Zbytečná evropská levice?

30. 1. 2014 / Michael Kroh

S odstupem tří měsíců se začíná v české levici odehrávat diskuse, co dál po parlamentních volbách. Nenápadný článek nepříliš známého autora Josefa Poláčka "Čtyři levicové artikuly" rozpoutal na stránkách internetového časopisu Deník Referendum diskusi několika publicistů (J. Hellera, M. Tejkla a dalších) o hlubších filosofických souvislostech směřování současné společnosti a o úkolech levice. Název svého článku jsem si vypůjčil od stejnojmenné stati Aleše Chmelaře v tomtéž periodiku, jen jsem připojil jemně polemický otazník. A ještě než jsem jej stačil dopsat, publikovali na stránkách Britských listů na stejné téma i Ilona Švihlíková a Marek Řezanka a v Deníku Referendum v dobrém slova smyslu provokativně Saša Uhlová a mluvčí ProAltu Jiří Karen.

Názorový kvas je možné považovat za pozitivní výsledek zpackaných voleb. Je dobře, že se začalo diskutovat a že diskuse tentokrát neulpívá jen na povrchu zkoumaných (a prožívaných) jevů. Přichází ke slovu i dříve odmítaná dialektika (Václav Havel ji neměl rád) a Karel Marx už také není tabu. Zkrátka i zde se potvrzuje, že všechno špatné přináší i něco dobrého.

Chmelaře i Švihlíkovou inspiroval strategický projev francouzského prezidenta Hollanda, který se nesl v duchu blairovského pojetí "třetí cesty". Oba shodně (i když každý ze svého úhlu pohledu) konstatují absenci strategické vize a stále rozsáhlejšího přebírání metodologického arzenálu neoliberalismu evropskou sociální demokracií. Chmelař dokonce dospívá k formulaci pesimistické otázky "zbytečnosti" evropské levice, když nedokáže vládnout jinak než pravice.

Aniž bych se chtěl zastávat francouzského prezidenta, je nutno si při kritickém rozboru jeho počínání uvědomit objektivní podmínky, za nichž stojí v čele významné evropské mocnosti. Předně reformistický směr levice (sociálně demokratický bez ohledu na název) svoji vizi má, byť je to z velké části vize eklektická, vytvořená nikoli samotnými sociálními demokraty. Jde samozřejmě o sociální stát evropského typu>, jehož základní rysy vytvořil kdysi křesťanský pravý střed, sociální demokracie je převzala a v době, kdy vládla, rozvinula do dnešní moderní podoby.

Idea sociálního státu zapustila v Evropě pevné kořeny a ani pravicový mainstream ji není s to úplně odmítnout, jen se snaží o jistou redukci, což vidí jako nejjednodušší a nejschůdnější cestu k řešení dluhového problému, hospodářského poklesu a rostoucí nezaměstnanosti. Pokud není evropská pravice jeho hlavním odpůrcem, kdo jím tedy je? Nechceme-li zabřednout do obecně abstraktního svalování našich dnešních problémů na "globalizaci" či "evropskou integraci", pak musíme přiznat, že hlavním "nepřítelem" sociálního státu je objektivně ten, kdo jím byl od počátku -- dnes již nikoli světový, ale "pouze" čínský komunistický kapitalismus (přirozeně následovaný dalšími "tygry" z dřívějších rozvojových zemí).

Jenže vyčítat naše dnešní problémy zemím BRICS a dalším rozvíjejícím se regionům nemá žádný smysl. Kdysi získala Evropa a od ní odvozené civilizace v severní Americe či Austrálii velký náskok v technologickém pokroku na základě výhodné skladby průmyslových surovin (především uhlí a železné rudy) a pokrokovějšího společenského uspořádání -- kapitalismu. Tento náskok jí umožnil ekonomicky a zčásti i politicky si podmanit okolní svět. Obchodní směna s ním nebyla rovná, euroatlantická civilizace inkasovala mimořádné zisky a přeměnila ostatní regiony na dodavatele levných surovin a posléze i pracovních sil (nejprve otroků, později přistěhovalců). Z těchto mimořádných zisků mohla řešit nejpalčivější sociální problémy a utlumit třídní konflikty. Zrodil se postupnými reformami moderní sociální stát.

Vznik sociálního státu nelze ovšem přičítat této jediné vnější příčině, promítly se sem především výsledky sociálních zápasů proletariátu a nižších tříd. Působil zde samozřejmě po roce 1917 i strach z revoluce. Nicméně bez mimořádných zisků z nerovné směny s méně vyvinutými zeměmi a koloniemi by dnešní Evropa a anglosaský svět nebyly tak bohaté a tak vysoko nad ostatními regiony co do průměrné životní úrovně.

