Iskander

Iskander -- mobilní raketový systém odstrašování v místních konfliktech

28. 1. 2014 / Štěpán Kotrba

Přibližování vojenských sil NATO v Evropě k hranicím Ruska vyvolává závažné geopolitické otázky o úmyslech původně obranné aliance NATO, nervózní diplomatickou rétoriku a symbolické, vojenské i ekonomické odpovědi Ruska. Jednou z nich je i umístění praporu střel R-500 Iskander na "předsunutém" území Ruska v Kaliningradské oblasti. V tomto komplexu je zapojen i nejnovější výstražný radarový systém Voroněž-DM, který monitoruje případný útok strategických raket Aliance ve směru od Atlantiku.

Politický rámec odstrašování

Michail Gorbačov a Ronald Reagan podepsali v roce 1987 smlouvu INF o likvidaci sovětských a amerických jaderných raket středního a kratšího doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty). V prosinci téhož roku pak ministři zahraničí Belgie, Itálie, Německa, Nizozemska, Velké Británie a USA podepsali Bilaterální dohody o plnění smlouvy INF. Země se zavázaly stáhnout všechny rakety s doletem 500 - 5 000 kilometrů z evropského území a postupně je zlikvidovat. Lhůta na demontáž raket kratšího doletu byla určena na 18 měsíců a u raket středního doletu na tři roky. Na základě dohody v únoru 1988 začalo stahování sovětských operačně taktických raket i z území Československa.

Dnes by se měl nástupce tehdy zničených operačně taktických raket stát základem raketových jednotek ruských pozemních sil Západního vojenského okruhu.

Musíme vzít v úvahu skutečnost, že Spojené státy se v roce 2002 jednostranně stáhly z účasti v důležité smlouvě - ABM (1972) o raketové obraně. Rusové odpověděli výstrahou: odstoupili od smlouvy START II (Strategic Arms Reduction Talks) o omezení jaderných arzenálů, kterou v lednu 1993 podepsali prezident Bush starší a Boris Jelcin.

Rusko také opakovaně uvedlo, že je připraveno odstoupit od smlouvy INF ve snaze neutralizovat potenciální hrozby rozmístění prvků amerického systému protiraketové obrany v zemích Evropy. Takže instalace R-500 Iskander v Kaliningradu je problém spíše politický než technický či vojenský. Asymetrickými varováními Ruska je i vypouštění raket Bulava z mezikontinentální ponorky či "kontrolní" lety Bílých labutí --- nadzvukových strategických bombardérů Tu-160. A urychlená modernizace celé ruské armády. Putin také zrušil skupinu vyjednávání s NATO o protiraketové obraně, protože nedosáhla cíle a NATO buduje radar EBR v Rumunsku a sila pro antirakety v Rumunsku a v Polsku.

Dědicové Alexandra Velikého

Iskandar je perská verze jméno Alexander, odkazující na starověkého makedonského krále Alexandra III. Makedonského, přezdívaného Veliký, kterému se do svých třiceti let podařilo vytvořit jednu z největších říší v antice, táhnoucí se od Jónského moře až po Himálaje. Alexandr Veliký nikdy neprohrál bitvu, i když jeho nepřátelé obvykle byli v přesile. Jeho výboje výrazně zvětšily kontakty a obchod mezi Východem a Západem, jeho záměrem bylo sjednotit lid Asie a Evropy. Odtud symbolický význam střely jako "ochránce lidstva". Iskandar je ale také jedno z dávných ruských příjmení, mající svůj původ v Persii a rozšíření v nápodobě mužského křestního jména na Blízkém východě, ve střední a jižní Asii. Například Iskandar Muda ("malý Alexander" 1583? - 1636) byl dvanáctý sultán Acehu, pod jehož vládou sultanát dosáhl největšího územního rozsahu, byl nejsilnější a nejbohatší stát v západní indonéském souostroví. Opět inspirace...

Systém Iskander může spolu s protileteckou a protiraketovou baterií S-400 / S-500 tvořit komplexní zastrašující ochranu s možností překvapivého protiúderu.

