidových novin (čti přes redaktora přes kulturu) k výrokům uveřejněným pod názvem Hnus lidský a temná míza Marty Semelové .
Semelová rozvířila vášně v dnešní společnosti, kterou Jiří Peňás, jistě nechtěně, tak výstižně popsal v uvedeném mottu. Dopustila se svobody projevu a názoru a taková věc se neodpouští. Zejména jde-li o názory nepohodlné vládnoucí moci. A je vcelku jedno, jaké provenience ta moc je. Komunisté se v počátcích své vlády domnívali, že by takové projevy mohli ohrozit společnost, kterou budovali.
Předchůdci Peňásů žádali pověšení Horákové, kdežto ti současní by zase nejraději pověsili Semelovou a nebo si od ní alespoň odsedli. Stejně tak, jako si bývalí disidenti dnes odsedávají od mého kamaráda, který si undergroundovou volnost udržel dodnes.
Případ Milady Horákové je jen jedním z mnoha, které lze použít jako příklad toho, že na určitou historickou událost lze pohlížet z různých úhlů a dojít k diametrálně odlišným nebo dokonce žádným výsledkům.
Takový pohled je založen na analýze událostí v kontextu té doby, kdy se staly. Takové závěry ovšem mohou být později zdiskreditované potřebami té které moci.
Proces s Miladou Horákovou spadá do období, kdy byla v plném proudu studená válka. Byla to doba, kdy Západ podporoval odpůrce nového režimu, cvičil a posílal agenty chodce přes hranice a sháněl informace, použitelné v příští válce.
V takovém klimatu nebylo těžké věřit tomu, že Horáková byla vinna podle obžaloby. Konec konců, mnohý básník psal básničky na oslavu tehdejšího pokroku.
Odsouzení Milady Horákové bylo nepochybně v souladu s tehdejšími názory na nakládání s těmi zrádci, kteří se spolčují se zahraničím, aby poškodili vlastní zem.
V této době se bojovalo proti nepříteli velmi intenzivně na obou stranách. V USA řádil McCarthy a na podezření z levičáctví doplatil jedenáctiměsíční internací na Ellis Islandu Jiří Voskovec.
V USA byli manželé Rosenbergovi popraveni v červnu 1953 (stejně jako Milada Horáková přes protesty světové veřejnosti) za údajné vyzrazení tajemství atomové bomby Moskvě.
Mimochodem, paní Ethel Rosenbergová potřebovala nějaký ten elektrošok navíc. Stejně jako Milada Horáková, dělala smrtce a katům potíže.
Případ Rosenbergů a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci "s druhou stranou". Skutečná škoda, způsobená předáváním informací, byla druhořadá.
Aby byla paralela k případu Horákové úplná, řekla státní prokurátorka Lyne Decarie, že:
"Jde o zastrašení a [že] rozsudek dává jasnou výstrahu". V podstatě to samé řekla prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. S tím rozdílem, že ona do toho ještě zamotala světový mír.
Odskočíme-li žhavé současnosti, narazíme na případ Bradleyho Manninga. Ten informoval čtenáře Wikileaks o některých aktivitách americké diplomacie čímž ohrozil úsilí propagandy zajistit, aby občané věřili, že co vláda USA činí, dobře činí.
Manning se částečně se přiznal, takže nedostal provaz, ale jen 35 let. Ve vězení byl lámán samotkou, buzením, nahotou a zimou ZDE . Vězeňské a věznitelské metody se režim od režimu příliš nemění.
Poučný je i případ kanadského námořního důstojníka Jeffreyho Delisla. Dostal dvacet let za to, že si "vyměňoval informace" s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí, lze parafrázovat Švejka.
Ze zorného úhlu československé historie je pozoruhodný tento výrok soudce Currana ZDE:
"[...] i je-li škoda, kterou Jeffrey Delisle mohl způsobit, nejasná, samotný fakt, že informace vůbec předával, je závažným zločinem [...] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou." To je argumentace hodná Urválka. Roli hrálo to "že" a ne "co" bylo předáno.
Rozdíl mezi Miladou a Ethel je v tom, že za smrt té první se komunisté omluvili, kdežto v USA se nikdo nikdy neomlouvá.
V tomto případu jsou na historická fakta naroubována současná měřítka. Dnes by Milada Horáková nebyla popravena. Odsouzena možná, pokud by její činnost měla Manningův a nebo Delisleův rozměr. V civilizované Evropě se již lidé nepopravují a zachycení špióni se nechávají na výměnu.
