Klima je stále "v pohodě"?

28. 1. 2014 / Miloš Dokulil

Anebo si už nějakou dobu zahráváme holýma rukama s časovanou výbušninou? Na téma z nadpisu by se daly uzavírat sázky. Konečné vyhodnocení situace se ovšem vztahuje až na rok 2100, kdy ne zrovna každý případný dnešní sázející bude ještě žít. Aby přesně věděl, co se v mezičase nakonec doopravdy stalo. Už s předpovídáním počasí na dobu delší než týden rychle přibývají pozměňující faktory, které hned nemohly konkrétně přicházet v úvahu.

Na rozdíl od počasí celkový charakter klimatu se mění až v řádu staletí, hned ale třeba na celé desítky tisíců let. A pokud k navození zjištěných nežádoucích projevů dojde třeba za dvě tři desítky let, neznamená to, že vždy postačí jen několikanásobek času k odstranění důsledků. Na různých úsecích sledované škály se mohou měnit sledované údaje dokonce skokem, anebo s dalšími doprovodnými vlivy, a na různých místech někdy značně odlišně. Rizika se nezprůměrňují, nýbrž násobí, a často do protikladných polarit.

Takže někteří Středoevropané ještě jistě nezapomněli, že se v zimní sezóně 2013-14 zase jednou pro naprostý nedostatek sněhu nekonala Jizerská "Padesátka"; nebyla pořádána ani v lednu 2014, ale ani poměrně krátce předtím, roku 2007. Zato východ USA hlásil ve stejné době letos sněhové kalamity; drsné zimy zažil také mezi lety 2009 až 2011, včetně sněhové pohromy v únoru 2010. Severní a východní Evropa evidovala kruté zimy 2010 a 2011 (ta východní také v únoru 2012). Ty extrémní výkyvy počasí (na různých místech někdy nemálo protikladně!) ovlivňuje každoroční stále větší ztráta arktického ledu během léta. Pokud tamní zimní rozloha ledu ještě nedávno byla 15 (a ještě roku 1989 14) milionů km2 (z čehož ještě polovina jeho rozlohy před čtvrt stoletím byla mnohovrstevnatým silným ledem, který letním teplotám odolal), teď -- již od roku 2007 -- letní rozloha ledu stále byla menší a je nyní pod 3,5 milionů km2! Stav mořského povrchu rozhoduje o celkovém množství absorbovaného tepla Zemí a má ovšem zároveň vliv na vzdušné proudění. Ovlivňuje jeho jak arktickou, tak severoatlantskou oscilaci. Do větších výkyvů se dostávají centra nízkého a vysokého barometrického tlaku a spolu s tím také místa zdrojů a výskytu srážek, na rozdíl vůči místům s relativně mírnými teplotami a beze srážek. (Viz mj. i stať, kterou napsal Ch. H. Greene, "The Winters of Our Discontent", Scientific American, č. 12/2012, str. 36-41.)

Moře je opravdu nepřehlédnutelný fenomén, jak pro počasí, tak i pro klima; a ovšem významně také pro ekonomiku, velmi významně pro výlov mořských živočichů. Celé tři čtvrtiny zemského povrchu pokrývají hladiny moří. Ta moře, která nejsou zrovna pod ledem, pohlcují mnohem více slunečního záření než ta zaledněná. Mořská voda přitom také umí absorbovat nemalá množství CO2, kterého lidstvo od počátku průmyslové produkce chrlí do ovzduší stále víc (nejvíc Čína a USA; jen ty dva státy zhruba 50 % světově evidovaných zplodin!). Jenže tím potom roste kyselost vody. Byly již vyjádřeny obavy, zda takto není existenčně ohrožena populace korálů, jejichž další přežití je nesmírně důležitý v rámci vzájemné návaznosti a provázanosti různých forem života na sebe. Rovněž snad narůstají třeba problémy s výtěžností ústřic v souvislosti s rostoucí kyselostí moří. --- Možná ještě poznámku k těm ústřicím: Jakmile dojde ke zvýšení úrovně CO2 v ovzduší, dojde také dramatičtěji k jeho rozpouštění v mořské vodě; ta je pak kyselejší, což by mělo právě ústřicím činit potíže při tvorbě tuhých vnějších schránek z uhličitanu vápenatého (s tendencí v kyselé vodě se rozpouštět). Kyselost již zřejmě má brzdný vliv na možnost růstu ústřic, ale na tloušťku schránek to viditelný vliv zatím nemělo. Ještě se neví, zda ty schránky nejsou ovšem křehčí. (Viz i příspěvek na toto téma v The Economist, 18/1/2014, str. 67; pod názvem "Ocean acidification: A shrinking problem".)

