Vize českého školství

3. 2. 2014 / Jan Sláma

Mohl bych napsat, že naše školství prochází bouřlivým vývojem. Je to ale vlastně nějaký vývoj? Pokud ano, tak téměř stále jen, jak nám dokladují různá svědectví, vývoj k horšímu. Co se tedy od politického převratu událo?

Byl změněn společenský systém od socialismu zpět ke kapitalismu. Došlo a dochází k prohlubování majetkových rozdílů mezi malou částí společnosti, která využila legislativních možností a zmocnila se majetku, který v minulosti byl ve všelidovém vlastnictví, a zbylou většinou.

Tak vznikla vrstva nejbohatších. Dále se střídavými úspěchy kolísá vrstva lidí, kteří podnikají v různých oborech. Někdy najímají pracovní sílu a někdy zase z této vrstvy podnikatelů se vracejí mezi lidi, kteří jsou k práci najímáni. To znamená, že podle okolností bohatnou, či chudnou. Dalšími jsou lidé, kteří se trvale živí vlastní prací jako najímaná pracovní síla, ať už jsou to dělníci nebo zaměstnanci v různých sektorech státních či soukromých. Všechny tyto množiny jsou skrze své děti zájemci o vzdělání.

Jako vzdělávací instituce zde existuje síť státních základních a středních škol, která se rozrostla o řadu škol soukromých. Jejich vznik byl umožněn společenskou změnou , zájmem zřizovatelů vidících tu možnost zisku a konec konců i společenskou poptávkou vzniklou formováním nových společenských vztahů.

Současně se vznikem nových škol docházelo a dochází k zániku některých škol, zejména vlivem demografického vývoje, vylidňováním malých obcí lidmi v produktivním věku. Nejdramatičtěji se v současné době projevuje úbytek učebních oborů a celých škol výukou řemeslných oborů se zabývajících. Je ovlivňován změnou financování a změnou zájmu rodičů. Ti s vidinou snadného života svých ratolestí upřednostňují jejich vzdělávání zejména na gymnáziích a ekonomických školách.

Systém financování škol je podřízen naplnění tříd, a tudíž je v bytostném zájmu škol nejen přijmout maximální počet žáků, ale také je udržet po celou dobu studia.

Vrcholný orgán odpovědný za úroveň vzdělanosti, Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy během své polistopadové existence vyprodukovalo liberalizaci vzdělávacího systému se všemi následnými dopady, zrušilo některé instituce, které v minulosti školství precizovaly, utrácelo peníze za různé srovnávací studie, vytvářelo tzv. Státní maturity a v posledních letech jako všespasitelné vytvořilo Rámcové vzdělávací programy a požadovalo od škol, aby na jejich základě vytvářely podle svých možností tzv. Školní vzdělávací programy. I nový pan ministr v nich vidí světlou budoucnost.

K těmto popsaným podmínkám je třeba připomenout další ovlivňující okolnosti. Je to především prudce se rozvíjející elektronizace a její dopad do školství. Pozitivní, ale i velmi negativní! Postupující vliv sdělovacích prostředků, z nichž si mládež mnohdy vybírá to, co jí ovlivňuje negativně jako násilí, vítězství zločinu nad spravedlností, nedobrý příklad politiků atd.

Další negativní vliv vyplývá z chudnutí řady rodičů, což pochopitelně musí děti vnímat jako podivné a nespravedlivé.

Dále je to problém se zaměstnaností, který děti vidí už v průběhu studia. Táží se "K čemu mi to bude, když práci stejně neseženu".

Ovlivňovat společenské podmínky, ve kterých se školství se všemi důsledky nalézá, je pro samotné školství obtížné až nemožné. Dlouhodobě v tom mohou něco udělat jen učitelé ve výchovném působení na žáky a tím zprostředkovaně i na společnost. Je to otázka spočívající ve výchově k používání vlastního rozumu, který se opírá o fakta a nepodléhá demagogii různého druhu.

Předpokladem je pedagogický sbor, který sám je na tak vysoké úrovni, že působení podobných vlivů odolává, navíc je schopen a ochoten celoživotního sebevzdělávání, nikoli pasivního přejímání a přijímání dogmat kázaných nadřízenými orgány. Takoví lidé s vlastním názorem jsou připraveni jej věrohodně dětem vysvětlovat. Pokud ještě existují.

Jak je vidět, společnost zabředla za čtvrt století do tolika problémů následně dopadajících na děti a jejich vzdělávání, že situace vypadá téměř bezvýchodně. Jak má učitel působit na děti, které jsou ovlivňovány pro ně mnohem zajímavějším sledováním internetu, děti,o které rodiče jeví minimální zájem, děti, z nichž některé mají hlad a rodiče jim nemohou zaplatit obědy ve školní jídelně, děti, které ve vyšším věku vidí svou budoucnost jako neperspektivní a tudíž proti všemu protestují a svou nelibost dávají najevo ve třídě při vyučování.