Na šesti leteckých základnách v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku je uskladněno 180 jaderných bomb B61, určených k dodání do cílové oblasti bojovými letouny F-15E a F-16. Těmito letouny jsou vyzbrojeny i nejaderné země NATO včetně belgického, německého, nizozemského a tureckého letectva. Také italské letouny Tornado jsou schopné nést jadernou bombu B61 do cílového prostoru. NATO musí při případném útoku na Rusko počítat s tím, že dislokace praporu Iskander do Kaliningradu může vzhledem k jeho modularitě obsahovat různé typy střel a hlavic -- včetně těch, které podléhají omezením INF (a kontrolnímu režimu raketových technologií) či jiných dohod. Pokud je něco technicky možné, nelze to vyloučit z úvah. A u systému Iskander je možností mnoho.

Mimochodem, Rusko udržuje své taktické jaderné zbraně jen na jeho vlastním území. Nikde v zahraničí.

Historie vývoje operačně taktických raket pro 21. století

Počátky vývoje komplexu sahají k výzkumnému úkolu operačně taktické rakety země-země Tender/Iskander, který probíhal v tehdejším SSSR od roku 1978. Tématem studie byla perspektivní náhrada operačně taktických raket 9M79 "Točka" a komplexu 9K714 "Oka" a taktické rakety rozšířeného doletu 9K76 "Temp-S". Hlavním cílem bylo vytvoření operačně taktických raket s doletem 400 km, které by nahradily i tehdy už technologicky zastaralý R-17 Elbrus (8K14 | 9K72 | SS-1C | Scud B) raketou se zvýšeným bojovým výkonem, rychlejší přípravou k palbě, větší autonomií jednotky; které by dále jistily zaručené zničení důležitých cílů v hloubce operačního nasazení nepřítele dvěma raketami a dovolily manévrování a přesměrování rakety po startu.

Vývoj komplexu byl proveden s použitím zkušeností se systémy Točka, R‑400 Oka (podle názvosloví NATO: SS‑23 Spider), Oka-U a nikdy sériově nerealizovanými operačně-taktickými komplexy "Volna", "Volga" (s dvoustupňovou variantou s prodlouženým doletem, vyvíjenou KBM Kolomna, kde hlavním designérem byl Sergej Pavlovič Nepobedimyj, šéf a hlavní konstruktér MSC N. I. Gušin, zastaveno v letech 1988 - 1989) a 9K711 Uran (projekt Moskevského institutu tepelné techniky pod vedením designera A. K. Kuzněcova, 1969, práce ve fázi návrhu zastaveny v roce 1972). V současné době projekt vede O. Mamalyga a šéfdesigner Valerij Kašin.

Katalog možností

R-500 má být (podle Lauren Goodrich, ředitelky euroasijského centra analýz Stratfor) modernizací a zkrácením jedné z verzí sovětských S-10 Granat (nejspíš RK-55 | SSC-X-4 Slingshot, délka včetně startovacího boosteru 8390 mm) o doletu až 2600 km. Trubkový tvar odpalovacích kontejnerů ale vylučuje pohon proudovým motorem P-95TM-300. Takže zbývá turbodmychadlový pohon 37-01E s umístěním v trupu s boosterem TRDD-50-AT, což téměř vylučuje takový dolet. Anebo může jít o spojení balistického akcelerátoru a křídlaté střely 3M-54E1 či zkrácené nadzvukové protilodní střely P-800 Oniks instalované jinak v komplexu K300P Bastion-P -- v tu chvíli je možné cokoliv, neboť integrace kontejnerových odpalovacích modulů nastiňuje velkou variabilitu.

Vzhledem k tomu, že o R-500 je prozatím známá pouze jedna neostrá fotografie ze startu, pořízená z dálky teleobjektivem, jde ale nejspíš prozatím jen o dohady americké analytičky. Nicméně... Silueta nákladního vozidla, které působí jako samonosná "puskovaja ustanovka" pro dva až čtyři odpalovací kontejnery R-500, se s raketami R-500 nemění. Protivník tudíž nerozpozná, zda je ve výzbroji verze s doletem 280, 400, 500 či teoreticky až 2600 km. A o to jde. To propojuje systém Iskander s obávanou rodinou kompletů řízených střel 3M14/3M54 Club (NATO SS-N-27 Sizzler). Verze Iskander-K navíc umožňuje kombinovat různé typy střel nejen v rámci jedné baterie, ale i na jednom vozidle - např. jedna kvazibalistická střela, druhá křídlatá s plochou dráhou letu. V roce 2005 byla vytvořena i námořní verze Iskander-CDM.

