Trampoty české levice

27. 1. 2014 / Marek Řezanka

Česká levicová scéna se již delší dobu potýká s řadou poměrně zásadních otázek.

Je český volič antilevicový? Nemá mu levice co nabídnout? Jaké zájmy většina občanů České republiky sleduje? Jak vlastně česká veřejnost vnímá pojem "levice", co si pod ním představuje? Považují lidé v České republice dělení na "levici" a "pravici" za něco překonaného? Co je k tomu vede? Vadí levici její roztříštěnost, či přesvědčení řady potenciálních levicových voličů, že zde skutečně levicový subjekt chybí? Opravdu českého voliče sociální otázka a témata s ní spojená nezajímají?

Celá škála levicových hnutí si od parlamentních voleb v roce 2013 láme hlavu tím, proč v nich česká levice naprosto vyhořela. Jedním dechem je ale nutné se zeptat, zda ČSSD je ještě vůbec možné pokládat za levicový subjekt -- a co vlastně lidem nabízí KSČM? Jakou měl levicový volič ve volbách nabídku?

Jisté je, že levice měla mít před volbami všechny trumfy v rukách. Působila zde vláda, která u většiny české společnosti ztratila důvěru. Jednak pro enormní počet korupčních skandálů, jednak proto, že místo dialogu s veřejností volila cestu silového protlačení všeho, co si zamanula, ať to stojí, co to stojí. Navíc se tato vláda těsně před volbami neudržela, a dštila síru na Ivo Ištvana a všechny, kdo si dovolili vyšetřovat tzv. rebely z ODS a pozadí jejich zázračného názorového veletoče ze dne na den či kauzu zneužití rozvědky. Mainstreamová média se nesnažila už ani o nějaký náznak objektivity či nezávislosti a psala o "pučích proti demokracii", o "policejním státě" či "policejní zvůli". Z trojkoalice úplně čišela nenávist ve stylu: "Nás nikdo vyšetřovat nebude, a pokud bude, my už s ním pěkně zatočíme".

Pokud by ale člověk čekal, že této situace využije ve svůj prospěch sociální demokracie, mýlil by se. Ta byla totiž místo bezprecedentního chování expremiéra P. Nečase (a řady dalších politiků z ODS a TOP09) pobouřena chováním prezidenta republiky, když ten si dovolil (zcela v souladu se svými pravomocemi) jmenovat premiérem někoho jiného, než koho chtěla aférami decimovaná vládní koalice. Tím přepustila prostor pro oprávněnou kritiku Nečasova kabinetu někomu jinému. A ten někdo jiný toho dokonale využil. Za jeden z důvodů volebního úspěchu Babišova ANO považuji právě Babišovo jasné vymezení se vůči politice M. Kalouska -- které naopak v rétorice ČSSD až povážlivě chybělo. Sociální demokracie se naproti tomu tvrdě vymezovala hlavně vůči SPOZ, což jí v konečném účtování příliš nepomohlo.

Část voličů hlásících se k levicovým postojům musela být kampaní ČSSD minimálně zaskočena až znechucena. Zatímco v případě volby prezidenta republiky nedokázala vítězství Miloše Zemana překazit ani vydatná mediální antizemanovská kampaň, sociální demokracie na antilevicovou rétoriku doplatila. Doplatila na ni ale patrně především proto, že na rozdíl od Miloše Zemana a Andreje Babiše nedokázala jako svého hlavního rivala pojmenovat ODS a TOP09. Dokonce se zdálo, že se více než M. Kalouska a jeho politiky obává M. Zemana.

Jak je možné, že voliči neslyší na hrozbu osekávání sociálních práv na minimum s tím, že tento proces je již v chodu? Odpověď je nasnadě. Jakmile je narušen sociální smír a čím dál více lidí se dostává do bezvýchodných situací, kdy musí řešit existenční problémy, tj. z čeho zítra zaplatí nájem, jak uživí bez práce rodinu či jak se dostat z exekuční mlýnice, nebudou se postižení zabývat nějakými filosofickými otázkami. Dlouho vybojovávaná sociální práva jim budou naprosto lhostejná. Jediné, o co jim půjde, se smrskne do jediného bodu. Mít práci. Třeba špatně placenou, s podmínkami připomínajícími stav v 19. století, ale práci. Práci, jež jim dá šanci přežít. A přesně na tuto strunu zahrál A. Babiš. Nebude viněn z toho, že destruuje sociální stát. Pokud zajistí většině lidí práci, jakoukoli, sklidí potlesk. Otázkou pak zůstává, jaký prostor si za této konstelace dokážou vybudovat odbory -- a zda nebudou časem na hájení sociální otázky rezignovat úplně.

