Proč prezident Zeman pohostí jednoho z nejhorších diktátorů světa?

1. 2. 2014 / Daniel Veselý

Jsa si vědom toho, že návštěva uzbeckého hrdlořeza Islama Karimova na Pražském hradě a jeho přátelská rozmluva s Milošem Zemanem bude detailně rozcupována, už jen proto, že současný prezident "živí" armádu novinářů sice existujícími, ale řádně nafouknutými excesy, nelze o této události nepsat a nezmínit jisté okolnosti, jež mediální mainstream pravděpodobně opomene.

Prezident Zeman si s dodržováním lidských práv vskutku nikdy hlavu nelámal, nicméně -- je životně nutné, aby na Pražském hradě uvítal jednoho z nejhorších diktátorů planety? Uvědomuje si Zeman vůbec, že svým četným oponentům v politice a médiích poskytne drahocennou munici; že si na něm zchladí žáhu ti, kdo na takovou příležitost neustále čekají? A jak se s tím snoubí proklamovaná prezidentova "levicovost", a co teprve jeho podvedení voliči? Jak se mohou levicové ideje ocitnout vedle ohavného mučení, vaření lidí zaživa, či masakrů stovek civilistů? Přemýšlí o tom prezident vůbec?

Islam Karimov řídí Uzbekistán železnou pěstí téměř už čtvrtstoletí. Tato středoasijská země má dlouhou a pohnutou historii, poznamenanou extrémní státní represí, která zahrnuje mučení, vraždy a masakry, jak je podrobně zdokumentováno na konkrétních případech ZDE. Ve zprávě britského velvyslance Craiga Murreye z roku 2003 stojí, že na základě šetření Human Rights Watch v uzbeckých věznicích tehdy přežívalo 6500 až 7000 osob, jež bylo možno považovat za vězně svědomí. Murray tvrdí, že situace byla ještě horší s tím, že počet vězňů svědomí v reálu dosahoval až 10 000. Vězni a lidé ve vyšetřovací vazbě byli ve značné míře podrobováni mučení; hlavní politické strany byly zakázány, parlament nepodléhal demokratickým procedurám, svoboda slova a náboženská svoboda (islám) byly doslova obřezány atd. Na jaře roku 2005 nechal Karimov utopit v krvi povstání ve městě Andižan, přičemž vládní jednotky usmrtily stovky civilistů, včetně dětí ZDE.

Je to bastard, ale je náš

Přestože Evropská unie po masakru v Andižanu na Uzbekistán uvalila sankce, o pár let později je zrušila, a to přes volání lidskoprávních organizací, že v Uzbekistánu k téměř žádnému zlepšení lidských práv nedošlo. ZDE . Šéf Evropské komise José Manuel Barroso a špičky NATO dokonce řezníka z Taškentu v roce 2011 pohostili v Bruselu a navázali s jeho vládou bližší spolupráci -- opět navzdory silným protestům obhájců lidských práv ZDE.

Administrativa amerického prezidenta Billa Clintona s Karimovem navázala v polovině 90. let "silné bilaterární vztahy", koncem 90. let na území Uzbekistánu CIA prováděla tajné operace a v roce 2000 Washington Taškentu poslal "první objemnou vojenskou zásilku", jak se můžeme dočíst v oficiální studii o americko-uzbecké vojenské spolupráci ZDE . Vláda George W. Bushe vojenskou pomoc Uzbekistánu povážlivě navýšila a Taškent pojala za blízkého spojence v globálním tažení proti terorismu a lovu na bin Ládina. Uzbekistán se po atentátech z 11. září též stal důležitou tranzitní zemi pro potřeby americké armády v Afghánistánu. Po krveprolití v Andižanu vojenská spolupráce poněkud zadrhávala a dočasně byla přerušena, avšak nikdy úplně neskončila. Bílý dům podmiňoval vojenské zásilky zlepšením stavu lidských práv v Uzbekistánu a v roce 2003 tyto zásilky oficiálně zrušil. Obamova vláda vojenskou spolupráci s Uzbekistánem oficiálně z geopolitických důvodů obnovila na začátku roku 2012. Opět kvůli válce v Afghánistánu -- kvůli obnovení zásobovacích tras pro americká vojska v Afghánistánu, informoval v únoru 2012 list Wall Street Journal ZDE.Lidská práva zadupaná brutálním režimem do země samozřejmě Obamovu vládu ze sna neburcovala.

Putin horší Karimova

Zatímco naše sdělovací prostředky a organizace Člověk v tísni neúnavně cupují ruského prezidenta Vladimira Putina za to, že potlačuje a vězní ruský disent, mnohem horší politik z Taškentu obden na pranýři připoután nebývá. A když už se na něm ocitne, dozvíme se spoustu užitečných, leč neúplných či bagatelizovaných informací. Koncem ledna napsal redaktor zahraničního zpravodajství ihned.cz Ondřej Soukup text, kde střízlivě hodnotí obchodní styky České republiky s Uzbekistánem ZDE: "V roce 2011 bylo do Uzbekistánu vyvezeno zboží v hodnotě 57 milionů dolarů, opačným směrem převážně bavlna v hodnotě deseti milionů dolarů. České firmy vyvážejí především pneumatiky, léčiva a strojní zařízení. "Je to samozřejmě příklad nové diplomacie, v níž jde na prvním místě o hospodářské zájmy a peníze. A středoasijské země mají dost peněz díky plynu," uvedl šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Karel Schwarzenberg (TOP 09)." Z uvedeného opět vyplývá, že ve vysoké politice jde jen o kalkul, kšeft a strategické zájmy. Je ale vzácností slyšet naše politiky mluvit upřímně -- jako v případě Karla Schwarzenberga o kšeftu se středoasijským plynem.

Soukup v textu dále rozebírá všechno možné, avšak uspokojivě nerozebírá důležitý fakt -- že Západ brutálního vraha z Taškentu, který své politické oponenty vaří zaživa ZDE, zásobuje zbraněmi a financemi.

Na webovkách infoservisu Člověka v tísni se před několika lety objevil celkem zajímavý text o americko-uzbeckých vztazích ZDE , jenž pojednává o roli Uzbekistánu v americké válce proti terorismu, honu na bin Ládina a boji s radikálními islamisty. Nicméně i v tomto textu je tato skutečnost poněkud bagatelizována: "Z pohledu USA je navázání spojenectví s Uzbekistánem strategickou nutností." Jinými slovy -- z článku jako by na čtenáře dýchala nezbytnost spojení nelidské diktatury s "planetárním četníkem" -- s tím, že přece jen existuje větší zlo a nebezpečí v podobě radikálního islámu a terorismu.

Ačkoliv Člověk v tísni uzbecký režim kvůli špatnému stavu lidských práv peskuje i v dalších článcích a zprávách, nedostatečně klade důraz na propojení a vztahy zločinné vlády v Taškentu se Západem, zejména pak se Spojenými státy. USA jsou optikou Člověka v tísni ze zjevných důvodů nadále vnímány jako benigní mocnost, i když s řadou pochybení a přehmatů -- a ruský prezident Putin je kvůli tomu v ideologických brýlích Člověka v tísni asi více fotogenický než uzbecký hrdlořez.

0
Vytisknout
6659

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2014