Komplex Iskander, resp. jeho rakety s bojovou hlavicí a náplní kazetového typu, termobarickou bojovou hlavicí a bojovou hlavicí s tříštivo-trhavou náplní soustředěného účinku je určen pro odstrašující a skryté útoky na důležité, zejména bodové cíle -- protiletecké a protiraketové zbraně a zařízení, letadla a vrtulníky zaparkované na letišti, opěrné body letecké a raketové obrany; velitelská střediska a zařízení komunikace, důležité malé oblasti a cíle, jakož i na cíle kritické civilní infrastruktury -- energetické zdroje, přehrady, vodárny a telekomunikační centrály.

Komplex v různé konfiguraci je schopen zasáhnout z "chodu" cíle ve vzdálenosti 280 -- 400 -- 500 (či více, teoreticky až 2600 km) vysoce výbušnou, kazetovou, termobarickou nebo jadernou hlavicí o hmotnosti 700 nebo 480 kg. Teoreticky (i když to odporuje smlouvám, které Rusko přijalo) může být náplní i gelová forma chemických látek o váze až 400 kg, stejně jako tomu bylo u raket Scud či náplní bojových hlavic komplexu Točka. Případně lze do bojové hlavice umístnit i nejaderné EMP - elektromagnetické pulsní zařízení pro antiradarové mise.

Puzzle zbrojního arzenálu

Hlavním směrem vývoje všech raketových a protiraketových prostředků je v Rusku nyní systémová integrace a nákladová efektivita. Dosahuje se sdílením zkušeností i technických řešení mezi výrobci, modularitou součástí a vzájemnou kompatibilitou. Lze tak rychle a bez nadměrných nákladů na vývoj poskládat libovolnou sestavu hardware --- radarů, odpalovacích ramp a vozidel komunikační podpory, kontejnerových odpalovačů, raketových nosičů s různými systémy navádění, kontejnerů pro bojové hlavice či submunici i příslušným komunikačním, navigačním či řídícím softwarem.

V rámci koordinace vojenskoprůmyslového komplexu si už několik let v Rusku nikdo nehraje na konkurenci a z toho vyplývající záměrnou nebo i bezděčnou nekompatibilitu. Soutěžení mezi konstruktéry končí buď vládním zadáním, nebo schválením návrhu. Paralelně se pracuje na inovaci jednotlivých modulů a ověřování různých skládaček s různými TTD. Takto už vznikají systémy S-300PMU/400/500, rodiny Club i Iskander. Subdodavateli komplexu Iskander je více než 600 firem, výzkumné ústavy, konstrukční kanceláře a podniky pod dohledem inženýrské konstrukční kanceláře KBM (Kolomna). Tato kancelář je známá jako tvůrce již zmíněných střel Točka, Točka-U, Oka a přenosných systémů protivzdušné obrany jako např. Strela-2, Strela-3, Igla a dalších zbraní.

Operačně-taktický raketový systém Iskander byl vyvinut na konci osmdesátých let a na začátku devadesátých let začal nahrazovat systémy Oka a Točka-U. Do výzbroje jako základní prostředek byl přijat v roce 2006. Ve srovnání se svými předchůdci má Iskander výhody ve všech ukazatelích, jako je interoperabilita, dolet a přesnost, hmotnost bojové hlavice, množství munice, rychlost komplexu, a to jak na silnicích s asfaltem, tak v terénu. Mobilní raketové komplexy Iskander jsou díky tomuto systémově integrujícímu kooperativnímu způsobu vývoje a výroby jedním z nejúčinnějších zbraňových systémů ve své třídě. Nyní byly vyhodnoceny jako nejefektivnější a schváleny jako páteřní výzbroj. Různé modifikace systému Iskander budou v budoucnu základem raketové skupiny ruského pozemního vojska podle státního programu výzbroje do roku 2020. Vojáci plánují přijmout 120 nových sestav. Všechny raketové brigády mají být do roku 2018 vybaveny Iskandery.