Za značný problém můžeme považovat skutečnost, že "levice" nemá u nás pevné obsahové vymezení. Pro jedny je to "zhouba lidstva", a jediné, co si v souvislosti s levicovostí představí, jsou procesy padesátých let. Pro jiné je to prázdná schránka s nápisem "pravda a láska vítězí" s tím, že této "pravdě a lásce" jsou sociálně vyloučení v podstatě ukradení. Pro další je to vznešeně vztyčený prapor humanismu a lidských práv pod hlavičkou T. G. M.

K odkazu Masaryka se u nás hlásí mnozí, jedni méně, druzí více. Problém je spíše v tom, jak (ne)kriticky jsou schopni jeho poselství a hodnoty přejímat a jak na ně navazovat. Jedni za "levicovost" považují to, že se vůbec nějakou sociální problematikou zabývají. Jiní zase levicovým nenazvou nic, co nepředstavuje nějakou kvalitativní systémovou změnu. Kosmetické úpravy stávajícího systému za nic levicového nepovažují.

Co se tedy nabízí na české politické scéně voliči, který by rád svůj hlas dal levici? KSČM, která vcelku nemusí nic dělat, aby získala svých pohodlných 15-16 % hlasů, a které zřejmě vyhovuje, že do žádné vlády na centrální úrovni nemusí -- a není nucena se tak definitivně zkompromitovat v rámci stávajícího systému. ČSSD, jež soustředila veškerou svou energii, aby ukázala, v čem prozatímní překlenovací stabilizační vláda není levicová. Ona ale ani levicová být neměla. Byla totiž překlenovací. Zato ČSSD se holedbala, jak bude antineoliberální a levicová. Místo toho vidíme na scéně tváře panů Chovance, Mládka, možná Hulinského. Je samozřejmě v pořádku poukazovat na klientelistické vazby kohokoli, na chyby (či podezřelé okolnosti) při zadávání veřejných zakázek či na takové kroky, jež zhoršují životní úroveň většinové populace. Ovšem kdo káže vodu, neměl by popíjet víno -- a ještě takovým způsobem, aby mu stékalo po bradě všem na očích.

Z úst Bohuslava Sobotky jsme slyšeli poměrně hodně o tom, jak si prezident republiky počíná neústavně a jak ohrožuje naši demokracii -- aniž by ten však skutečně protiústavně postupoval. Pouze využil svých práv neschválit automaticky cokoli, co po něm kdo chce.

Ovšem v případě, kdy Babiš zcela otevřeně odmítá kontrolu ČSSD v podobě jejích náměstků, nic o narušení demokracie neslyšíme (stejně jako o jeho vlivu v médiích). Zato mediálně "hrdinská" tvář Bohuslava Sobotky začíná získávat vrásky, jak se pomalu, ale jistě média zajímají o jeho byt z poslaneckých náhrad či o jeho roli v prodeji OKD. To má být náš levicový vzor?

Je možná škoda, že v ČSSD neproběhla po volbách kýžená sebereflexe. Místo toho jsme byli svědky dramatu o "lásce a zradě", který onu sebereflexi zastínil. A tím nechci nijak hájit Michala Haška, který dávno prohlásil, že sociální stát považuje za něco překonaného (sociální demokrat, jako když střihne). Sebereflexe ale neprobíhá ani u dalších politických subjektů, které by mohly inklinovat k levici.

"Já bych rád, abychom se oprostili od politického kýče a dělali skutečnou politiku," vzkázal veřejnosti na sjezdu Strany Zelených Matěj Stropnický.

Zůstal naprosto nepochopen, a ještě sklidil kritiku, že si dostatečně neváží odkazu Václava Havla. Přitom si pouze dovolil poukázat na fakt, že schovávat se za symboly jako prázdné slupky, pod nimiž se neutváří adekvátní obsah, není nejšťastnější cestou. Že lze těžko oddělit otázku ochrany životního prostředí od otázky sociální.

