Trpká chuť sladkých slov

21. 2. 2014 / Lubomír Brožek

Co čtete, princi? Slova..., slova..., slova...
William Shakespeare
Nejvíce se nafukují slova bez obsahu.
Jacob van Blom

"Středověk neskončil, středověk trvá...," praví text jedné písně, což mi vždy připomene Werichovu myšlenku, že středověk si vymysleli lidé žijící v novověku, aby si odreagovali svůj mindrák. "Aby jaksi ... se jim dostalo ... poct a uznání, které třeba ... by se jim dostalo až po smrti a oni nechtěj čekat, nuže teda zesměšňují způsob myšlení a práce svých prapraotců a pradědů a nazývají to středověkem."

Ačkoliv, co se za ta staletí změnilo... Tedy kromě nejrůznějších technických vychytávek, že. Z veřejných prostranství například zmizela popraviště, která tak miloval dav zevlounů, dychtivě se tísnící kolem exekučního plácku, aby mu neunikl jediný ston, jediné slůvko někoho z těch troubů, kteří se, na rozdíl od mnohých přihlížejících, nechali trapně načapat. Potupné plácky prostě časem zmizely, a pokud přežívají, pak už jenom v některých rázovitých regionech. Otázkou nicméně zůstává, kam se poděl ten dav čumilů, těch věčných voyerů u klíčové dírky osudu.

Inu, nezmizel. Někteří jedinci sice odpadli, aby vytvořili jiné davy. Například fotbalových fanoušků. Zdravé jádro však existuje dál -- jenom se mírně přestěhovalo a transformovalo. Posedává u svých počítačů, televizních obrazovek, vzrušeně si listuje novinovými zprávami, v nichž se zmar, entropie a bláznovství předhánějí, kdo předhodí nenasytnému davu nechutnější sousto a titulek ostrý jako katův meč. Váhu slov nahradily řízené emoce a pravda dostala redakčního padáka.

Kdo by ji hledal, zabloudí v labyrintu řádků, kde ze skříní vylézají zapomenutí kostlivci, v temných zákoutích se pitvoří přízraky dávných vin, ale živáčka nepotkáš. Jen ozvěna vzdáleného třeštění bláznů tluče čelem do zdí pouťového bludiště mainstreamu, přemílajícího v mediálním mlýnku obsahy slov na prach. Možná proto se říká: "Lže, až se mu od huby práší."Ale vykládejte to bláznům. Někteří jsou hraví jako děti. Přímo bláznivě milují hru se slovy. Když se do ní dají, nemůžou se nabažit a nevědí kdy přestat.

Hra se slovy je prostá a pochopí ji každý hlupák, což ovšem není jediný důvod její obliby. Zkrátka se vybere vhodné slovo. Třeba demokracie. Anebo svoboda. Spravedlnost. Zvolené slovo se nejprve vyprázdní a následně nafoukne jako montgolfiéra, na níž se psychotici vznášejí nad konsternovaným davem přihlížejících, odhazují zbylou sémantickou zátěž a jako bájní aviatici, stoupajíce výš a výš, unikají realitě. Do svého nadoblačného fantasmatu. Do snu o světě vyvolených, výšinách bez hranic, zbavených pozemské tíže a trapného, přízemního plahočení.

Vypreparovaná slova se dají naplnit prakticky čímkoliv. Prezentují se sladce. Sladce se podbízejí. A pak se dotknou jazyka a je vám z nich všelijak. Vlastně už ani nevíte, jak doopravdy chutnají. Například takové slovo obchod. Slovo vážené a považované. Úspěšný obchodník, jemuž se podaří co nejvýhodněji prodat své zboží, bývá i respektovaným občanem. Známá věc. A přece, jak upozorňuje ve svých úvahách o etice Petr Kropotkin, tomu tak nemusí být vždy a všude. Uvádí příklad sibiřského kmene Čukčů, kde v rámci rodu nebylo domácím povoleno si nic prodávat. To směl jenom "cizák". Důvod je prostý. V pojetí tohoto zapadlého kmene znamenalo prodávat, vždy kupujícího napálit -- ať to byl kdo chtěl, vždy prohrával. Vlastním lidem, domnívali se Čukčové, se musí věci poskytovat bez jakýchkoliv spekulací a zaumných kalkulů. V našem světě cosi prostě nepředstavitelného.

Etika Čukčů by nejspíš okamžitě zlikvidovala celý systém. Nejprve by z něho zmizeli ekonomové, bankéři a právníci. Reklama by se ocitla mimo zákon. Bez reklamního trhu by z mainstreamu zbylo jenom torzo. Vážené avšak prakticky neužitečné obory a instituce by ztratily smysl ve světě, jímž obchází strašidlo -- strašidlo inflace. A zdaleka se netýká jenom prázdných slov, která se vymkla kontrole soudnosti. Jen opravdový blázen by mohl věřit, že je užitečné, aby například Fed generoval (jak nedávno upozornil profesor Zelený) nějakých 80 miliard dolarů měsíčně, rozpouštějících se převážně ve finančních spekulacích. Už teď tomu ostatně věří sotva kdo ve světě, který možná už ani netuší, že nějací Čukčové (natož pak jejich etika) vůbec kdy existovali...

Avšak demokracie, svoboda, spravedlnost...přece existují. Alespoň verbálně o sobě dávají okázale vědět. Nejenom tak zvané elity, ale především mainstream, ten virtuální labyrint postmoderní platónské jeskyně, je plný takových bludných slov. Slov v bláznovských čapkách (středověk neskončil...), hnaných davem hořícími ulicemi Kyjeva, explodujícími ulicemi světa, který se vymkl z kloubů a šílí. Sladkých slov, chutnajících trpce jako Nerudovy verše:

"Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání, trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání, trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše, trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše."

Možná by vůbec nebylo od věci shromáždit ta zmrzačená, obsahově vyprázdněná, odlehčená, pro marnivé hry bláznů nafouknutá slova a zkusit je vrátit na zem. Znovu jim přijít na chuť a pokusit se navrátit jim jejich ztracené významy, jejich přirozenou váhu a uchopitelný lidský rozměr. Kdo by si pak ještě troufl říci, že: "Středověk trvá..."

0
Vytisknout
8637

Diskuse

Obsah vydání | 24. 2. 2014