Právě rozevírající se nůžky v životní úrovni a s ní spojených sociálních nákladech umožnily v jistém okamžiku zvýšit konkurenceschopnost méně rozvinutých regionů v těch sektorech, kde převládala ruční práce. Kdyby zůstalo jen u textilu (tím to začalo), neznamenalo by to pro transatlantickou civilizaci velký problém. Jenže potom přišla informační revoluce, počítače a komunikační technologie a do rozvíjejících se regionů proudil kapitál na úkor tradičních průmyslových center. Kapitalismus zde velmi tvrdě realizoval své "civilizační poslání". Dnes se snižují i rozdíly ve vědě a výzkumu, tradičních to doménách euroatlantické oblasti.

Můžeme se utěšovat, že i v Číně, Indii, Brazílii a jinde se postupně bude emancipovat střední a nižší třída a že také tam postupně vznikne sociální stát. Jenže co do té doby? A dostáváme se zpět k Hollandovu dilematu (a nejen jeho, ale celé euroatlantické levice). Máme postavit po vzoru starých Římanů nový "Hadriánův val", zahájit celní válku, zavést protekcionismus? Ale pak bychom vedle jistého oživení domácího průmyslu registrovali i neodvratnou ztrátu vlastních investovaných prostředků v regionech BRICS, vyšší ceny a s tím spojenou nižší úroveň konzumu. A to je cesta, jak ztratit důvěru veřejnosti a nevyhnutelně prohrát volby. Má právě to být cíl odpovědného politického vůdce?

Jisté dočasné řešení vymysleli v Německu za kancléřství sociálního demokrata Gerharda Schrödera odborníci v čele s bývalým manažerem Volkswagenu Hartzem. Kupodivu nalezli pochopení u veřejnosti, která si řadu let odpírala růst mezd, přičemž mezitím v důsledku zvýšení produktivity práce se německá ekonomika stala konkurenceschopnou a nejsilnější v Evropě. Na rozdíl od Ilony Švihlíkové si nemyslím, že by "zlí" spořiví Němci úmyslně škodili zbytku Evropy. Jen pochopili, že jejich životní úroveň je už dostatečně vysoká, aby se mohl její růst načas zastavit v zájmu budoucí prosperity. Méně rozvinutým evropským regionům však škodí, když jim Německo na základě své ekonomické a politické síly vnucuje recepty, pro něž ještě nedozrály. V tom má Švihlíková pravdu.

Podobně postupovali Dánové a některé další evropské státy. Nemyslím, že by si tím nějak výrazně uškodili, spíše naopak. Hollande se patrně nyní pokouší o něco podobného, i když méně obratně, s menší veřejnou podporou a navíc obtížen rancem osobních problémů. Chmelař i Švihlíková mají pravdu: není to čistá "levicová" politika. Francouzský prezident má tu "smůlu", že mu ústavní systém dovoluje sestavit jednobarevnou vládu, od které se čeká odlišná sociální a ekonomická politika od vlády předešlé. Nicméně i francouzští socialisté se pohybují v určitých mantinelech, které vymezuje globální ekonomická konkurence a jen obtížně hledají sociálně přijatelný kompromis. Na seminářích by si přitom s oběma citovanými autory bezpochyby notovali, kritizovali "turbokapitalismus", finační oligarchii či horovali pro Tobinovu daň.

Můžeme shrnout a přejít k zobecněním. Čekat od sociální demokracie vizi kvalitativní (tedy revoluční) změny je naprostá iluze. Již od rozchodu s radikálním křídlem, tj. od dvacátých let minulého století, se řídí proslulým Bernsteinovým heslem "hnutí je vším, cíl je ničím" a etickým socialismem. Je také zbytečné hledat zásadní ideové rozpory mezi "idealisty" a "pragmatiky", protože se pod uvedenou charakteristiku vejdou oba tyto proudy. Ten, kdo má za cíl dělat drobné reformy ve prospěch neprivilegovaných vrstev a potřebuje z tohoto důvodu podíl na moci, těžko může v dnešních podmínkách hlásat nějaký radikalismus. Přesto není tento zatím nejsilnější proud v rámci světové levice zbytečný, ale naopak navýsost potřebný, protože v mezích bezprostředně možného prosazuje alternativy prospěšné či (v opozici) alespoň méně škodlivé neprivilegovaným vrstvám.

Vize kvalitativní změny musí přijít z prostředí mimo politický mainstream, ať již to budou komunisté či jiné skupiny. Někteří z českých komunistů (viz například zmiňovaný J. Heller či F. Neužil atd.) se o to vytrvale pokoušejí, ve vlastní straně však představují bezmála disidenty. Na jedné straně jsou pod palbou kritiky dogmatiků a na druhé straně nejsou jejich radikální přístupy příliš po chuti v establishmentu sice nevítanému, ale již dostatečně zakořeněnému stranickému vedení. Kromě nich se objevují různé alternativní skupiny a iniciativy, které se zaměřují na dílčí aspekty změny a jejichž slabinou je většinou nedostatečné teoretické zázemí (zmíněná Ilona Švihlíková budiž jednou z mála čestných výjimek) nebo omezená schopnost zaujmout širší publikum v důsledku přílišného akademismu.