Iskander je vybaven jednostupňovými střelami na tuhá paliva (bez nutnosti skladovat a čerpat tekuté palivo a extrémně reaktivní okysličovadlo). Tím je dosaženo jak rychlosti přípravy k palbě, tak mobility a nezávislosti jednotky na vnější podpoře. Rakety nekopírují tupě balistickou dráhu předvídatelnou protivníkem, ale za letu energicky manévrují po celé, obtížně předvídatelné letové dráze pomocí plynových trysek, grafitových lamel řízení vektoru tahu raketového motoru či naklopitelných aerodynamických směrovek. Tomuto principu se začalo říkat kvazibalistické manévrování, neboť jde o vektorový odskok střely ze základní balistické dráhy.

Kvazibalistická trajektorie znemožňuje předvídání místa střetu vypuštěné antirakety, neboť odchylka od balistické trajektorie může činit desítky či stovky kilometrů. Americká představa o protiraketové obraně za pomoci EBR radaru zaostala za ruským vývojem myšlenkově o desítky let. Antirakety a radary Reaganova systému "Hvězdných válek" předpokládaly výpočet přesné balistické trajektorie, odpal antirakety do prostoru předpokládaného střetu na balistické křivce a zásah jejím koncovým stupněm v předem vypočteném bodě. Bez možnosti rozsáhlého manévrování v cílovém prostoru. To u kvazibalistické křivky není možné, neboť nelze vypočítat neustále se měnící trajektorii a nasměrovat na skákající cíl antiraketu. U Iskanderu jako další prvek ochrany ovšem slouží vypouštění klamných cílů, aktivní radarové rušení jammerem či vytváření fiktivních obrazů vlastními milimetrovými radary roje ke zmatení protivníkových radarů.

Střely jsou opatřeny hlavicí neodnímatelnou za letu, což umožňuje extrémní tuhost draku nutnou k manévrování ve vysokých rychlostech Mach 6-7. Střela zvláště dynamicky manévruje během počáteční a koncové části letu, během vysokého přetížení 20-30 G. To vyžaduje draky s pevností 2-3 krát vyšší, než "je nyní téměř nemožné" --- a řízení po celou dobu letu.

Udávaná přesnost 1 m a schopnost proniknout protiraketovou obranou protivníka je až ohromující, pokud si neuvědomíme několik podstatných odlišností těchto raket od všech ostatních balistických střel.

Ruská raketa s americkými gyroskopy

Systém navádění je vysoce sofistikovaný, inerciální s digitálními mapami a rychlými počítači pro výpočet trajektorie a aktuální polohy, s vlastní rozhodovací inteligencí a detekcí protivníkových opatření a s optickým, radarovým či infračerveným senzorem. Systém se samostatně nebo kolektivně rozhoduje o přijatých manévrech a koriguje dráhu směrem k cíli. Navíc Iskander může využívat i data z radiolokačních letounů Berijev A‑50 či průzkumných bezpilotních letadel.

Raketa může jednat i neautonomně. V případě vícečetného startu se celá skupina za letu komunikačně a výpočetně propojí, sdílí navigační informace a údaje jednotlivých čidel a výkon počítačů používá společně. Každá jednotka, zapojená v modu roj, může být vybavena jiným typem senzorů a reaguje autonomně v rámci vlastního vymezeného letového koridoru tak, aby neohrozila jiné. Můžeme proto mluvit o swarm intelligence. Konstrukce střely využívá nátěry stealth a její tvar je navržen tak, aby bylo dosaženo minimálního odrazu rádiových signálů pro ztížení možnosti sledování radary protivníka. To, spolu s klamnými cíli, které za letu raketa vypouští a aktivním rušením signálů protivníka, činí z hejna pro obranu protivníka zásadní problém. Iskander je víceméně neviditelný a ve výsledku nezasažitelný i pro takové protiraketové systémy, jako jsou americké systémy Patriot, Aegis, THAAD či izraelský Arrow. Schopnost swarm intelligence měla už střela P-700 Granit (NATO SS-N-19 Shipwreck), navržená v roce 1970 (!), z niž byla posléze vytvořena střea P-800 Oniks a následně rusko-indická střela BrahMos . Maximální rychlost Granitu uvádějí ty nejkonzervativnější americké zdroje Mach 1.6, dnes už pravděpodobně více než M 2,5.