To se ovšem nelíbí recyklovaným symbolům "boje za svobodu", jejichž Unie se dávno rozpadla na prach.

Například Jan Ruml na sjezdu Strany Zelených za nejpalčivější problém označil "silnou tendenci relativizovat komunistickou minulost". "Zdá se mi, že tyto postoje prosakují do Strany Zelených. Pokud by se prokázalo, že tento trend ve straně existuje, nemohl bych v ní dál být. Jsem antikomunista, a pro některé v sále dodám, primitivní antikomunista."

Pokud bude Matěj Stropnický ze Strany Zelených vyobcován jako "sprostý komunista", nebude to pro tuto stranu (ale ani pro českou společnost) rozhodně krok vpřed.

Problémem české levice je, že je stále bez ohledu na své segmenty a svou strukturovanost házena do jednoho pytle s režimem před rokem 1989, aniž ten je také nějak dále strukturován (na léta padesátá, šedesátá, sedmdesátá...). Dokonce, že je nařčena z toho, že z jejího podhoubí a z jejích hodnot vznikly různé formy nacismu a fašismu.

Proti této etiketizaci a proti překrucování historických faktů by ale měla ta levice, jež se hlásí k demokratickému socialismu, vystupovat. Strhávat tyto nepravdivé a účelově vytvářené nálepky. Trpělivě, neúnavně, soustavně.

Nacismus nevznikl z levicového podhoubí, ale zneužil ho. Zneužít se dá totiž každá myšlenka, jejíž obal se převezme a obsah vybagruje. To lze udělat s přímou demokracií, s referendy, se vším. Rozhodující ovšem není, na jakou návnadu kdo koho naláká, ale za čí peníze potom pořádá výslednou hostinu.

Hitlerovský režim se potřeboval v první fázi opřít o sociálně slabé a zbídačené -- aby ve fázi druhé byl oporou národních a nadnárodních korporací. Toto by nám unikat nemělo.

Přesto se stále setkáváme s výkladem dějin, kdy za veškeré zlo na světě může levice -- ukázkovým příkladem může být rozhovor L. Jakla s J. Šiklovou:

"Šiklová -- vždy u extremistů, ale jen u těch, co jsou zrovna v módě" (rozhovor s Ladislavem Jaklem, 12. 4. 2012):

L. J.: "...No tak to by chtělo nějakého Hitlera, ten měl schopnosti nespokojené sjednotit. A ten určitě vzejde z toho vašeho prostředí, toho já se obávám!"

J. Š.: "No vidíte, já se toho také obávám. Jen myslím, že vzejde z toho vašeho prostředí! Vždyť vy..."

L. J. "... to těžko. Z prostředí lidí, kteří jsou pro kapitalismus a demokracii? Určitě ne. Spíš z lidí, kteří jsou proti svobodnému trhu..."

Jak ale dnes vypadá "svobodný trh"? Co je na něm svobodného? Nejde spíše o stadium kapitalismu, jež ke své existenci potřebuje silný stát, ovšem takový stát, který zabezpečí zisky nadnárodním korporacím a zabrání "masám" v rozvoji sociálních práv a demokratického systému?

Roman Joch ve své stati "Nebezpečné iluze Petra Druláka o bratrství" mj. píše:

"Skutečný spor tudíž spočívá v tom, zda má solidaritu a pomoc bližním diktovat stát zdaněním a přerozdělováním, anebo je mají vykonávat sami a dobrovolně lidé jako svým svědomím nahlíženou morální povinnost a službu ostatním, komunitě. Je-li solidarita ctnost, a aby jí byla, musí být dobrovolná a svobodně zvolená, anebo synonymum pro státní diktát a přerozdělování -- má-li být pomoc bližním v nouzi morální, nebo legální povinností... Levice považuje náboženství za předsudek, popřípadě padoušství. Patriotismem pohrdá a stejně jako náboženství se mu vysmívá. Obviňuje jej z rozpoutání válek, přičemž správně chápaný patriotismus za ně nemohl, protože byly dílem militarismu, nacionalismu a dvou totalitarismů, z nichž první byl radikálně levicový (komunismus) a druhý (nacismus) přinejmenším obsahoval silné levicové prvky. Díky patriotismu však napadení a svobodomyslní v těchto válkách nejen nebyli poraženi, ale nakonec v nich i zvítězili... Tato levice se ze všech sil snaží rozbít kompaktnost rodiny, co nejvíce její členy individualizovat a navázat každého z nich přímo na stát a státní podporu, a tím omezit jejich vzájemnou závislost... Většina lidí z těchto protestních sociálních hnutí je sice silně moralistních a moralizujících, ale současně odmítá morálku a morální autoritu vně nich -- zaujímá k nim anarchistický postoj. (Přitom požadují silný stát a státní moc.) A v důsledku tohoto svého morálního anarchismu jsou jejich osobní životy rozervané, neuspořádané a chaotické. Dle Petra Druláka nás však mají poučovat, jak žít, a vést k lepšímu životu. Jsou to ti praví?"

