Hořící keř a absence svobody

27. 1. 2014

35 let sleduji filmy, byl jsem odchován v době studia pražským Filmovým klubem počátkem 80. let, který promítal za 2 Kč polozákazané a umělecké filmy a který naučil velkou skupinu lidi přemýšlet nejen o hodnotách filmu, ale i o životních hodnotách. Tak tímto zpětně FK děkuji, píše Luděk Šnirch.

Léta si kupuji polské filmy morálního neklidu, Wajdu, Kieslowského a další. Kupodivu Poláci točili tyto závažné filmy i v dobách komunismu. U nás nejsou moc známé, což je přízračné. Polská mentalita je jiná, váží si hodnot lidského hrdinství, berou tyto hodnoty vážně a v těžkých dobách (prosinec 1970, rok 1980) jsou do boje za svobodu doslova po hlavě. Češi se většinově chovají zlomeně či rovnou zbaběle, a aby si toto odůvodnili a před sebou obhájili, oplývají cynismem nebo švejkovstvím. Nikomu to nevyčítám, respektuji, je svoboda slova a vyznání a každý ať si vyznává hodnoty, jaké chce, pokud je s nimi šťastný (pochybuji však, z těch odsudků frustrace a nenávist přímo teče).

Pravdou je, že se svobodně neumíme chovat ani 25 let poté, co nám Listopad svobodu dal. I dnes se bojíme riskovat, prát se za své práva, i když nás nikdo nezmlátí či nezavře, pravda, existuje možnost vyhazovu z práce, pokud narazíte na hlupáka (nepopírám, že nejsou, ale čím méně se bráníme, tím více roste jejich apetit si vychutnat svou moc), ale i tam je možnost se soudně bránit. Raději ohneme záda a necháme se ponižovat, následně pak svou frustraci vybíjíme v nic neřešících internetových diskusích.

Když se objevila info o TV seriálu (a ne filmu), který měla točit účastnice let 1968-1971 (za svou činnost ve svém studentském hnutí byla v Praze vězněna) světová režisérka Agn. Holland - upřímně jsem těšil, že vznikne film navazující na nejlepší tradice polského filmu morálního neklidu. ČT zase jako vždy zklamala, možná naštěstí, kdo ví, co by z vynikajícího scénaře pana Hulíka vyrobila.

Mé očekávání byla naplněná měrou vrchovatou. Takový film o své historii Češi jen tak nenatočí, možná se náznakem tyto hodnoty objevily ve filmech Pouta či Kawasakiho růže.

Myslím, že film Hořící keř je nejen vynikající po filmařské stránce (a naštěstí si to nemyslím jen já), ale i dlouho očekávaným a splaceným dluhem lidem, kteří vyznávají jako svou nejvyšší hodnotu svobodu. Kteří obětovali svůj život v boji proti okupaci (1939-1945, 1968-1989) či v období teroru vlády proti vlastnímu obyvatelstvu (50. léta komunismu), nechali se za své hodnoty věznit a mlátit zdivočelými estebáky. Je příznačné, že v Česku si těchto hrdinů většinově nevážíme. Svou vlastní nehrdinnost zlehčujeme, vytlačujeme ze své paměti, v horším případě nahrazujeme cynismem.

Radost z tohoto filmového svátku, existujícího filmu, nám nevezmou - naopak, nás jen posílí v našich hodnotách. Má to stejný účinek jako v roce 1989 při Palachově týdnu - čím více estebáci lidi mlátili a kropili, tím jich postupně více získávalo odvahu a do 10 měsíců bylo po režimu. Kdyby všichni film Hořící keř uznávali, byl to spíše ukazatel toho, že není dobrý. Reakce odpůrců filmu jen dokládají, jak film je vynikající nejen po filmařské stránce, ale i významný svou rezonancí s hodnotami společnosti. A příznivci dokumentu (častá výtka, že film není dokumentárně přesný -- což není a nemůže být z podstaty žádný hraný film) si určitě pustí film Ticho. Doporučuji.

A děkuji tímto i Jánu Berglovi, který to vyjádřil mnohem lépe než já.

0
Vytisknout
8356

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2014