Sociální spravedlnost

3. 3. 2014 / Marek Adam

Při psaní tohoto článku jsem si kladl otázku, zda onen titulek není příliš strohý. Ale ať o něm přemýšlím, jak chci, předmětem mého textu je skutečně onen pojem sociální spravedlnosti. Bez otazníků, bez vykřičníků, bez tří teček. Vlastně pouhá reflexe. Sociální spravedlnost. Co to je. A co není.

Jako kantor vím, že má-li být učitel spravedlivý, musí být určitým způsobem přísný. Přísný ke svým žákům i sám k sobě. To ovšem neznamená, že by neměl být empatický, vnímavý, lidský. Zkrátka sociálně citlivý. Obdobně tomu je i ve společnosti. Aby byl člověk sociálně spravedlivý, musí být přísný, kritický. Sociálně kritický. To samozřejmě rovněž neznamená, že by měl postrádat onen lidský přístup.

Naše země znovu nevzkvétá. Narážím tím na legendární projev Václava Havla, který po listopadové revoluci roku 1989 přísahal věrnost českému (tehdy ještě československému) státu. Tvrdil, že chce společnost sociálně spravedlivou. Stát, který nevykořisťuje své občany. Václav Havel nás také ujišťoval, že strašit nezaměstnaností je jen komunistická propaganda. Tím, jak šel čas, klesala postupně kredibilita Havlových slov. Jako by mu další vývoj nedával za pravdu.

Dnes žijeme v době, která určitými momenty připomíná třicátá léta 20. století. Vleklá ekonomická krize, fašizoidní tendence, růst nezaměstnanosti. V takovém prostředí se přesouvají "pravda" i "láska" na vedlejší kolej, neboť se míjejí se sociální realitou. Ekonomka Ilona Švihlíková si dobře všímá rozporu mezi "politickou rétorikou" a sociální realitou. Jako by proti politikům mluvila právě ta sociální realita. "Žijete si nad poměry", tvrdila nám pravicová rétorika. Bohužel se ukázalo, že "nad poměry" si žijí pouze Nečasové, Kalouskové, Rittigové, Nagyové a jim podobní. Zkrátka ti, kteří nejvíce kážou o "rozpočtové odpovědnosti".

Ředitel TV Barrandov Vladimír Železný nás poučuje o zodpovědnosti každého individua za svůj sociální stav a finanční situaci. Přitom jaksi zapomíná, že to byla právě česká veřejnost, resp. stát, kdo finančně "odskákal" jeho osobní "arbitrážní nezodpovědnost". Dnes se již nelze donekonečna vymlouvat jen na deformace komunismem. Dnes se musíme zabývat deformacemi přítomnosti.

Přejme úspěch těm, kteří jej vybudovali svou prací a pílí. Ano, to lze chápat jako sociálně spravedlivé. Ale co ti, kteří si jej "nalobbovali" ze státního krajíce?! Osobně se domnívám, že moralizování takových lidí musí veřejnost urážet.

Stojíme před situací, kdy je v České republice cca 700 000 nezaměstnaných lidí. Ani jedna z politických stran nemá nezaměstnanost jako svou programovou prioritu. Řada politiků kumuluje funkce ve státní správě a sprostě bere více platů najednou. Je toto sociálně spravedlivé? Mnoho lidí v důchodovém věku zabírá místa mladým absolventům, kteří pak nemají šanci získat profesní praxi a ocitají se tak v začarovaném kruhu nezaměstnanosti. Je toto sociálně spravedlivé?

Bakalové a jiní se objevují na žebříčcích top miliardářů, a jejich pracovníci často nemají z čeho živit své rodiny. Je i toto "sociálně spravedlivé"? Namísto řešení systémových chyb současnosti jsme svědky primitivní antikomunistické kampaně. Ale dnes to již nejsou komunisté, kdo nás v těchto dnech straší nezaměstnaností!

Sociální spravedlnost není možná bez vzájemné solidarity. Jenže sociální solidarita není "Jánošík naruby", jak jsme tomu bývali svědky v předchozích letech. Zkrátka, bohatí jsou příliš bohatí a chudí příliš chudí. Tři čtvrtiny milionu našich občanů navíc zcela vypadly z pracovního systému. Mnozí ne vlastní vinou. Stát, který se neumí postarat o zaměstnanost potenciálních pracujících, nemůže očekávat sociální smír. Nemůže ani tvrdit, že si jeho občané "žijí nad poměry". To opravdu není sociálně spravedlivé.

Na závěr bych rád skončil výrokem klasika: "Buďme přísní sami k sobě a spravedliví k ostatním."

0
Vytisknout
2145

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2014