Vodovodní kohoutek a Člověk v tísni

1. 2. 2014 / Michal Z. Čenko

Jistě nejsem sám, kdo si povšiml, že veřejně právní televize šmahem dohánějí soukromé, morálně a duševně nesvéprávné televize. Krásným příkladem se stávají televizní noviny, například zrovna v neděli dne 26. 1. 2014 (ČT 1) měli diváci možnost se dobře pobavit mediálními výtvory hodnými bývalého estébáckého normalizačního režimu před 25 lety.

Osobně jsem pro to, aby povinné televizní poplatky, museli platit úplně všichni - tj. všichni televizní diváci i jacíkoliv diváci čehokoliv vůbec, majitelé televizorů i ti, kteří žádné nemají, a to včetně zletilých, nezletilých, svéprávných, nesvéprávných, nenarozených i mrtvých občanů. Stejně tomu tak vlastně je. Na televizi a na nevratné škody mravní, duševní a tělesné, které ona čím dále tím více působí, musí přece doplácet všichni občané, celá populace ve všech generacích.

Při povinných televizních poplatcích, povinných jako již ostatně všechno v naší svobodné demokracii, by televize nemusely vůbec vysílat. Ušetřily by si námahu s mediálním masakrováním nebohých občanů. Sám jdu ovšem ojedinělým příkladem. Na televizi, především českou, se normálně nedívám. Když musím, tak se dívám do televize. I to málo, co tam shlédnu, mi bohatě stačí, abych si učinil adekvátní obraz o poměrech, které u nás vládnou.

Těch několik pár minut, televizních novin, které jsem onu neděli viděl, stály vskutku za to. Napřed byla v těch hlavních zprávách relace o špatných a mizerných řemeslnících. Jedná se totiž o obrovský problém. Nepodařilo se jej vyřešit ani stále více hanobenému režimu tzv. reálného socializmu. Natož abychom se jej zbavili dnes, když se u nás tak rozkošně uvelebila svoboda, demokracie a tržní ekonomika.

Je zcela zřejmé, že ony nesčetné malicherné, ubohé, chronické a permanentní komunální technické potíže žádná ona tolik slibovaná rádoby konkurence nijak nevyřešila. Naopak, jak dobře víme, ve správné demokracii se všechny potíže záměrně dlouhodobě plánují, hýčkají a rozvíjejí. Pomocí nich přece získáváme bezmocné občanské rukojmí, které pak můžeme řádně vydírat. O nic jiného, než o vydírání a vykořisťování otroků, přece nikdy v naší úctyhodné kultuře nešlo.

Televize s jejich zpravodajstvími stále mlátí prázdnou slámu. Utápí diváky v sajrajtu, aby si nevšimli, v jaké to vlastně jímce žijí. Nemusí kvůli tomu nikam daleko vysílat své redaktory, draze financovat natáčení atd. Diváci sami píší, dokumentují otřesné případy a vyrábějí materiál, který naši zpravodajští pracovníci sesmolí snadno dohromady u stolu, aniž by pořádně vystrčili nos ven.

Jistě nejsem sám, kdo si všiml, že u českých televizních zpráv je nejdůležitější hluboký výstřih koketně se usmívající moderátorky.

Naše komunální potíže jsou takového rázu, že když vám doma kape vodovodní kohoutek, musíte kvůli tomu psát do televize a ona se pak mermomocí musí se všemi porůznu pochytanými právníky, odborníky a psychology zasadit o nápravu. Jinak by vám doma voda z kohoutku kapala na věky věků.

Uvážíme-li že průměrné domácnosti jsou takových technických potíží desítky, a je nás celkem deset milionů občanů, všechny televize mají až do skonání věků dostatek materiálu, aby postupně zabývaly všemi těmito jednotlivými případy.

Prostí lidé, důchodci, dědečkové, babičky, nemocní a slabomyslní občané, když jim bude doma v kuchyni kapat vodovodní kohoutek, mají smůlu. Aby sehnali řemeslníka, musí podle zasvěcených rad důležitých a pubertálně křepčících redaktorů shánět všude možně po ulicích a po internetu solidní firmu, která by jim pomohla.

Nebozí občané musí kvůli mizernému instalatérovi, který je okrade, procházet různé webové stránky, rejstříky, kontaktovat sdružení, pročítat tisíce děkovných dopisů, ptát se známých, prosit, škemrat, porovnávat ceny, smolit business plán, zkoumat výrobky a materiály, shromažďovat nabídky, pořádat nezávislá výběrová řízení, radit se s právníky, obtěžovat odborníky, sepisovat rozsáhlé smlouvy, zajišťovat bezpečné předání záloh a doplatků, zkoumat solidnost partnerů, provádět stálou kontrolu použitého materiálu a odvedené práce atd. Mezitím musí hlídat řemeslníky, aby jim nic doma nezničili, nešlohli a přitom jim připravovat svačiny, obědy a bůhví co.

Mezi tím ovšem voda z kohoutku kape dál, dál a dál. Jednou budeme dál, jak se zpívalo v Listopadu. Ale kde?

Další následující šot ovšem překonal i starou normalizační míru. Byl obscénní provokací ohledně stávajícího režimu v Rusku, a to v souvislosti s Olympiádou v Soči. Jsme skutečně ti praví, povolaní k tomu, abychom vyčítali svému námi dříve tolik pokrytecky milovanému bývalému velkému bratru nějaké nešvary? Zvláště, když si sami doma ve státě nedokážeme opravit ani vodovodní kohoutek? Nekape nám voda místo z kohoutku na karbid?

0
Vytisknout
7330

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2014