Nezdá se přitom hned, že by nějaké změny ve skladbě ovzduší mohly snad mít nějaké dramatičtější důsledky pro mechaniku naší Země. Pokud ovšem dojde k dramatickému úbytku ledovců na některých místech, mohlo by to nakonec mít vliv v rámci celkového prostorového rozložení hmotnosti naší rotující planety. Určitě v Severním ledovém moři ledu ubývá ve srovnání se zimou každé léto stále víc; také v Grónsku k úbytkům ledu dochází v posledních letech neporovnatelným skokem. Od té doby, co začala pozorování zemských pólů (už roku 1899), severní pól se posouval po poledníku 70° na západní polokouli jižním směrem; a to o 10 cm ročně. Roku 2005 se zjistilo, že tento pól se začal nečekaně pohybovat východním směrem, a to již celkem o 1,2 m! Bude to mít na svědomí především extrémní letní tání ledu v rámci celkového rozložení hmot na zemském povrchu, jehož tři čtvrtiny jsou mořskou hladinou, která může být zčásti pokryta silnou vrstvou ledu.

Jakmile ovšem vznikne nějaký problém, v němž může být až příliš mnoho v sázce, nejednou se začne potom spekulovat více do šíře (a možná v překvapivých souvislostech); pochopitelně proto, aby nemohlo nic podstatného uniknout potřebné pozornosti. Kupodivu se dostala do hledáčku badatelů také známá dešťovka. Takže raději nejdříve výchozí fakta: celá pětina emisí oxidu uhlíku (kysličníku uhličitého, CO2) přichází do ovzduší přímo z půdy; a v takovém případě by právě tito červi mohli hrát nepřehlédnutelnou úlohu. Svou aktivitou v půdě ji čeří a zároveň umožňují, aby snáz docházelo k chemickým procesům, když se rozpadá v ní uložená organická hmota. Na základě více než 200 prací bylo následně konstatováno, že podíl půdních červů na tvorbě CO2 z půdy obnáší v průměru celou třetinu takto registrovaného objemu. Nato se ozval jeden vědec z Číny (Wei-sin Žang), že problém je složitější. Mikroby v trávicím traktu půdních červů totiž přeměňují pozřený organický uhlík na sloučeninu, kterou lze ukládat přímo v zemině. Takže pokud jde o bilanci půdních červů na celkovém jejich podílu při těch zkoumaných exhalacích z půdy, nepadlo ještě poslední slovo. Neznamená to automaticky, že "Oteplující červi byli obžalováni neprávem" (viz: Nature Communications, DOI:10.1038/ncomms3576; titulek z New Scientist, 19/10/2013, str. 17).

