Nejen interpretovat

27. 1. 2014 / Josef Nožička

Dodnes palčivé téma zářijové krise v r. 1938 má skutečně tu smůlu, že je na ně navěšována bez přestání velká porce ideologického balastu. Bohužel při jeho odstraňování se s vaničkou nezřídka vylévá i samotné nemluvně. Ačkoliv P. Janýr hovoří o "známých a v dostupné české historiografii opakovaně zpracovaných faktech", při veškeré úctě si jich řadu nechal pro sebe.

Je to např. chování Ferdinanda Peroutky za druhé republiky, které rozhodně nepůsobí sympaticky -- z tohoto období je také vícekráte P. Janýrem zmiňovaný článek.

Odvolávat se na Georgese Bonneta jako na svědka, je velmi ošidné a poněkud disgustivní. Ostatně už v r. 1958 popsal jeho charakter a chování Bořivoj Čelovský ve své Mnichovské dohodě 1938 a systematicky podroboval jeho lživá tvrzení detailnímu kritickému rozboru. (A Čelovský se v této práci rozhodně neřadí k nekritickým obdivovatelům politiky předmnichovského Československa.) Věnoval se zde také způsobu, jak byla zneužita de Lacroixova výpověď. Totéž platí o charakteru a chování Édouarda Daladiera. Tito a podobní svědci jsou velmi nedůvěryhodní.

Podobně jako nedávno v Českém století je přeskočen více než týden dění po přijetí franko-britského ultimáta. Vrchol napětí po ztroskotání rozhovorů v Bad Godesbergu, mobilisace všeobecné i omezené. Období (bohužel marné) naděje, že přijde zvrat k lepšímu. Otázka tzv. objednaného ultimáta a plánu, s nímž Beneš vyslal Nečase, byla opakovaně probírána i desinterpretována. Tu nelze takto zjednodušovat (dokonce i Otakar Vávra ve Dnech zrady ponechal široký prostor k tomu, jak má divák chápat údajné objednané ultimátum). Zvláště nechceme-li se dostat na úroveň "oficiálního" výkladu z minulých dob (např. práce Václava Krále apod.). A že se jí článek místy blíží...

Zcela byla pominuta (a je neustále pomíjena) skutečnost, že Benešova abdikace byla vynucena soustředěným nátlakem Říše i domácích činitelů. Nic na tom nemění Benešovo tvrzení, že abdikuje ze své vůle a bez nátlaku. A mimochodem podobně jako v Českém století to vypadá, jako kdyby Beneš po Mnichovu jen seděl na Hradě a nečinně klábosil. Realita prvních říjnových dnů je zcela jiná.

Benešovi můžeme vytýkat jeho politiku, můžeme nesouhlasit s přijetím diktátu či diktátů. Můžeme ho dokonce za to nenávidět, rozhořčeně nesouhlasit. Nemálo jeho postojů je na hony vzdáleno všem těm morálním imperativům, na něž se odvolával. Ale v této kritice nesmíme zapomenout na žádné dílčí kroky, které v zářijové krisi vykonal, a musíme k nim přihlížet. A čestně je přiznat.

Jinak si zbudujeme další mýtus. (A ptejme se, komu bude ku prospěchu?) Ať už to bude "promyšlená zrada buržoasie na českém národě", "doklad dějinné neudržitelnosti tzv. československého státu", nebo jiné pohádky, kterými jsme byli obluzováni, nebo kterými se necháme (či máme nechat) ohlupovat nyní (z filmů, tisku atd.). Historie není jenom interpretace, historie jsou i fakta...

0
Vytisknout
4005

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2014