A bude hůř

29. 1. 2014

Článek o zkušenosti vysloužilého kantora s mazáky na základní škole je psán s lehkým nadhledem. Zobecňuje, bohužel, pomalu ale jistě se zhoršující situaci ve školství. Jenže mohou za to opravdu pouze děti? Jsou přece jen výsledkem výchovy rodiny, školy, společnosti, píše čtenářka, která si z vážných důvodů nepřeje být jmenována.

Nastoupila jsem do školství počátkem osmdesátých let. Byla jsem naprosto nezkušená maturantka, ovšem nikdy jsem se necítila tak mizerně jako poslední dobou.

Kde hledat chybu? Pedagog je příliš často osamoceným bojovníkem bez šance na zásadnější podporu. Nadřízení se snaží nalákat na školu co nejvíce dětí, protože jde o peníze. A udržet se tu musí i za cenu neustálých ústupků. Proto od první třídy je dítko hýčkaným tvorem, špatné známky se raději nedávají, nevhodné chování se přehlíží, dokud to jen trochu jde. Co kdyby, nedej bože, rodiče odvedli zdroj peněz na konkurenční školu. A když už přece jen ke sporu dojde, hledá se chyba nejprve u kantora. To by bylo, aby se na něj něco nenašlo. Naštěstí nepůsobím na druhém stupni, kde jsou učitelé stále více bojovníky v první linii. Zatím jim jde je o nervy, zatím. Chyba je i v přístupu k žákům. Práva dětí jsou jistě fajn, jenže platí pro všechny? Jak je dodržováno právo na vzdělání klidného, slušně vedeného žáka, když musí snášet projevy těch "demokraticky" vychovaných, projevujících se nebetyčným sebevědomím, nechutí k učení, řevem a vulgaritou? Žák propadající, chlubící se od páté třídy opakovaně trojkou z chování, postupuje vesele základní školou bez ohledu na cokoli a kohokoli. Nedivme se, že tolik dětí míří na osmiletá gymnázia. Jdou nejen za kvalitou vzdělání, ale hledají i klidnější prostředí. Kdo by se nesnažil tohle poskytnout svým, alespoň trochu studijně nadaným, dětem. Přiznám se, i moje děti se touto cestou vydaly.

Na závěr čerstvá osobní zkušenost. Svoje polínko do ohně často přikládají i rodiče. Roky poctivé práce, spousty neplacených hodin příprav a mimoškolních aktivit, to vše je zapomenuto ve chvíli, kdy se objeví jeden nespokojený rodič. Přestože od žáků nechci nic jiného než slušnost, ohleduplnost a dodržování školního řádu, jsem na pranýři. Bez šance zjistit, kdo je ten nespokojený, s gustem potopena kolegyní i vedením. Nikdo za mnou nepřišel, nezeptal se, proč to či ono vyžaduji. Dítko si postěžovalo a rodič vyrazil do boje. Hladce uspěl a je spokojen, že to té....... ukázal, žák je na koni a s chutí provokuje víc než dřív, nadřízení ušetřili na odměnách (kdopak asi dostal přidáno?) a já? Konečně jsem pochopila, že nemá cenu vydávat ze sebe víc energie, než je očekáváno. Jeden den stačil, aby se letitý koníček stal pouhým povoláním. Nenapomínám, nevychovávám, jen hlídám žáky určený mi počet hodin. Nechci být bez práce a ve zdraví se hodlám dožít vnoučat a důchodu.

Jenže starého psa... V koutku duše mi něco říká, že takhle to nemá být. Bojím se, že nebudu chodit do práce s chutí. Ani svědomí nebudu mít nejčistší. I já se přece podílím na výchově těch, kdo by měli naši společnost posunou někam dál. Tuším, že možná ten směr nebude tím správným směrem.

0
Vytisknout
8845

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2014