Felliniovské vyznání kráse i banalitě života, tváří v tvář hrozbě blížící se smrti

5. 7. 2013 / Jan Čulík

La grande bellezza, Velká nádhera italského režiséra Paola Sorrentina znovu se stárnoucím, charismatickým italským hercem Tonim Servillem v hlavní roli, byla vedle německého filmu Oskara Roehlera Prameny života letos v Karlových Varech dalším pokusem o spektakulární podívanou o tom, co je to vlastně život. Dvouapůlhodinový pestrý spektákl měl zjevně inspiraci ve Felliniho filmech, jako byl kdysi Sladký život a zároveň byl velkou poctou "věčnému městu" Římu, na pozadí jehož nádherné architektury, připomínající trvale minulá staletí, se odehrávala veškerá dnešní rozmazlená a nesmyslná dekadence. Film byl vlastně jedním z mnoha v letošních Karlových Varech, které svědčily o bezradnosti a tupém požitkářství ztracených a bohatých lidí, kteří si užívají mejdanů, alkoholu, drog a sexu, avšak dělají to proto, aby otupili svůj zmatek a nevědomost - netuší, o čem je vlastně život, proč jsou na světě, co tu mají dělat a zároveň se - kstáru - strašlivě bojí smrti.

Ohniskem Sorrentinovy Velké nádhery je novinář a autor jediného, před čtyřiceti lety v Itálii úspěšného románu Jep Gambardella, který tráví většinu svého času na nejrůznějších středostavovských večírcích po celém Římě a zná kdekoho - jenže nic nedělá, šéfredaktorka ho obviňuje, že je líný. Na častou otázku, proč už nikdy nenapsal nic jiného, Gambardella vysvětluje, že hledal krásu, ale nikdy ji nenašel - našel jen banalitu. A to všechno ukazuje Sorrentinův více než stopadesátiminutový film - paradox. Lidé blábolí nesmysly a baví se, aby v sobě potlačili zmatek a bezradnost, nicméně se to všechno odehrává v nádherném prostředí, v němž - jak v závěru filmu přiznává Gambardellův komentář, přece jen pod nánosem povrchních blábolů a banality občas probleskne autentická zkušenost života - útržky krásy a hrůzy a úzkosti a vědomí smrti.

Filmem, kde už k drastické hromadné smrti došlo, byl soutěžní ruský snímek Styd (Hanba), který zaznamenal klaustrofobní atmosféru úzkosti mezi ženami a dětmi v ruském Murmansku, jejichž manželé byli námořníky na ruské vojenské ponorce na dalekém zasněženém, mrazivém a temném severu a stali se obětí havárie a v ponorce na mořské dně všichni zahynuli. Do ponorky se nedostaneme, všechno se odehrává jen na polorozpadávající se vojenské základně v daleké severské pustině, kde v několika panelácích žijí manželky námořníků, kteří v moři zahynuli. Situaci sledujeme z úhlu pohledu nové příchozí, dívky z Petrohradu, která se nedávno provdala za důstojníka na ponorce a po zprávě o jeho úmrtí spolu s jeho posádkou zjišťuje, co se stalo s jeho předchozí milenkou, místní učitelkou kreslení, která se poté, co ji opustil, zbláznila a skončila v ústavu. Ženy vojáků dívku odsuzují, že po smrti manžela chce zjišťovat, kdo byl jeho milenkou, avšak dívce se bláznivou podaří najít a vyreklamovat z ústavu. Kromě pocitu klaustrofobní hrůzy je snímek pozoruhodnou psychologickou studií mezilidských vztahů. Film byl inspirován nedávnou katastrofou ponorky Kursk.

Optimističtější byl chilsko-španělský film Gloria o téměř šedesátileté rozvedené ženě, která se seznámí s novým, čerstvě rozvedeným partnerem. Má s ním erotický poměr, jenže muž se nedokáže vyprostit z otrockého svazku své bývalé rodiny, živí i nadále svou bývalou manželku a dvě dospělé dcery, které nepracují, a kdykoliv zavolají, vrátí se jim sloužit. Film má feministické vyznění: po několika pokusech s novým partnerem žít se Gloria rozhodne zůstat sama a v závěru filmu ji přivítají kamarádi a kamarádky na společné párty - už žádní další nemožní partneři, žena si hrdě vystačí sama.

V celé řadě filmů letošního karlovarského festivalu se opět tematizoval motiv stáří a stárnutí a toho, co si člověk počne, když je v druhé polovině života stále ještě na vrcholu svých sil, přitom si však dobře uvědomuje, že mu možná už příliš mnoho let do budoucnosti nezbývá: jak to přesně formuloval Sorrentův hrdina Jep Gambardella, v proslovu, jímž rozdrtil pokrytecké vystoupení jedné známé: "Všichni jsme tu naprosto posedlí hrůzou ze smrti a neměli bychom se navzájem chovat pokrytecky, ale spíš si přátelsky a upřímně pomáhat." Že by se tohle s tím, jak rapidně stárne evropská populace, stalo leitmotivem budoucích let?

0
Vytisknout
2763

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2013