POZN: Američané (DARPA) taktiku roje zkoušeli až v projektu návnad započatném v roce 1995: MALD - Miniature Air-Launched Decoy. Firma Teledyne Ryan (ktrou později získal Northrop Grumman) vytvořila střelu ADM-160A. První zkušební let se uskutečnil v roce 1999. Program hodnocení byl dokončen v roce 2001. Vyrobeno bylo jen 150 ks. Smlouvu na novou verzi MALD získal pak Raytheon na jaře roku 2003. Až v roce 2009 vznikla ADM-160B s doletem 500 mil . Verze MALI je ozbrojená verze ADM-160A z roku 2002 - miniaturní interceptor použitelný proti jednodušším raketám s naváděním AWACS . ADM-160C MALD-J s jammerem byla dodána v září 2012. V listopadu a Američané pokusili o integraci s UAV MQ-9 Reaper . Testy byly ukončeny v červnu 2013. Nyní je ve vývoji MALD-V s volitelným kontejnerem (vehicle). Návnadové střely MALD jsou ovšem pouze drahou hračkou - Měří pouze 2,84 m s průměrem dosahují rychlosti pouze Mach 0,91 a užitečné nosnosti několika kilogramů... . Znamená to, že Američané mají za Rusy technologické zpoždění od roku 1970 dodnes...

Americká Ball Aerospace vyvíjela od roku 1982 inerciální systém sledující hvězdy (star tracker) CT-6xx a 7xx v souvislosti s potřebou orientace vojenských satelitů a raketoplánu. Stejně masové užití automatizovaných systémů orientace jako u ruských křídlatých střel od 50. let ale stále ještě není v programu... I v tomto bodě se ruské a americké myšlení liší...

Přímo na cíl jsou rakety naváděny pomocí inerciální navigace (vyvinuté TSNIIAG, Moskva) s fotografickou mapou vloženou v paměti řídícího digitálního počítače. Ten pomocí optického navádění GOS 9E436, uloženého na gyroskopicky stabilizované plošině, tak citlivého, že funguje i za bezměsíčné noci v rychlostech 2100-2600 m/s (7650-9360 km/hod ve výšce 50 km čili Mach 6-7; při sestupu k cíli 700-800 m/s -- tedy až 2880 km/hod), porovnává mapu s terénem v cílové oblasti a zorientovanou střelu ovládá za letu plynovými tryskami či natáčením aerodynamických kormidel. Alternativou je blok aktivního radarového navádění 9B918, či pro konečnou fázi navedení infračervená naváděcí soustava. Systém je vybaven senzory přetížení MP-95, úhlovým snímačem rychlosti CRS-B-2B a laserovým gyroskopem 9B918, čidly GLONASS (PT a BT kód) i NAVSTAR/GPS (C/A kód).

Cynickou pikantností je, že pravděpodobně jsou v systému použity americké komponenty --- MEMS snímače úhlové rychlosti (gyroskopy) ADXRS150, ADIS16120 a akcelerometry ADXL193 a ADXL330 či ADXL335 od firmy Analog Devices (cena okolo 75 USD). Proč vyrábět něco, co jiní vyrobili lépe? Stačí to nakoupit ve velkém v Hongkongu...

Oči a uši bojového hejna

Praxe války v posledních desetiletích ukazuje, že bez ohledu na to, jak efektivní prostředky ničení jsou, nemusí významně přispět k vítězství, pokud nejsou integrovány se zpravodajskými a kontrolními systémy (C 5 ISR - command, control, communications, computers, combat systems, intelligence, surveillance and reconnaissance).

Iskander je vytvořen s vědomím této okolnosti. Informace o cíli se přenáší prostřednictvím satelitu, průzkumných letadel nebo bezpilotních vzdušných prostředků na stanoviště informační přípravy, odkud se sděluje rádiem velení a osádce vozidel, velitelům baterie či praporu, a pak na odpalovací zařízení. Spouštěcí příkazy raketě mohou být vydávány v síti vyššími veliteli. Systém řízení je postavený na LAN/WAN rychlých ruských armádních počítačů, odolných proti elektronickému i radiačnímu rušení. Funkčnost komplexu závisí pouze na softwaru, které lze snadno upgradovat na ovládání různých sestav různé palebné síly.