Druhá věc je, že při satelitních snímcích již nemusí nikdo fotografovat nádraží a nebo letiště. Horší je vyzrazení obchodního tajemství a nebo toho, že tajné služby odposlouchávají spřátelené politiky.
Uvedená metoda není ovšem universálně použitelná. Neumožňuje například jednoznačné odsouzení presidenta Beneše za ustoupení Mnichovské dohodě a neochotě bojovat.
Výhodou této metody je, že může, alespoň teoreticky, vést k úvaze o tom, co udělat, aby se taková věc již nemohla opakovat.
Ačkoli je třetí v pořadí, na ty předcházející pokud možno nenavazuje. Kdyby se lidem dalo příliš mnoho informací, mohli by se začít ptát a nedejbože i přemýšlet.
To je přesně ten okamžik, kdy přijde vhod zpolitizovaná instituce, která sice taky nic podstatného nezveřejní, ale jsouc pojištěna zákonem o zločinnosti komunismu, může působit na veřejnost, aby se nám (spíše jim) nedomnívala, že něco bylo mohlo být jinak.
Ústav "správného" pohledu raději předkládá hotovou, pro naši dobu absolutní pravdu. Kdo se od ní odchýlí dostane splaceno třeba peňásem.
Čeština je krásný jazyk a tak se stejná věc dá vyjádřit na několik způsobů. Ústav činnost Milady Horákové zakulatil takto:
"(Pro Miladu Horákovou) bylo pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací s emigrací stejně přirozeně, jako za války udržovali s manželem spojení s Londýnem."
Podle obžaloby se "výměna informací" týkala špionážních údajů o hospodářské činnosti a třeba označení míst jakéhosi plynovodu, kde by se dal nejlépe vyhodit do povětří (kdyby bylo zapotřebí).
Dobrou ukázku jazykového posunu představuje legenda Mašínů popsaná v tomto odkazu V zásadě to je pravda, ale až na to...:
Při náhodné kontrole ve východním Německu byl Janata zatčen a udáním padl do rukou komunistické policie Švéda. Pak došlo k přestřelkám, při nichž se museli bratři Mašínové a Paumer bránit. Po několika střetech s policií se jim podařilo dostat se až do Berlína. Všichni tři se přihlásili do americké armády a v únoru 1954 se dostali do Spojených států amerických.
V monstrózním zinscenovaném soudním procesu byli bratři Mašínové a Milan Paumer v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. K trestu smrti byli odsouzeni Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Rozsudek byl vykonán. Zbyněk Roušar byl odsouzen na doživotí a dalších třináct obviněných k trestům vězení do 22 let.
Tedy ani slovo o vraždách v Československu, ani slovo o mrtvých v Německu. Prostě došlo k přestřelkám... Je pravda, že i Josef Mašín byl ve vězení, ale jen ve vyšetřovací vazbě a pak byl propuštěn, protože nebyl obviněn. Stačí srovnání s tímto pramenem. Proces, jak jinak byl monstrózní a zinscenovaný.
V duchu básníkova bonmotu jsem dospěl k závěru, že je nebezpečné domnívat se cokoli. Případ Milady Horákové jsem použil zcela neutrálně jen pro ilustraci mechanismů, které mohou vést k diametrálně rozdílným závěrům.
Ústav pro potlačování pochybností je, jak již bylo zmíněno, podepřen zákonem o zločinnosti komunismu. Ten má ovšem díru v tom, že se za zločinné nepovažuje Pražské jaro a ta část roku 1969 do vítězství nad Rusáky v hokeji. Tento zákon totiž potvrzuje, že i komunisté byli schopni vytvořit lidsky přijatelnou společnost, byť jen na historicky krátkou dobu.
Je naprosto nepochopitelné, proč se KSČM neprohlásí pokračovatelkou onoho období a neodloupne tím ze sebe nálepku zločinnosti. Pak by měla šanci dostat se ke kormidlu vyjedeného státu a případně i uzákonit, že kapitalismus je zločinecký systém. A třeba přejmenovávat ulice, náměstí a letiště.
Pokud jde o Martu Semelovou, její pohled, zmrazený na konci Pohledu I, ovšem KSČM spíše poškozuje.
Diskuse