Není divu, že Vladimír Putin říká, že je Krym ruský

1. 3. 2014

Neodpovědnými řečmi o členství v EU a v NATO Západ vážně poškodil své styky s Ukrajinou - i s Moskvou, píše Rodric Braithwaite, britský velvyslanec v Moskvě v letech 1988-92, v deníku Independent.

Většina nedávných komentářů o Ukrajině v britském tisku je charakterizována těžko odpustitelnou neznalostí ukrajinské historie i politiky a zbrklým rozhodnutím obviňovat ze všech problémů Ukrajiny Vladimira Putina, a zároveň také téměř úplnou neschopností navrhnout praktický způsob, jak použít efektivním způsobem západního vlivu k přijatelnému řešení.

Měli bychom tedy začít krátkou přednáškou z historie. Před tisíci lety byl Kyjev hlavním městem pravoslavně křesťanského státu, zvaného Rus, který měl vazby dosahující až do Anglie. Ale Rus zlikvidovali ve třináctém století Tataři a zůstalo jen pár knížectví na severu, včetně nevýznamného města hluboko v lesích, jménem Moskva.

To, co později získalo jméno Ukrajina - to je slovanský výraz, který znamená "pohraničí" - bylo teritoriem, o něž pravidelně bojovali Tataři, Poláci, Litevci, Rusové, Turci, Švédi a kozáci. Jedna velká část tohoto území, včetně samotného Kyjeva, se v 17. století připojila k Rusku. V 18. století připadla Halič na západě Rakousku, ale po první světové válce ho dostalo Polsko, kdy se ostatní Ukrajina připojila k ruské federaci. Churchill, Roosevelt a Stalin předali Halič a její hlavní město Lvov r. 1945 Ukrajině. Všechny tyto změny byly doprovázeny krvavými boji.

Ukrajinský poloostrov Krym měl jinou, ale stejně bouřlivou historii. Byl sídlem mocného a kořistnického tatarského státu a Rusové ho dobyli a osídlili v 18. století. Stalin deportoval krymskou tatarskou menšinu r. 1944, protože, jak řekl, kolaborovala s Němci. Později se krymští Tataři směli vrátit. Krym se stal součástí Ukrajiny až r. 1954, kdy ji Chruščev věnoval Kyjevu jako dárek.

Ukrajina se stala nezávislou zemí poprvé od středověku, až když se r. 1991 rozpadl Sovětský svaz. Měla mnoho předpokladů pro úspěch: vzdělané obyvatelstvo, dobré vazby na vnější svět a podstatný průmysl, i když ukrajinská ekonomika byla v důsledku sovětského dědictví nevyvážená. Avšak Ukrajina byla přesto nejednotná, s nejistým povědomím vlastní národní totožnosti. Dnes je 77 procent obyvatelstva ukrajinského původu. Ale 17 procent tvoří Rusové, třetina obyvatelstva hovoří rusky a mnoho těchto lidí má velmi silné rodinné vazby na Rusko. Jen Ukrajinci z Haliče pohlížejí jednoznačně na Západ.

Většina Rusů pociťuje silné emocionální vazby na Ukrajinu jako na kolébku své civilizace. I ti nejotevřenější Rusové pociťují její ztrátu jako amputaci vlastní ruky či nohy.

Záležitosti začaly docela dobře. Rusko a Ukrajina si vyjednali rozumnou dohodu, v jejímž rámci bylo dovoleno ruské černomořské flotile, aby zůstala na Krymu. Prostřednictvím dobře odhadnutých ústupků uspokojili Ukrajinci požadavky ruského obyvatelstva Krymu na těsnější vazby s jejich mateřskou zemí. Avšak Ukrajinci neměli štěstí na své nové politické představitele, většina z nich byla nekompetentní, anebo ještě horší. Nezmodernizovali hospodářství, vznikla nezvládnutelná míra korupce. Pak r. 2000 přišel Putin se silnými ambicemi posílit vliv Ruska na své sousedy. A Západ zahájil nemoudré pokusy zatáhnout Ukrajinu do své sféry vlivu bez ohledu na citlivé názory Rusů.