Po celou dobu letu může střela přijímat údaje velící sítě, mapové podklady z IMINT družice či satelitní navigace. Letovou trajektorii v tak malé výšce (50 km) je obtížné zaměřit vyhledávacími radary. Optická korelační hlava OTR 9M723 je tak citlivá a výpočetní systém pro korekci boční odchylky tak rychlý, že umožňují úspěšné navádění střely v koncové rychlosti (v anglosaské terminologii "terminal seeker") i na pohyblivý cíl s přesností až plus nebo minus půl metru. Doba přípravy k odpálení se pohybuje v rozmezí 4-16 minut, prodleva mezi odpálením první a druhé rakety nepřesahuje 1 minutu.

Podobné principy inerciálního navádění s Terrain Contour Matching (TERCOM) a aktualizací GPS jsou použity v naváděcí soustavě nejmodernějších verzí americké řízené střely Raytheon BGM-109 Tomahawk (zde je to systém NA/DPW-23 a přídavný TLAM-C), MGM-140 ATACMS (nástupce MGM-52 Lance) a Boeing AGM-86C CALCM. Ty všechny za systémem Iskander generačně zaostávají. TERCOM pomocí radiovýškoměru měří profil skutečného terénu a po porovnání s navigačními daty vyhodnocuje skutečnou polohu. Tomahawk má ovšem letovou rychlost 597--895 km/hod, CALCM 890 km/hod (Mach 0,73)... zatímco Iskander letí rychlostí přesahující 6-7 krát rychlost zvuku. Žádná z amerických střel odpovídajícího operačního nasazení navíc nedokáže manévrovat v roji. Účinnost orientačních systémů TERCOM byla nicméně potvrzena v průběhu jejich vojenských nasazení v Iráku a Jugoslávii.

Optický naváděcí systém má zásadní výhodu --- nevyžaduje signály z vesmírného navigačního systému, jako je americký NAVSTAR či ruský GLONASS, které v případě krize mohou být vypnuty, nad cílovou oblastí zneostřeny nebo vyřazeny rádiovým rušením. Agregace inerciálního navádění s optickým (systém sledování hvězd), infračerveným (systém pro průběžné sledování okolí - v angličtině "optical scene matching system" -- porovnává obraz terénu během letu se vzorovými leteckými / satelitními snímky) a satelitním navigačním zařízením vlastním i protivníkovým umožňuje vytvořit raketu, která zasáhne téměř jakýkoliv cíl za téměř jakýchkoliv myslitelných podmínek téměř kdekoliv. To je to, co doposud Američané nezvládli. Nezvládli ani samostatnou rozhodovací inteligenci roje v operačním nasazení v nadzvukových rychlostech .

Závěr

Iskandery jsou zbraněmi asymetrické odpovědi na hrozby, které Rusko v Evropě potkaly. Studená válka přinesla nebezpečí jaderného útoku během dvaceti resp. osmnácti minut. Rozmístění raket Pershing II v západní Evropě tuto časovou prodlevu zkrátilo na osm minut. Jelikož design sil pro antirakety SM-3 na rumunské letecké základně Deveselu a v Polsku technicky umožňuje jejich naplnění střelami LGM-30 G Minuteman III s návratovým, samostatně manévrujícím modulem MIRV/ SERV, který nese v současnosti tři hlavice W78 a návnady, ale může teoreticky nést až dvanáct hlavic, přestavuje tato soustava možného dvojího užití pro Rusko teoretické nebezpečí překvapivého úderu.

Rusko navíc tvrdí, a určitě ne neprávem, že americké antirakety by mohly potenciálně podkopat odstrašující sílu ruského jaderného balistického arzenálu, na nichž spočívá obranyschopnost celé země. Rozmístění protiraketových komplexů v bezprostřední blízkosti pozičních oblastí ruských strategických raketových vojsk a hlídkových teritorií ruských jaderných ponorek může ohrozit preventivní nebo odvetný úder na případného nepřítele.

