Trojí metr

22. 2. 2014 / Cyril Podolský

"Co budeme dělat?" držel zoufale hlavu v dlaních prezident Obama. "Vždyť nám to úplně přerostlo přes hlavu. Je tohle krize? Je to už občanská válka? Co se to děje?"

"Krize?" usmál se trpce viceprezident Bush. "Pentagon je v plamenech, Wall Street obsadily ty jejich revoluční gardy a přímo pod podlahou nám hoří první molotovy. Ani Bílý dům neušetřili! Tomu říkáte krize, milý Ronalde?"

Ronald Obama, historicky nejmladší a politicky nejnezkušenější prezident země, se cítil být v úzkých. V užších úzkých, než kterýkoli z jeho předchůdců. Okusoval pozlacené víčko pera a nervozně posunoval po stole svitek papíru.

"Tak co radíte? Mám to podepsat?"

Bill Bush jr. podrážděně zaškubal obočím.

"Blázníte, příteli?" vytrhl papír prezidentovi z ruky. "Podepsat rezignaci v téhle situaci? To chcete skutečnou občanskou válku? Tuhle vymoženost už jsme tu kdysi měli! Jsou toho plné učebnice."

"Ale co tedy? Už teď přece teče krev. A to na obou stranách, Bille!" Hněval se Obama. Bush obešel klidným krokem rozložitý stůl a položil prezidentovi ruku na rameno.

"Opravdové krveprolití by teprve začalo, věřte mi."

"Ale opozice si to přeje. A opozice slíbila..."

"Copak slíbila?" sevřel viceprezident přítelovo rameno pevněji. "Že ukončí boje?" sykl hystericky. "Vždyť to dávno nemají pod kontrolou. Nic nemůžou ukončit, jen budou stupňovat požadavky, Ronalde! A vy, ať ustoupíte kamkoli, nakonec skončíte před mezinárodním tribunálem, s tím vaším přístupem."

"Když jim ale umožníme vládnout... a oni ukážou co doopravdy chtějí, lidé si to sami musí přebrat, co jsou vlastně zač."

"Vládnout?" Bushovy prsty se hluboko zarývaly do Obamova saka. "Vážně si myslíte, že ti vrhači hořících láhví a dlažebních kostek budou někomu vládnout? Nebo ten nádražní posunovač, který je vede? Ten, kdo stojí za nimi to bude. A to mi věřte, že ten vám do karet hrát nebude! A vůbec... vzpomeňte si, kdo přivedl k vládě nás. A kde je teď? Protože já to nevím a vy jistě také ne. Ano, nebylo to krvavé, ale ten princip, ten se nemění."

"Používají stejnou strategii, viďte?" první mladické vrásky se rozlily po prezidentově čele. "Ve všech ohledech, kamaráde."

"Zdá se mi, že jdou ještě dál, Bille. Opozičních bojovníků stojí pod Bílým domem jen pár tisícovek. Ale kdo k nim mluví? Na tribuně, přímo pod naším úřadem, teď mluví ministři Číny, Koreje, Ruska i Německa. A všichni tam vykřikují: Sláva partyzánům! Okovy Obamovi! A televize, co ta říká? Že mají pravdu. Že pokud se naše gardy, policie nebo armáda začnou bránit silou, bude to důvod k útoku. Bože, k útoku na nezávislou zemi! K útoku na Ameriku! Na svobodnou Ameriku a vládu, která vzešla z její vůle!" Bush povolil stisk a sedl si na kraj stolu.

"Nejdou dál. Vy víte že ne. Ty zbraně jsou naprosto identické, jen je teď požívají proti nám. Jak jsme získávali vliv ve světě? Jak, ptám se? Ten klíč se neliší. Jednu, třeba drobnou skupinku rebelů označíte za revoluční. Je jedno, jestli jsou to separatisté, neonacisté, či kdokoli, koho bychom tady u nás označili za protistátní živel. Ty pak vyzbrojíte a připravíte dobrou mediální kampaň. Ať se vláda země zachová jak chce, vždycky to bude vypadat jako agrese. A ať se revolucionáři chovají jak chtějí, vždycky to bude jen vyprovokovaná odveta. Po několika týdnech zničíte vůdce. Po několika měsících ho odsoudíte nebo zabijete. Pak pomůžete nastolit novou vládu. Bez revolucionářů, ti vládnout neumějí. A pak už podle principu rozděl a panuj, příteli! A to teď právě hrozí i této zemi."