Samozřejmě že především odpůrci koncepce počínající změny klimatu nezapomněli na to, jak se prostřednictvím jednoho článku z roku 2010 (bez adekvátní oponentury!), příslušností jeho autora, navenek zaštítěného Mezivládním panelem pro klimatické změny (IPCC), rychle rozšířila skepse k jakýmkoliv závěrům této zrovna citované instituce. Brzy nato potom následovalo celosvětově závažné politické jednání v Kodani, které doslova zmrazilo jakékoliv další konkrétní kroky, jimiž by se účinně čelilo dalším možným a očekávaným rizikům ze stále zvyšovaného zamořování ovzduší oxidem uhličitým (CO2). A co může skokem přivodit za další nečekané změny fakt, že byla před čtvrt rokem překročena magická hranice 400 ppm (tj. "částí [CO2] na milion") v ovzduší Země. V předindustriální době toto znečištění oxidem uhličitým dosahovalo úrovně jen 280 ppm. --- Případné dosažení úrovně 450 ppm při vytváření tzv. skleníkového efektu považují někteří klimatologové za kritickou mez s možnými neodčinitelnými následky. Je nejen teoretickou otázkou, pokud poslední zveřejněné informace IPCC z konce října 2013 uvádějí snížení odpozorovaných teplotních údajů vůči předtím očekávaným, zda vůbec jsou oprávněné předpoklady k optimismu. Bylo vypočítáno, že přímo samotní lidé svým počínáním přispěli k oteplení naší planety za posledních sto let nejméně 0.8 °C. Požadavky na zdroje energie v současnosti stále výrazněji rostou. A s tím taktéž další již dříve navozená a zjištěná rizika. Hodí se připomenout, že přímo ve sféře aktivně působících manažérů v hornictví se někdy, byť spíše výjimečně, objeví lidé, kteří si uvědomí nebezpečí plynoucí z tohoto podnikání; např. nedávno Ian Dunlop, jako původně působící výkonný manažér v Australské uhelné asociaci začal varovat před dalším nekontrolovaným těžením ropy a uhlí. (Stal se mj. ředitelem Safe Climate Australia; viz New Scientist, 14/12/2013, str. 29.)

Někdy se problematika možné změny klimatu soustřeďuje pouze na otázku případné změny teploty ovzduší. Pro některé oblasti by mohlo být dokonce příjemnější mít teď každoročně poněkud vyšší průměrné teploty. Nemělo by se přitom zapomínat, že problematika je mnohem komplexnější. A že také existuje třeba zrovna v tichomořské oblasti celá řada ostrovních států, které by po jen mírném dalším zvýšení mořské hladiny vůči pevninám přestaly existovat. Je dnes navíc naprosto nepředstavitelné, jak by mohlo v takové situaci hrozící zaplavení většiny státu přežít třeba 160 milionů obyvatel vesměs nížinné Bangladéše.

Koncem října 2013 se objevily na veřejnosti hned první dvě nové zprávy IPCC k současnému stavu zemského klimatu. Jako kdyby takto vznikl zvláštní kompromis, ne-li k uklidnění "pragmatiků", kteří o žádných opatřeních k omezení dalšího znečišťování ovzduší neuvažují. Globální oteplování se sice nezastavilo, jenže se nápadně zvolnilo! Jako kdyby již to bylo automaticky výhrou nad možnými dalšími (a již předpokládanými) riziky, včetně dnes stěží představitelných finančních nákladů na likvidaci škod způsobených jen povětrnostními vlivy (hurikány, tajfuny). Nezapomeňme na nedávnou tragédii způsobenou tajfunem v Indonésii, zřejmě nejpustošivějším v dějinách země!

Maně si vzpomínám na svého času velmi populární myšlenku, že naše Země je nám jakoby vlastně přímo matkou, protože se údajně přizpůsobuje našim potřebám a umožňuje vůči lidem vstřícný život. Tu hypotézu o "Gaia" pustil do světa před několika desetiletími J. Lovelock; málem z toho bylo nové náboženství. Jako kdybychom měli zapomenout, že většina globálních procesů na Zemi probíhá v katastrofických výkyvech, majících své příčiny nejednou v nečekaných vlivech kosmických; především včetně fyzikálních podmínek primárně daných na Slunci (s předpokládanou stále větší intenzitou jeho záření; i když tč. Slunce jako kdyby zrovna vypadlo z ustáleného rytmu).