Rusko prozatím odpovědělo asymetricky. Moderní kvazibalistické střely Iskander rozmístěné v kaliningradské enklávě jsou prozatím taktickou odpovědí na vznikající strategické ohrožení. A je otázka, zda se kvazibalistického manévrování nedočkají i nové verze samohybné mezikontinentální střely RS-12M1 Topol-M či ponorkové mezikontinentální střely Bulava. Topol-M už dnes používá hlavic, které mohou v závěrečné fázi letu velmi prudce manévrovat, používají rušiče, vypouštějí klamné cíle a odolávají elektromagnetickým impulsům i přímému fyzickému poškození pláště. Rusko předpokládá, že v roce 2015 bude Topol-M hlavní výzbrojí strategických sil a v roce 2020 budou RVSN vyzbrojeny už pouze těmito raketami.

Svět není přes astronomické výdaje na obranu bezpečnější. Nyní spějeme do doby druhé studené války. Jsou zbraně, které se nemají vyvíjet ani vyrábět. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, že pak mají generálové chuť je použít. A jsou války, které se nemají ani plánovat, ani připravovat, ani vést. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, že se nedají vyhrát.


ZVĚTŠIT

Názvosloví

  • NATO SS-X-26 STONE: 9K720 komplex "Iskander" se střelami 9M723 / 9M723K
  • NATO SS-26 STONE-A: 9K723 komplex "Iskander-M" se střelami 9M723-1, 9M723-1F, 9M723-1K, 9M728, R-500
  • NATO SS-26 STONE-A: 9K720 komplex "Iskander-K" se střelami 9M723-1, 9M723-1F, 9M723-1F2Tl, 9M723-1F2 / 9M723-1F2Tl, 9M723-1K, 9M723-1K5, 9M723-1K5Tl
  • NATO SS-26 STONE-B: 9K720E komplex "Iskander-E" (exportní) se střelami 9M723E

Sestava

Každá samostatná raketová brigáda Iskander by v ideálním případě měla mít tři raketové prapory s 12 odpalovacími vozidly a 12 transportéry s celkem 48 raketami.

Baterie je tvořena

  1. čtyřmi až osmi střelami;
  2. jedním nebo více samohybnými odpalovacími zařízeními 9P76, 9P78 9P78-1v1 nebo 9P78-1v2 na podvozku Br-1555-1, BAZ-69501-1991, na kolovém terénním vozidle s podvozkem 8x8 MZKT-7930 (MZKT-79305), MAZ-79306 "Astrolog", BAZ-6909 ; BAZ-6954
  3. jedním nebo více transportními vozidly 9T250 na podvozku MZKT-7930, BAZ 6954 nebo MAZ-79306, vybavenými jeřábem
  4. velitelským vozidlem 9S552 na podvozku KamAZ 43101 s radiostanicí R-168-100 kA "Akvadukt"
  5. mobilní jednotkou spojení a informací 9S920 navrženou pro určení souřadnic cíle na podvozku KamAZ 43101 V vozidle je integrován veškerý průzkum - může přijímat úlohy a různé cíle ze všech zdrojů, včetně satelitů, letadel nebo UAV
  6. Údržbářským vozidlem 9M723 se sadou náhradních dílů na podvozku KamAZ 43101
  7. podpůrným vozidlem s energocentrálou a prostorem pro hygienu, odpočinek a jídlo pro 8 osob

Střela může být vybavena různými typy bojových kontejnerů - 9N722K5 resp. 9M723K5

  1. kazetovou hlavicí 9N722K5 nebo 9N722K1 o hmotnosti 480 kg, otevírající se 900-1.400m nad cílem,
    • s 54 kusy tříštivá submunice pro bezkontaktní explozi ve výšce 4-10 m nad cílem
    • s 54 kusy kumulativní tříštivé submunice;
    • se 72 kusy samonaváděcí protipancéřové submunice;
    • s 54 kusy protitankových min
  2. kazetovou hlavicí 9N722K5 nebo 9N722K1 se 45 kusy extrémně výbušné submunice 9N730 s fragmentární náplní 9N731 a roznětkou 9E156 Zont. Zasažená oblast může mít plochu až 3-8 ha
  3. kazetovou hlavicí 9N722K5 s tříštivo-zápalnou submunicí 9N722F3 / 9N722F3T;
  4. termobarickou hlavicí
  5. penetrační "protibunkrovou" hlavicí
  6. pravděpodobně kontejnerem s 50-60 kg chemické náplně (Podobné kontejnery byly vyvíjeny pro systém Točka-U pod názvem 9N123G a 9N123G2-1
  7. pravděpodobně i kazetovou hlavicí se subelementy obsahující chemickou látku Soman (R-55, analog sarinu) či VR (R-33, analog VX)
  8. pravděpodobně jadernou hlavicí ekvivalentní AA-60 či AA-86 s variabilní výbušnou silou 5-50 kt, případně jadernou hlavicí ekvivalentní AA-92 s variabilní výbušnou silou 100-200 kt ("Iskander-M")
  9. ne-nukleární EMP hlavicí 9N215