"Nepodepíšu," zavřel Obama pero. "Ale co dál? Existuje v dějinách nějaký příklad? Něco, co se vymklo z rukou a pak..."

"Existuje." Usmál se, teprve podruhé během večera, Bush. "Ale opačný a přitom poučný, alespoň v naší situaci. Vzpomínáte si na republiku, která kdysi existovala u hranic s Ruskem?"

Prezident se zamyslel. "Myslíte mezi Evropskou unií a Ruskem? Jakže se to jmenovala?" "To je přece jedno," vstal viceprezident ze stolu a zvedl významně ukazovák. "Stejný princip. Taky jsme se na tom podíleli, víte? Co ale udělal tamní vůdce? Ustoupil. A pak ustupoval dál. A přitom to bylo od počátku zjevné. Ten viditelný důvod, pro který se rozhořely nepokoje většinu obyvatel netrápil, rozhodně ne tak, aby po sobě stříleli, příteli."

"A proč tenkrát ustupoval, víte to?" zbystřel Obama.

"Proč? Protože to bylo demokratické." Sedl si zpátky na stůl Bush.

"Demokratické? A to je špatně? Také jsme tu přece měli kdysi demokracii a po dlouhá léta!"

Bush pobaveně potáhl nosem. "Myslíte?"

"Ano, myslím." Rozzlobil se znovu prezident.

"Aha... Ale teď tu máme systém republikové bezpečnosti, viďte, a funguje. Nebo alespoň donedávna. A má co? Demokratické prvky."

Obama se netrpělivostí jen chvěl. V jeho věku, čerstvých 21 let, to bylo ovšem normální.

"Co tedy mám dělat?"

"To co váš pradědeček, příteli." Usmál se viceprezident potřetí. "Označte opozici za teroristy. To bude stačit. Pak můžou tanky do ulic. A lidé, věřte mi, jim budou tleskat."

"A pak?"

"Potom, Ronalde," smál se Bush už do široka, "potom je třeba začít vyzbrojovat opozici v Číně, Rusku a Německu."

"A víte, vy lišáku," rozjasnil tvář také prezident, "že je to pokrytecké, že lze měřit dějiny jen jedním metrem?"

Bush rozvážně roztrhl lejstro s rezignací. "Nikoli, Ronalde! Metr je vždy dvojí, nebo i trojí."

"Trojí?" podivil se teatrálně Obama.

"I vícerý, věřte mi. Jak komu libo." Usmál se Bush počtvrté.

"A jak to bude nést svět, Bille?" "Dějiny už se s tím vyrovnají, věřte mi. Kolik násilí zplodil Napoleon a kým je dnes? Velikým vojevůdcem... vůdcem."

"Dobře. Oznamte médiím, že je třeba zneškodnit teroristy. Teroristy, kteří si přejí utrpení a smrt starců, žen a dětí. Teroristy, kteří chtějí zkázu země... a že jsou to zplozenci pekla tam dejte, prosím! Ať je to čisté a černobílé."

"Konečně mi připomínáte svého praděda. Víte, že to byl černoch?"

"Černoch?" zarazil se prezident. "Ještěže jsem čistý hispánec."

"Ovšem," připálil si spokojeně doutník viceprezident, "stejně jako většina občanů, a to je důležité, Ronalde! Nelišit se, alespoň zdánlivě."

"A pravda..? Co s tou, Bille?"

"Té jen po troškách," usmál se popáté Bush, "Jako koření, příteli."

0
Vytisknout
7617

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2014