Navzdory svým otevřeným i skrytým snahám se Putinovi nepodařilo přetvářet Ukrajinu tak, jak chtěl. R. 2004 nechal zvolit svou loutku Janukovyče a pak byl svědkem, jak ho svrhla oranžová revoluce, podporovaná miliony dolarů ze západních zdrojů. Ukázalo se, že "demokratičtí" vůdci, kteří se pak objevili na scéně, byli nekompetentní i zkorumpovaní. Janukovyč byl znovu zvolen ve férových volbách r. 2010, ale byl ještě nekompetentnější a ještě více zkorumpovaný. Jeho násilné svržení na vrcholu olympijských her v Soči, jejichž cílem bylo světu ukázat moderní a mocné Rusko, bylo pro Putina ponížením a neočekávaným důsledkem jeho intrik. Putin je mstivý člověk, který bude chtít odplatu.

I když je Putin také chytrý politik, už to vypadá, že není schopen chladné kalkulace. Jeho zjevná hrozba - nebo úmysl - použít na Krymu síly, by situaci zhoršila do takové míry, že si ani on ani nikdo jiný nedokáže představit důsledky.

Putin je ovšem možná přesvědčen, že Západ nedokáže adekvátně reagovat a je možné, že má pravdu. Západní politika vůči Ukrajině má dvě špatné části. První špatná část je sice na první pohled přijatelná, ale je pouze rétorická: Ukrajina má právo si sama rozhodovat o své budoucnosti a Rusko nemá žádný legitimní nárok ovlivňovat ji. Druhá část je součást staré známé geopolitiky: Rusko se nikdy nemůže znovu stát impériem, ohrožujícím svět, pokud bude Ukrajina včleněna do NATO a do Evropské unie. Tato část západní politiky je nepraktická a nezodpovědná. Ignoruje čtyři věci. Členové NATO a EU nechtějí své organizace dál rozšiřovat. Většina Ukrajinců nechce vstoupit do NATO, i když by rádi vstoupili do EU. Většina Ukrajinců si chce udržet dobré styky s Ruskem.

Ale především, Západ nemá žádné nástroje jak vnucovat svou vůli. Západ naprosto nemá v úmyslu vstoupit s Ruskem do silové konfrontace. Západ má k dispozici menší sankce, ekonomické i politické, avšak ty těžko budou stačit na to, aby zabránily rozhodnému Rusku v zasahování do ukrajinských záležitostí.

Západ by měl jednat s Rusy i s někým, kdo může mít mandát zastupovat Ukrajinu. Zatím se chovají Američané na okraji scény neefektivně, Britové, jak se zdá, se úplně vzdali jakékoliv zahraniční politiky a jen Němci, Poláci a Francouzi projevili určitou schopnost akce.

Jakákoliv dohoda by nakonec bezpochyby musela obsahovat ověřitelný souhlas ze Západu i z Ruska, že přestanou zasahovat do ukrajinských záležitostí, uvěřitelné ujištění, že se NATO nebude snažit učinit Ukrajinu svým členem, a pomocné finanční struktury, které by umožnily jak Rusku, tak Západu zabránit kolapsu ukrajinské ekonomiky, která je v katastrofální situaci. Množství peněz, jehož je zapotřebí, je obrovské (mluví se o 35 miliardách dolarů). Úkol zajistit, aby byly tyto peníze efektivně investovány a nikoliv promarněny, bude nesmírně obtížný.

Znamená to, že všechny strany musejí ustoupit. Umožnilo by to Západu dokázat, že neprodukuje jen krásná slova o demokracii, ale dokáže konkrétně jednat. Bude to velmi obtížné. Možná už je příliš pozdě. Ale všechny jiné alternativy budou daleko horší.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
30224

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2014