Takticko-technická data komplexu

Systém Iskander
Dostřel km:   
- minimum 50
- maximum 280 (400, 500, 2600)
Přesnost (CEP), m:   
- inerciální bez dalších systémů 30-70 (verze "Iskander" / "Iskander-E" / "Iskander-M")
- radarové samonavádění 5-7 (verze "Iskander-M" "Točnosť" - s pomocí korelace s GOS)
  1 (verze "Iskander-M" R-500)
- optický naváděcí systém  
Počet střel:   
- odpalovací vozidlo 
- transportní vozidlo 2
Doba startu první rakety, min   
- z nejvyšší pohotovosti  ne více než 4 
- z připravenosti k útoku není větší než 16
Interval mezi starty, min až 1
Životnost v letech 10 (z toho tři v bojové pohotovosti)
Teplotní rozsah ° C až do ± 50
Nadmořská výška, m 3000
Raketa
startovní hmotnost , kg 3800 kg ("Iskander" / "Iskander-E")
4615 kg ("Iskander-M")
Hmotnost hlavice, kg až 1000 kg (první verze "Iskander")
415 do 480 kg ("Iskander" / "Iskander-E")
720/800 kg ("Iskander-M")
500 kg "Iskander-M" R-500
Dolet 50-280 km ("Iskander-E")
400 km ("Iskander-M")
480 km ("Iskander-M", podle západních údajů) 
2600 km ("Iskander-M" R-500 dle doletu střely "Granat", jejíž inovací má R-500 být - nepravděpodobné)
Rozsah aktivní část dráhy - 12-15 km
Přesnost CEP 10-30-70 m ("Iskander" / "Iskander-E" / "Iskander-M")
1- 7,5 m (verze "Iskander-M" "Točnosť" - s pomocí korelace s GOS)
1m "Iskander-M" R-500
Přesnost senzorů 0,1 m optické, 0,3 m infračervené a 4 m v radarových pásmech, tepelný kontrast vůči okolnímu pozadí alespoň 10°C
Výška dráhy letu Cca 50 km
Maximální nadmořská výška startu nebo cíle - 3000 m/nm
Rychlost letu 2100 m / s
cílová rychlost 700-800 m / s 
   
R-500 230-260 m / s, doba letu 24 minut
Délka, v mm 7280 bez optické naváděcí soustavy
6860 s optickou naváděcí soustavou
Maximální průměr draku v mm:   
- v lanovém kroužku  950 
- u motoru 920 (všechny verze)
Odpalovací vozidlo a transportér záložních raket
Hrubá hmotnost, t 42
Hmotnost zátěže umístěné na korbě, t 19
Maximální rychlost, km / h:   
- dálnice  70 
- polní cesta 40
dojezd na nádrž spotřebovaného referenčního paliva, km 1000
Posádka 3
Velitelské vozidlo
Počet pracovních stanic, ks 4
Maximální rozsah rádia km   
- na parkovišti  350
- za jízdy 50
Výpočet bojové mise, s 10
Maximální čas přenosu příkazů, s 15
Počet komunikačních kanálů 16
Rychlost přenosu údajů R-168-100 kA "Akvadukt", kbit/s 16
Čas rozbalení / sbalení antény, min 30
Doba nepřetržitého provozu, hod 48
Vozidlo informační podpory
Počet pracovních stanic, ks 2
Čas určování souřadnic cílového bodu, min 0,5-2
Čas potřebný ke zaměření STC, min 1
Provozní doba, h 16

Psáno v prosinci 2013 pro týdeník 067.cz. Pro Britské listy uvolněno laskavostí redakce.

0
Vytisknout
30627

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2014