Svoboda po italsku

2. 7. 2013 / Jan Čulík

Dalším velmi dobrým soutěžním filmem na letošním karlovarském festivalu je snímek režiséra Roberta Ando Viva la liberta! (Ať žije svoboda!). Určitě by se měl dostat do české distribuce, nejen proto, že v současnosti existují velmi těsné paralely mezi italskou a českou politikou a film je nejen velmi dobrý, velmi zábavný, ale také i pro českou situaci nesmírně aktuální. (Například: Hrdina v jednom okamžiku říká novinářům na mikrofon: "Politikové v této zemi budou krást tak dlouho, dokud budou krást, nebo třeba jen chtít taky krást, i normální občané, voliči!" Velký sál v karlovarském hotelu Thermal se samozřejmě smál, platí to pro Česko zrovna tak jako pro Itálii, a ve filmu najdete celou řadu podobných bonmotů, naprosto aktuálních pro dnešní Českou republiku.) Film je naprostá jednička.

Režisér řekl v úvodu před promítáním, že politická situace v Itálii je setrvale špatná, a tak si vymyslel aspoň jednoho dobrého politika. A tak tomu také ve filmu je. V Itálii se blíží všeobecné volby a předák hlavní opoziční strany Enrico Oliveri má pocit naprosté neschopnosti a vyhořelosti. Drasticky mu klesají volební preference a i jeho kolegové ve straně mají nepříjemný pocit, že Enrico jako politik selhal. Jeho reakcí je ze scény utéct: Enrico Oliveri tajně odjede do Paříže k své bývalé milence, "aby si tam na pár dní od politiky odpočinul", a v Itálii nikomu neřekne, kam zmizel. V jeho politické straně to přirozeně vyvolá krizi. Oliveriův hlavní pomocník, stranický manipulátor za scénou, sice zpočátku médiím tvrdí, že Enrico ochuravěl, ale dlouho se ta lež nedá udržet, a tak se manipulátor vydá hledat Enricova bratra, profesora filozofie, kterého nedávno propustili z blázince.

Ukáže se, že Enricův bratr Giovanni Ernani je jeho totožné dvojče a že je to nesmírně charismatický a zároveň i výstřední člověk. Stranická šedá eminence má nápad Enrica Giovannim v jeho funkci nahradit, a ono to opravdu funguje. Protože je Giovanni inteligentní a zároveň je obyčejným člověkem z lidu, začne jako politik otevřeně hovořit o problémech, které lidi opravdu trápí, a národ ho začne podporovat. Jeho hlavní argumentací je, že si občané musejí pomoci sami: musejí se aktivizovat.

Film je nesmírně zábavný, ale zároveň totálně vážný. Ke konci snímku vyjde najevo, že oba muži-dvojčata zneužívali své naprosté totožnosti už v minulosti, kdy oba chodili se stejnou ženou, touž francouzskou milenkou, k níž se uchýlil ve své krizi vyhořelý politik Enrico. Oba dvojníky skutečně VYNIKAJÍCÍM způsobem hraje herec Toni Servilio.

Nevím, jestli je záchranou italské - a české - politiky, aby Kalousek či Schwarzenberg, nebo dokonce Zeman, měli inteligentního, charismatického, otevřeného a slušného dvojníka, ale film Viva la liberta! se zásadním, a zábavným způsobem dotýká nejdůležitějších otázek současné evropské a světové politiky.

Jiným soutěžním filmem karlovarského pondělka byl polský snímek Papusza, o "slavné cikánské polské básnířce", která žila v letech 1910-1987. Film je záměrně černobílý a snaží se vytvořit sérii lyrických obrazů. Bohužel na úkor opravdového vhledu do skutečnosti. Je to jeden z několika snímků, které se na letošním karlovarském festivalu zabývají neslučitelností různých kultur. (Jiným filmem na toto téma byl v Karlových Varech v pondělí americký snímek z roku 2010 Martha, Marcy, May, Marlene o dívce, která uteče z komunity, ovládané sexuálním maniakem, který psychologicky manipuluje všechny přítomné, sexuálně je zneužívá a nezastaví se ani před vraždou nevinného člověka, kterou samozřejmě všem přesvědčivě zdůvodní. Dívka se uchýlí k své vdané sestře, jejímž manželem je bohatý a úspěšný architekt, ale nedojde absolutně k žádnému porozumění: oběť sexuálního zneužívání a psychického teroru nedokáže o svých drastických zážitcích mluvit, přitom konzumní hodnoty, jíž se obklopila její sestra a její manžel, jsou jí cizí) Papuszu objeví polské intelektuální obci v romské komunitě bělošský polský redaktor a básník. Její básně se začnou vydávat, avšak pro Papuszu je to nezvládnutelný tlak v romské komunitě, kde už jen gramotnost se považuje za zradu a "ničivé bělošské kouzlo". To, že se Papusza naučila číst a dokonce se ve vnějším světě stala slavnou básnířkou, ji psychicky v podstatě zničí. Bohužel, film je velmi zdlouhavý a buduje hlavně vizuálně atraktivní scény, bez hlubšího porozumění romské problematice.

0
Vytisknout
4307

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2013