Samotná naše Země je zcela nevypočitatelná možnými negativními efekty na počasí dokonce ve víceletém sledu. Sopečné exploze, čím jsou silnější, tím méně lze předvídat, kdy k nim dojde (byť potom nebývají tak časté). Spousta materiálu, který se takto dostane, někdy až 50 km vysoko do širokých vrstev ovzduší drasticky na několik let mění klimatické podmínky široko daleko. V Indonésii sopka Samalas, která naposled uskutečnila svou erupci roku 1815, vypustila do ovzduší zhruba ke stu km3 zplodin; a ty se dostaly až do výšky možná 40 km. To pak následně na celé zeměkouli není po takovém výbuchu jaro. Erupce známé sopky Krakatoa (naposled roku 1883) byla slyšet víc než 6 000 km daleko. Taková sopka může v průměru být znovu v činnosti průměrně jednou za sto let; vychrlila do ovzduší jen 10 km3 zplodin, a to až do výšky30 km. To jsou jen příklady toho, jak procesy v zemské kůře mohou jednorázově zkomplikovat lidem život. Nejen zhoršenými podmínkami pro vlastní existenci; také pro pěstování potravin na polích, o kvalitě ovzduší nemluvě. --- Případný střet naší Země s nějakým větším meteoritem by měl ovšem negativní účinky nesrovnatelně vyšší. Podle své velikosti by mohl dramaticky změnit nejen klima, ale ohrozit i celou lidskou civilizaci. Stačí připomenout si střetnutí, o němž se dnes mluví jako o "yukatánském meteoritu". To -- před 65 miliony lety -- vymřeli všichni sauři a uvolnila se nika pro tehdy dosud v ní nevýznamné hlodavce...

Jsou případy, kdy jedním dalším -- na první pohled zcela nevinným -- procesem se prohlubuje negativní účinek výchozího podnětu dále zhoršujícího ta výchozí negativa. Aspoň jeden příklad: Vlna nečekaně vysokých teplot na Sibiři v roce 2007 vedla k tomu, že se v tamních modřínových lesích více začaly zabydlovat smrky a jedle. Když si ovšem uvědomíme, jaké změny to posléze nutně navodí v zimě, není to okamžitě dobrá zpráva. Modřín v zimě shazuje jehličí, zatímco smrk či jedle samozřejmě nikoliv. Zatímco v modřínových porostech mohou v zimě sluneční paprsky pronikat až k zasněženému povrchu, od něhož se potom odrážejí zpět do ovzduší, smrkové a jedlové větve naopak teplo ze slunce absorbují. Existují odhady, že takto by se mohly zvýšit průměrné roční teploty o 1,5 °C! (Viz John Carey, "Global Warming: Faster --Than Expected?", Scientific American, č. 11/2012, str. 36-41, kde jsou další odkazy.) --- Teď nebudeme dále rozvádět, jaká další rizika Zemi hrozí táním permafrostu a uvolňováním metanu do ovzduší. Metan má mnohonásobně pustošivější účinky pro změnu klimatu než CO2.

Berme ovšem v úvahu, že povrch naší planety se od roku 1951 oteplil v průměru o nejméně 0,6 °C. Není v tom ale žádná pozorovatelná pravidelnost. V 80. letech byla pozorovatelná jistá akcelerace směrem k vyšším teplotám, došlo k oteplení o 0,28 °C za dekádu v 90. letech, jenže hned v následujícím desetiletí byl ten růst jen o 0,09 °C. Z těchto čísel by se mohlo zdát, že snad nemusí nastat situace, že by na konci 21. století bylo dosaženo zvýšení teploty povrchu Země o +2 °C, což bylo a je považováno za nebezpečnou mez. Zavírat oči před již stávajícími důsledky počínajících a viditelných klimatických změn by ovšem mělo být (a je!) pošetilostí. Nikdo dnes spolehlivě neví, co všechno může způsobit naakumulované teplo v mořích (také ve větších hloubkách!) a jaké to může mít případné důsledky na stávající mořská proudění.

