Revoluce, reforma a pouliční boje

3. 2. 2014

Opozice neexistuje. Neexistuje v Káhiře ani v Bangkoku, Kyjevě nebo Damašku. Spíš jde o aglomerace nespokojenosti nejrůznějšího druhu.

Svobodné volby Egypt ani Ukrajinu do zdárné budoucnosti nepřivedou. K tomu jsou zapotřebí četné mezikroky: méně korupce, lepší hospodářské vyhlídky, ochota ke kompromisu, všestranně respektované instituce v zákonodárství a v justici. Jsou k tomu zapotřebí strany, které zastupují odlišné zájmy, nebojují proti sobě jako nepřátelé na život a na smrt a respektují zájmy menšin. Jde o nápravu velkého sociálního a regionálního tření. Ne že by tlak zdola byl špatný, v každé ze zmíněných zemí má své důvody. Jenže k pouličním agitátorům se musejí přidat trpěliví reformátoři, prostředníci a přeběhlíci z dnešních vládnoucích elit, píše v deníku Berliner Zeitung Götz Aly. Pro Britské listy článek shrnula Jana Vymazalová.

Pokud někdo chce takové procesy zvenčí podpořit, měl by se vyhnout lacinému barikádovému jásání z pohledu pouhého diváka a všeználkovsky vztyčeným ukazováčkům. Vzpomeňme jen na nesmírně trapný výstup už dosluhujícího mima ministra zahraničí Guida Westerwelleho 4.prosince 2013: v doprovodu Vitalije Klička, mnoha kamer a -- jak poznamenaly noviny Bild -- "pouhých šesti bodyguardů" si vykračoval po kyjevském Majdanu, aby tak demonstranty ujistil o německé podpoře. Nyní už německé ministerstvo zahraničí naštěstí řídí opět Frank-Walter Steinmeier. Argumentuje jasně: "Proti násilí, jedno z jaké strany". Snaží se důvěrně jednat se zástupci vlády i opozice, odkazuje na zasedání ukrajinského parlamentu toto úterý a na to, že "při hledání politického řešení" nelze litovat žádné námahy.

Zaslepenost vůči realitě

V Kyjevě už proti státní moci bojuje obzvlášť militantní uskupení Pravý sektor, jehož příznivci dychtí po "skutečně národním vůdci". Podobně nepříjemně vystupuje při protestech ultranacionalistická strana Svoboda a pokud někdo od Vlastenecké strany Julie Tymošenkové očekává poměry právního státu, tak to odporuje veškerým zkušenostem.

Když mnozí politici a ještě větší počet novinářů žvaní o "TÉ opozici", tak to byla a stále je zaslepenost vůči realitě. V Káhiře, v Bangkoku, v Kyjevě ani v Damašku nikdy žádná JEDNA opozice nebyla, nýbrž jen aglomerace nespokojeností nejrůznějšího druhu. Lidé, kteří povstání v arabských zemích oslavovali jako "jaro" svobody, jednali vysoce nezodpovědně. Na Ukrajině a v Thajsku vládnou demokraticky zvolené vlády; v Egyptě byla zvolená vláda odstraněna vojenským pučem, a to ke všeobecnému ulehčení. V Bangkoku se opozice, která sestává především ze zástupců roajalistické menšiny, snaží novým volbám ze všech sil zabránit. Čeho všeho by Evropa zůstala ušetřena, kdyby se carské Rusko, císařské Německo a Rakousko-Uhersko v desetiletí před první světovou válkou byly bývaly odhodlaly provést důsledné reformy, kdyby je k tomu někdo zvenčí povzbuzoval a naléhal na ně? Když západní Evropané po hrůzách svého 20.století lidový hněv, stavění barikád a sílící nenávist mezi velkými skupinami obyvatel velebí jako posly svobody a práva, tak to svědčí o velmi krátké historické paměti.

Zdroj: ZDE

0
Vytisknout
3357

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2014