Takže levice ohrožuje náboženské vyznání a ničí rodinu. Ještě bychom se mohli dozvědět, že pojídá děti.

Pokud má být solidarita dobrovolná, je zde nutný předpoklad volby. Ale ten, kdo se dostane do bezvýchodné situace, často volbu nemá. Má být v takovém případě ponechán rozmaru někoho, kdo si uzurpuje moc? Rozevírání nůžek sociální úrovně, pauperizace širokých vrstev společnosti -- to nejsou nahodilé problémy systému, to jsou projevy systémové krize.

Abychom mohli svobodně rozhodovat, musíme vědět, potřebujeme dostatečný objem relevantních informací. Jinak budeme pouze manipulováni těmi, kdo si uzurpují zdroje a moc.

Obviňovat levici z rozpoutání válek je naprosto směšné. První světová válka byla důsledkem boje o kolonie, druhá světová válka potom měla kořeny v obavě ze sílícího Sovětského svazu a v neřešení sociálních problémů poválečné Evropy. Nakonec se přetavila v boj o nadvládu nad jaderným potenciálem.

Symbolem druhé světové války nebyly myšlenky R. Luxemburgové či K. Liebknechta, ale spíše velkoprůmyslové kruhy jako např. Schneider-Creusot.

Petr Drulák přitom vůbec nenabádal k nějaké systémové změně (jež se v případě kolapsu stávajícího systému nabízí). Upozorňuje ovšem, jak může stávající systém kromě jiného zkolabovat:. V rozhovoru "Zabedněnost českých politiků je naším rizikem" mj. říká:

"Například celá otázka veřejných financí: globalizace velmi dobře rozpohybovala kapitál, ale pracovní síla v Evropě zase natolik mobilní není, zejména kvůli jazykovým bariérám. Kdybyste chtěla příliš danit kapitál, skončíte stejně, jako byste se snažila hrabat vodu hráběmi -- někam proteče. Stát proto bude danit lidi, kteří zas tolik pohybliví nejsou. To povede k rozevírání nůžek mezi těmi super bohatými a super chudými, což představuje obrovskou vnitřní hrozbu pro státy, mnohem větší než terorismus, a není možné ji řešit pouze národně. A já se obávám, že drtivá většina českých politiků si tohle vůbec neuvědomuje, a ani se tím nechce zabývat... Logika soutěže je pro svobodnou společnost důležitá. Paradoxně však, aby liberální kapitalistická společnost vzkvétala a nezničila sama sebe, potřebuje prvky, které nejsou kapitalistické či jsou dokonce v rozporu s kapitalismem. V knížce cituju větu jednoho myslitele, která to podle mě dobře vystihuje: "Dobří vojáci by neměli být liberály." Jinak řečeno, část populace by neměla respektovat kapitalistickou logiku peněz, soutěže a egoismu, pokud má jimi zastávaná oblast společnosti fungovat... Tím se dostáváme k bratrství: je to uznání toho druhého a uznání zájmů celku, které se nekryjí úplně se zájmy jednotlivce. Veřejný zájem předpokládá, že se na společnost díváme jako na vnitřně propojený organismus, který má své potřeby. Pokud se tyto potřeby dlouhodobě zanedbávají, společnost se rozkládá a jednotlivci se ocitají v ohrožení. Nejprve ti slabší, ale postupně všichni."

Ano, nejsme na sobě nezávislí. Jsme propojeni. Budou-li jedni z nás dotlačeni do kouta, pocítí to i ti, kteří je tam tlačí -- ale i ti, kteří pouze přihlížejí. V podstatě jde o princip akce a reakce v praxi. A funguje celosvětově.