Problematika upadající kázně končící v úplném rozkladu vyučovacího procesu je popsána zcela pravdivě v BL, článku "A bude hůř". S politováním musím konstatovat, že tak to v mnoha školách a třídách skutečně vypadá. Sám jsem obdobné situace popisoval již v roce 2010 ve článcích "Dokážeme něco změnit" 1 a 2. Oba vyšly v Učitelských listech. To, že mezi tím uplynuly téměř čtyři roky, skutečně naznačuje, že je špatně a asi bude hůř.

Ve svých článcích jsem naznačil příčiny tohoto tristního stavu a cesty k nápravě. Jsou to cesty, kterými se může vydat školství a které by přinesly určité výsledky a de facto by došlo k jistému návratu. Dopady vzniklé změnou společenského zřízení jsem vyjmenoval, ale jejich nápravu si musí občané zařídit sami.

Jednou z hlavních příčin v samotném školství je benevolentně vzniklá skladba středních škol, zejména množství gymnázií. Tyto školy, ať státní či soukromé, ve snaze vyhovět rostoucímu zájmu rodičovské veřejnosti snížily nároky na zvládnutí učiva a tím posunuly problémy s kvalitou vzdělání na vysoké školy. Víceletá gymnázia prosela ještě žáky v základním školství, takže i zde se koncentrovali žáci s horšími výsledky, nechci říci s horším intelektem. Zprůměrováním se ale zhoršila přirozená soutěživost, kterou ještě na základních školách předpokládám.

Nejhůře se problém ale promítl do učňovského školství, které nám v současnosti dělá největší starosti. Tady se struktura žáků velmi zhoršila. Když ještě před poměrně nedávnou dobou jsme v klasifikačních pedagogických radách měli v jednotlivých třídách po několika vyznamenaných a větší počet velmi dobrých, podle tehdejšího klasifikačního řádu, tak dnes jsou tyto údaje neuvěřitelné.

K tomu musím ještě podotknout, že se vyučovalo podle náročnějších osnov a na teoretické vzdělávání se kladly vyšší nároky. Na ty ovšem dnes není ani pomyšlení.

Závěr je ten, že požadavky na žáky v učňovském školství je třeba modifikovat směrem ke zjednodušení výuky teoretických předmětů. Spíše se vydat cestou upevňování vědomostí a dovedností ze základní školy a to zejména v matematice a jazycích. Směrovat vše pro potřeby praktického využití. Na příklad v cizím jazyce a to jen v jednom , se věnovat jen základní gramatice, opakování nebo často spíše doučení vědomostí ze základní školy a výuky terminologie z konkretního oboru. Naopak důkladně vyučovat odborné předměty, opět ve vazbě na praktické vyučování a odborný výcvik.

Praktickému vyučování ve všech formách se věnovat s největší zodpovědností. Všechnu výuku podřídit cíli úspěšnosti. Žáci musí být v učení úspěšní neboť úspěšnost je největší motivací. Zjednodušení výuky je podmínkou za dané situace k úspěšnosti a sebeuspokojení žáků. Neschopnost porozumět vyučované látce podmiňuje zlobení, nekázeň, vyrušování a všechny další formy komplikací vyučování. Děti tím často protestují proti nesrozumitelnosti vyučování. Jde o to jim porozumět!

Toto zjednodušení nemusí být na trvalo. Pokud se chaos ve školství stabilizuje, je možné opět operativně výuku proměňovat.

Pro začátek by bylo potřeba objektivizovat hodnocení žáků základními školami počínaje a vysokými školami konče. Různé aféry se snadným studiem některých vysokých škol nám ukazují, k jakému úpadku komercionalizací školství dochází. Jak se říká, lžeme si do kapsy, jestliže budeme tímto způsobem dále postupovat, tak se to projeví ne v počtu vysokoškoláků ve statistikách, ale v úrovni vzdělanosti národa.

V televizi nám ukazují děti radující se na konci klasifikačního období ze samých jedniček. Jsou ale zasloužené? Jistě, je třeba uvážlivě postupovat a nebrat dětem chuť do učení, ale nebere tuto chuť do učení třeba žáčku, který je výrazně lepší, ale také dostal jen tu jedničku? V první třídě je to snad omluvitelné, ale co dál? Dál už by mělo docházet k objektivnímu hodnocení, aby se rozlišilo kdo je kdo. Kdo se hodí pro studium gymnázia a kdo se lépe uplatní a vynikne v učebním oboru.