Nejen naše volby, ale i vývoj v Evropě a dalších regionech světa nám napovídají, že samotný pojem levice nelze chápat strnule a nehistoricky. Dost často zapomínáme, že jde o vysoký stupeň abstrakce, jakési pomyslné rozdělení názorového spektra na dvě poloviny. Proto se snažíme "vecpat" pod tyto obecné pojmy konkrétní upřesnění, v případě levice například solidaritu, odpovědnost, sociálnost atd. Tento postup má ovšem svá úskalí. V extrémních případech dochází až k absurditám typu "levicového" stravování, oblékání apod. a jindy zase zapomínáme, že výraz "levice" je neoddělitelným protipólem výrazu "pravice" a jejich vzájemné působení posouvá pomyslnou hranici tu více doleva, tu zase opačným směrem. To vede k metodologickým nepřesnostem, terminologickým zmatkům, záměnám jednoho druhým atd.

Krásně to dokládá citát z článku Andrey Cerqueirové (Deník Referendum): "Jen na okraj debaty... Jak se nyní ukazuje, SZ (Strana zelených -- pozn. autora) je naprostý Babylón.... Dnes jsem třeba četl vyjádření Džamily S., že vystupuje ze strany, protože ta se s Liškou obrací nalevo... Jiní zase pláčí, že s ním zůstává napravo... Je to naprosté zmatení jazyků, kde si nikdo nerozumí s nikým....".

"Postmoderní" relativizace pojmů, na kterou si oprávněně stěžuje i Saša Uhlová, vyhovuje těm, kteří se mohou tvářit tu "levicově" tu "pravicově", podle toho, co právě vyžaduje módní "diskurs", aniž by měli se základními proudy světového myšlení cokoli společného. A tak se novopečený "levicový" ministr Jan Mládek dme pýchou, že se mohl zúčastnit na budování kapitalismu v České republice a na druhé straně v duchu nejhoršího populismu prohlásí živnostníky, tj. jeden z klíčových výplodů toho budování, bezmála za zloděje. Snahu o popularizaci všeobecného základního příjmu lze s jistými omezeními prohlásit za čistokrevný komunismus (v tom původním významu, bez pozdějších nánosů chybnou praxí), ale dost pochybuji, že se hlavní nositelé označí tímto odborným názvem.

Doporučuji proto s pojmy, jako "levice" či "pravice" kvůli jejich vysoké abstrakci co možno nejvíce šetřit. Rozumím tomu, že v polistopadové době to určitý čas byla jakási náhražka přesněji definovatelných termínů "socialismus", "komunismus", "konzervatismus", "liberalismus" atd., které mnohým nezněly přívětivě. Ale dnes to vypadá, že nejen ve vládě a parlamentu nahrazuje amatérská politologie opravdovou politiku. Není se co divit občanům, že mají plné zuby sporů o to, co je či není "autenticky" levicové (pravicové), a přebíhají k ideově neutrálně se tvářícím populistům. Ještě více jsou zmateni z Evropského parlamentu, který nemá možnost se ideologicky profilovat jinak než na posílení či naopak oslabení integrace. Tam "pravice" i "levice" bojují o regulaci semen a osiv, telefonních poplatků, míru ochrany spotřebitele prostřednictvím popisu obalů potravin a podobná opatření jednotného trhu, kde se ideové postoje projevují jen velmi zprostředkovaně a větší význam tam mají lobbistické vazby poslanců.

Nezbytný posun od nejvyšší roviny abstrakce ke konkrétní realitě ovšem nelze činit tak, že pod pojmy "levice" a "pravice" začneme cpát všechno možné -- od míry solidarity přes vztah k minoritám až po barvu ponožek, včetně záporných a dehonestujících charakteristik (lenost, neschopnost se o sebe postarat atd. versus hamižnost, egoismus apod.), použitelných v politických sporech. Za rozumnější pokládám poznávání možností, vyplývajících z daných objektivních podmínek, včetně těch, které představují jejich alternativu, negaci. Už jen přiznání existence negativních alternativ a jejich prezentace boří základní axiom neoliberálního mainstreamu, že vůči němu žádné alternativy neexistují.

Na základě takového poznání lze formulovat základní rozporné supraindividuální (skupinové, třídní, národní atd.) zájmy, jejichž střet či slaďování (sjednocování) je obsahem politiky. Touto optikou také můžeme hodnotit jednání politických představitelů a pokud neobstojí, měli bychom být schopni okamžitě předložit alternativu. Pokud se tak neděje, svědčí to o naší neschopnosti dostatečně hluboce se orientovat v objektivní situaci, v níž jsme s to pouze vysílat etické signály (protesty). Nestačí proto jen kritizovat neoliberalismus, poukazovat na jeho asociální podstatu. Je třeba zintenzívnit diskusi o alternativě, o novém paradigmatu, o nové racionalitě (neb ta dosavadní selhává). Diskusi nikoli jen abstraktní, akademickou, ale spojenou s analýzou objektivních skutečností a formulací základních zájmů cílových skupin, tj. diskusi politickou, předpokládající čin.

0
Vytisknout
3459

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2014