Pro kontrast: Tak nízkou teplotu, jakou se podařilo naměřit v Antarktidě, lidstvo zaznamenalo poprvé --- -93,2 °C (10/8/2010). Takže? Jaképak oteplování?!

Neměli bychom se opravdu konečně začít zamýšlet nad tím, zda si pod sebou jako lidstvo nepodřezáváme větev k lidsky únosnému přežití naší civilizace pro příští léta a desetiletí? (Když rok 2100 je přece jen daleko?)... Další, už třetí zprávu IPCC bychom měli mít k dispozici již v březnu 2014. Očekává se, že bude teď více sucha v jižní Evropě, na Blízkém Východě, v jihozápadních USA, a asi i v jižní Austrálii... Naopak více dešťů nebo sněhu by mělo být ve Skandinávii nebo v Kanadě. Lze očekávat další oteplování v tropech, se zvětšujícími se riziky pro zajištění potravin, ale i pitné vody u tamního obyvatelstva. Méně předvídatelná je situace přímo pro Asii nebo Afriku... Nevzbuzuje to automaticky důvěru v příští léta, bez dalších klimatických překvapení...

Že by v tom zjevném procesu klimatických změn bylo obecně lidstvo a konkrétně především vlády většiny států (pořád ještě průmyslového světa) zcela nevinně? A že by "klimatické změny" byly pouze strašákem mainstreamové, spiklenecky spolčené, a takto zneužité vědy? I když se globální oteplování poněkud zbrzdilo, určitě se nezastavilo. Takto nás ujišťují již vydané dvě první nové zprávy IPCC z října 2013. (Také o tom píše mj. stať od Michaela Le Page-a, "The heat is still on", New Scientist, 2/12/2013, str. 34-38. Viz i "Survival of the versatile", rovněž v New Scientist, 21/12/2013, str. 28.)

Rozhodně se ví, jaké faktory jsou "ve hře", co je zřejmě navodilo, a jaké neblahé důsledky lze takto možná očekávat. Určitě se nehodí již zjištěné a evidentní problémy házet za hlavu. Anebo se uchylovat k nějakému jakoby plnomocnému poukazu na to, že se přece celkem pořád "nic moc" dramatického neděje; a že naopak místo klimatických ochlazovacích zařízení budou více potřebná kamna nebo ústřední topení. Podle toho, jak kde a kdy. Zatím se tu nehovořilo třeba o mořských proudech; ten Golfský, mající oteplující vliv na klima západní a střední Evropy, rovněž vinou zrychleného tání ledovců v Grónsku a pro větší množství sladké vody ze sibiřských řek také v Severním ledové moři (s brzdnými efekty pro průtok Golfského proudu) by mohl být již brzy (pokud tak již není!) méně účinným "oteplovačem" Evropy, takže další celkové oteplování planety by paradoxně vedlo k celkovému ochlazení ovzduší Evropy. Klimatická problematika určitě není záležitostí nějakého jednoho grafu, který třeba zrovna ukazuje trend, který ze dvou parametrů sugestivně něco napovídá. Vypovídací hodnota jednoduše viděných souvislostí je diskutabilní, ne-li přímo sporná.

Takže si to ještě jednou zopakujme: I když se globální oteplování poněkud zbrzdilo, určitě se nezastavilo. A jako racionální bytosti bychom se neměli nechávat ukolébat tím, že se zrovna dnes třeba nic zvláštního u nás doma nepřihodilo. Relativní bezpečnost lidské civilizace v konfrontaci s již evidentními klimatickými riziky je svým způsobem nedělitelná.

0
Vytisknout
4039

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2014