Pro všechny typy škol ještě několik poznámek. První se týká elektronizace. Bouřlivý rozvoj v této oblasti přináší jejich výrobcům pohádkové zisky, a proto se je snaží protlačit kam to jen jde. Všechny děti jsou vybaveny mobilním telefonem. Je nepředstavitelná doba, kdy neexistovaly. A přece bez nich nebyl život nemožný. Ve škole dokonce mnohem snazší.

Neustálé vyrušování, vyzvánění všech možných melodií narušuje vyučování a brání soustředění žáků i učitele. Jedno zazvonění dokáže úplně rozhodit učiteli jeho pedagogický záměr. "Volá mi máma," hájí se žák a co s tím učitel nadělá. Maminka si sjednává s dítětem schůzku. Půjde mu koupit kalhoty. Boj vedení školy není vůbec snadný. Jsou zde přeci objektivní důvody, aby dítě bylo dosažitelné!

Elektronizace přinesla potřebu moderních didaktických pomůcek. Už nejen tabule a křída, ale tabule musí být interaktivní, učitel předává aktivitu stroji. Obraz i zvuk přinášejí moderní projektory řízené počítači. Žáci mají tyto pomůcky rádi, často přinášejí své vlastní programy. "Pustíme si film, paní učitelko.." a hodina angličtiny se promění ve sledování filmu v originále, přičemž část v setmělé třídě podřimuje, část se baví jinak a zbytek možná i sleduje film.

Neustálá potřeba modernizovat počítačové učebny novými a novými modely stojí školství obrovské prostředky. Ty pochopitelně chybí jinde. Je opravdu nutné věnovat tolik času výuce Informatiky a vynakládat takové prostředky na její neustálou modernizaci? Obhájci samozřejmě snesou všechny možné důkazy, že by společnost, stát, národ ve světe zaostaly. Nepřináší ale tento kýžený směr spíše pasivitu lidí, ztrátu schopnosti samostatně uvažovat. Myslím, že by se trendy měly vyvažovat.

Tak jak lidstvo a my zde mluvíme o jeho části ve školách, podléhá těmto trendům, ztrácí své pohybové schopnosti. Kazí si oči, ničí si páteř, o mozku nemluvě. Tak jak se přesouvá dotace hodin do moderních technologií, zaostává nám ovlivňování lidstva v kulturní oblasti a ve fyzickém vývoji, který právě v době dětství a puberty by měl být hodný nejvyššího zřetele.

Proč děti přestávají číst a být schopny formulovat myšlenky.? Nejsou za tím opět ony počítače a mobily? Na jedné straně firmy toto zboží produkující bohatnou, na druhé straně lidstvo degeneruje. Miliardy jsou vynakládané na modernizaci počítačových učeben, ale na tělocvičny, hřiště, bazény a další peníze nejsou, ani se o jejich potřebě už příliš neuvažuje.

Vzdělávací programy umožňují navýšit hodiny na tělesnou výchovu, ale kolik škol tak skutečně činí? Snad jen ty, které mají sport ve své specializaci. Školství by mělo povinně zvýšit hodiny věnované sportu a třeba jen pobytu venku, na vzduchu a tlačit úřady spravující školy k výstavbě sportovišť.

Obdobně jako přichází úpadek fyzický, dělá se jen málo pro zlepšení situace ve výchově kulturního člověka. Kdysi, když šel člověk okolo školy, vždy slyšel z některého okna zpěv. Dnes je to klapot klávesnic počítačů. Výchova ke vnímání hudby a její praktické provozování velmi výrazně ovlivňuje duchovní stránku člověka, zjemňuje ho, činí ho vnímavějším a pozornějším k druhým. Což takové lidi už nechceme? Podobně je to s výtvarnou výchovou a četbou.

Ruku v ruce s narůstající pohodlností a nezájmem dětí se bohužel objevují trendy a "zlepšovací návrhy" ještě zjednodušit a usnadnit proces vzdělávání. Přichází se s návrhy na zjednodušené písmo a zrušení domácí přípravy dětí zrušením domácích úkolů. Na druhé straně se orgány zabývající se vzděláváním domnívají, že by se děti měly povinně učit dvěma cizím jazykům. Nic proti tomu. Pokud se najde potřebný počet jazykově talentovaných dětí, nechť jim školy vytvoří podmínky. Ale jen pro nepovinnou výuku. A mohli bychom pokračovat dál a dál.

Na předcházejících řádcích jsem se pokusil alespoň nastínit příčiny problémů ve školách. Zároveň ukazuji některé cesty k jejich řešení. To co se čtvrt století vlivem objektivních ale i subjektivních okolností zhoršovalo, nepůjde zlepšit den ze dne. Ale tím, že si problémy uvědomíme a ukážeme na ně, pak snáze najdeme cesty k řešení.

0
Vytisknout
5803

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2014