V poslední době často srovnáváme krizi ve 30. letech 20. století s tou dnešní. V mnoha ohledech zde podobnosti najdeme, jako je najdeme mezi krizí české politické scény a Výmarské republiky. Podobnost je například v tom, že bohatí, kteří zaznamenali citelné ztráty, se snaží tyto ztráty co nejdříve kompenzovat -- je zřejmé, na čí úkor.

Rozdíl je ovšem ve stadiu současného kapitalismu. Máme zde nadnárodní korporace, které ztrátové nebudou nikdy. Které těží ze všeho a ze všech za každé situace. Platí to zejména pro farmaceutický průmysl (lidé závislí na lécích bez nich zkrátka nemohou existovat) a pro zbrojení (zbrojařské koncerny potom potřebují války).

Na české levicové scéně panuje skepse, že naše společnost je amorální, nesolidární, zaměřená pouze na individuální prospěch na úkor čehokoli a kohokoli. Je tomu ovšem skutečně tak? Je česká společnost amorální? Z čeho plyne její nedůvěra? A komu má věřit? Přichází česká levice s jasnou a ucelenou představou, nebo spíše připomíná bezradné strejdy u piva?

Neměli bychom zapomínat, že naše společnost prošla několika fatálními údobími. Že zažila Mnichov (poslední dokumenty naznačují, že prezident Beneš skutečně lepší alternativu ke svému rozhodnutí neměl, že Hitler měl plán na válku proti Československu již někdy v roce 1936 -- a spojenci i přes to, že tyto dokumenty měli, dali od pomoci Československu ruce pryč), že pocítila potlačení Pražského jara. Že je rozčarovaná z vývoje po roce 1989. Pro co se má tedy nadchnout? Kdo ji spasí?

Jde o to, že zde chybí vize i nositelé těchto vizí. Že lidé nevidí příklad, který by mohl táhnout, který by mohl po mnoha desetiletích probudit ono nadšení, které naposledy plápolalo asi v roce 1968.

To, co se mylně interpretuje jako obhajoba volného trhu, je ve skutečnosti opěvování korporatokracie. Ta vyžaduje takřka nulový sociální stát za současné ochrany zájmů korporací.

V kontrastu k tomu zde máme koncepci přímé demokracie, a to ve sféře jak politického rozhodování (propracovaný systém obecných referend), tak ve sféře rozhodování ekonomického. Příkladem ekonomického modelu přímé demokracie může být Mondragonská družstevní korporace (španělsky Mondragón Cooperativa Corporatión, MCC).

Ta je jedním z nejlepších světových příkladů, že i družstvo spoluvlastníků založené na sociálním principu může prosperovat a obstát v kapitalistické konkurenci.

Důraz je kladen na hodnoty, jakými jsou sociální zodpovědnost a zájem o ostatní, solidarita (projevující se mj. sbližováním maximální a minimální mzdy v družstvu) a spolupráce mezi družstevníky i mezi družstvy a také zájem a péče o pracovníky a jejich rodiny, o komunitu i o region... Diktátor Franko se pokusil mondragonské družstevníky zlikvidovat již v počátku tak, že je prohlásil za kapitalistické podnikatele a vyňal je státního systému sociálního zabezpečení. Mondragonští na to reagovali založením sociální pojišťovny a posléze i vlastní banky a překonali i několik údobí ekonomických krizí. Více ZDE.

Za hlavní úkol pro českou levici považuji vytvoření takové platformy, která nebude svázána ani s minulými, a ani se současnými selháními. Která nabídne funkční modely a takové hodnoty, za jejichž sdílení se nikdo nebude muset stydět. Která bude usilovat o sociální smír a důstojný život kohokoli z nás. Která dokáže, že demokracie a socialismus nejsou v antagonistickém vztahu. Toliko k vizím.

A jejich nositelé? Našla by se jich celá řada, zmíním ale dvě jména: Lenka Procházková a Ilona Švihlíková. První jmenovaná se vrací k masarykovským ideálům a rozvíjí je, druhá potom hledá ekonomická řešení dnešních dnů. Potřebují nás stejně, jako my potřebujeme je. Nenechme je v tom samotné.

0
Vytisknout
4717

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2014