Kryl by byl sedmdesátníkem!

3. 3. 2014 / Daniel Strož

Karla Kryla, coby postaršího usedlého pána si rozhodně nedokážeme vůbec představit! A přesto navzdory tomu by v českém prostředí zcela výjimečný básník a písničkář, jehož angažované texty neztratily nikdy platnosti, a zároveň i velmi zručný grafik (nar. 12. dubna 1944) dosáhl letos sedmdesátin. Jenomže, ruku na srdce: Stejně jako si ho nelze vybavit v kmetském věku, nemohou se mnozí z nás podnes smířit se skutečností, že odešel před dvaceti lety tak záhy a nečekaně, ani ne padesátiletý. Vždyť se to stalo více méně pouhý měsíc před zakulacenými narozeninami, které se chystal dlouho dopředu velkolepě oslavit a rozeslal k nim dokonce už i své originálně ztvárněné pozvánky.

O Karlu Krylovi jsem se v průběhu oněch tolika let uplynulých od jeho smrti (zemřel 3. března 1994) vyjadřoval nesčíslněkrát, při nejrůznějších příležitostech; v periodickém tisku, v televizi (podotýkám, že v bavorské!) i ve svých knižních publikacích. Nejenom proto, že jsem jeho tvorbu ctil a stále ctím, ale také z důvodu našeho dlouholetého přátelství. Poznali jsme se spolu totiž už na konci podzimu 1969, bezprostředně poté, kdy dorazil do Mnichova, v redakčních místnostech vysílání pro mládež Svobodné Evropy. Nepřestanu za to být vděčný redaktorům pořadu Pavlu Kohnovi a Luboši Kaválkovi. A když to nyní spočítám, naše kamarádství -- přerušované ovšem občasnými prudkými rozmíškami -- trvalo bezmála čtvrt století.

Karel mně byl jakýmsi "menším bráškou", s nímž jsme bez jakéhokoli ostychu probírali i mnohé nejprivátnější záležitosti, či přesněji vyjádřeno trable, dotýkající se našich rodinných příslušníků, milenek, manželek a tak podobně. Avšak zatímco zajedno jsme si byli v názorech na všeobecné "dobro a zlo" v našem okolí a ve světě, rozděloval nás jeho zvláštně pojatý katolicismus, v němž pánbůh mu byl "šéfem" a jedním z vyvolených pozemských prostředníků k němu pak benediktinský opat Anastáz Opasek. Tohle rouhačství také Opaskovi na Karlovi nesmírně vadilo, a určitě ne méně než moje bezvěrectví. Nikdy nezapomenu na jednu z našich hádanic v opatově přítomnosti, kterou tento muž církve ukončil ráznou větou: "Chlapci, ani netušíte, jak je dobře, že mi ještě nedodali objednanou opatskou hůl, musel bych ji teď o vás zlámat!"

Jistou podivností je, že Karel Kryl nezvykle často mluvíval o své smrti. Žádný z nás tehdy poměrně mladých lidí kolem něho tato jeho slova nebral vážně, naopak jsme mu nadávali do hypochondrů, protože s každým píchnutím kdesi v těle utíkal k lékaři. I přes opakovaná ujištění, že je úplně zdráv, k předtuše předčasného odchodu ze života se vždy znovu vracel. V mnichovském ateliéru sochaře Karla Frona, našeho společného známého, jehož jsme tam nezřídka v nočních hodinách "přepadávali" na poslední doušky vína, přistoupil Karel pokaždé napřed s vážnou tváří k rozpracované bílé soše anděla, kterého poplácal po křídlech, promlouval s ním a vyžadoval, ať na něho čeká a nikam neuletí. Že ho prý chce mít na hrobě. Toto přání Karlovi jeho vdova Marie Magdalena bohužel nesplnila, zrovna jako některá další.

Poměrně často se vedou v tomto národě diskuze o tom, co bylo příčinou Krylova úmrtí. Ano, jistě, byl to infarkt, o tom nemůže být pochyb. Básnicky nadneseně řečeno, puklo mu srdce. Ale proč vlastně? Z hektického stylu života, který po příchodu do republiky vedl? Kvůli nenaplněným politickým ambicím, jak je možno se tu a tam odkudsi doslechnout? Správná odpověď není přitom nijak zvlášť složitá: Kryla "zabilo" zklamání z národa, který si idealizoval, a kterému se, jakmile sám z prvotní sameťácké euforie procitl, do posledka pokoušel vysvětlovat, že je novou politickou reprezentací úděsně klamán a ponižován. Vehementně se stavěl i proti rozpadu Československa. Karel Kryl tenkrát těžce snášel, že byl za svou kritiku stávající situace publikem demonstrativně takřka ze dne na den opuštěn a dostal se pod neférově vedenou mediální palbu, proti které mu byla odepřena příležitost k obraně.

Mám před sebou Krylovo přání k Novému roku 1993, ze kterého lze o trampotách v závěru jeho života leccos vystopovat. Kromě nezaměnitelného krylovského obrázku nemohoucího človíčka s berlí, je na něm tučně vytištěno: "V dvaadevadesátém měl jsem problém se státem. V třiadevadesátém s Protektorátem..." Následuje přípis rukou: "Ahoj, srdéčka, tak jsem se více méně rozhodl, že zase jednou emigruju. Zkusím to ještě do března -- a pak uvidíme. Teď mi nasadili bolševickou psí hlavu, bránit se nemohu, neotisknou. Což je bolševický styl. Už mě to pomalu přestává bavit." Těchto pár Krylem zvlášť připojených řádků dokládá, že ačkoliv plánoval brzký návrat zpět do Bavorska, odolával zdejšímu psychickému nátlaku vůči své osobě ještě po celý jeden celý rok, až do počátku března čtyřiadevadesátého. Zemřel sice v Mnichově (v Mníšku pod Alpou, jak říkal) a pohřbili ho v Praze, ale jeho duše dozajista odešla tam někam za tím jeho nebeským "šéfem", kterým se s tak velkou oblibou zaštiťoval.



0
Vytisknout
3368

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2014