Španělsko: Moudrost stáří

3. 7. 2013 / Jan Čulík

Nejlepším ze tří soutěžních filmů promítaných v úterý na na karlovarském festivalu byl jemný, citlivý a melancholický snímek španělského režiséra Xaviera Bermúdeze O Ouro do tempo (Hodnota času), tematizující marné, přesto však obdivuhodné úsilí člověka bojovat proti nezadržitelnosti míjení času. Stárnoucí lékař žijící v malebné španělské vesnici, milovaný jejími obyvateli proto, že je vynikající doktor, se v dávné minulosti rozhodne zmrazit svou mladou manželku, která zemřela ve věku osmadvaceti let, protože doufá, že se dožije doby, kdy lékařská věda pokročí natolik, že ji bude možno znovu oživit.

Tvrdě protizákonné rozhodnutí (lékař mrtvou manželku udržuje ve své vesnické vile v průmyslové mrazničce ve zvláštní místnosti) je výrazem lékařovy nezměrné lásky k mrtvé ženě. Jenže čas míjí a lékařská věda nepokročila dostatečně. Doktor lidumil stárne. Stará se o něho krásná a inteligentní mladá zdravotní sestra, kterou si lékař platí jako pečovatelku. Mezi oběma osobnostmi vznikne citlivý, dojemný, platonický vztah. Věkový rozdíl je však nepřekročitelný. Lékař si uvědomí argumenty svého syna, který mu při návštěvě namítne, že i kdyby se nakrásně podařilo mrtvou manželku oživit, co bude osmadvacetiletá dívka dělat se sedmdesátiletým starcem, kterého nezná? Jednoho krásného dne lékař tedy mrazničku vypne a za pomoci sousedů provede na zahradě kremaci a pohřeb mrtvé manželky. "Ať žijí porážky," řekne zdravotní sestře. Navzdory pozitivnímu obrazu stáří i krásnému platonickému vztahu dvou lidí, mezi nimiž je obrovský věkový rozdíl, čas nelze zastavit a nemocný lékař se v závěru filmu zastřelí.

Druhým, relativně obstojným úterním soutěžním filmem byl americko-švédský snímek režiséra Lance Edmondse Bluebird (Ptáče), o životě v zapadlém, zasněženém drsném severském lesnatém kraji v americkém státě Maine. Podobně jako film Hodnota času, i tento snímek je prostě otiskem, záznamem plynoucího času, normálního života za určitý úsek v určitém prostředí. Sleduje život obyčejných lidí na obyčejném americkém maloměstě. Jádrem příběhu je tragédie: Manželka z rodiny, která je v ohnisku zájmu filmu, pracuje jako šoférka školního autobusu, rozvážejícího děti do školy a ze školy domů. Nějak se stane, že žena omylem zamkne v autobuse přes noc asi devítiletého chlapce, v místě je silný mráz, dítě utrpí těžkou hypotermií a upadne do nevyléčitelného komatu. Tragická událost postihne celou komunitu, ale život jde dál, přestože muž šoférky autobusu přichází o zaměstnání, neboť dřevařská firma, pro kterou čtvrt století pracoval, náhle ztratila své kontrakty na dodávku dřeba pro místní papírnu. Sedmnáctiletá dcera z filmem sledované rodiny prožije svůj první sex, ovšem mladík, do něhož se zamiluje, už pak o ni neprojevuje zájem, a tak dál a tak podobně. Film končí tak, jak začal - uprostřed nedořešených problémů. Naznačuje tak, že život prostě běží dál a jsme neustále nuceni potýkat se s těžkými problémy, které často vypadají zcela neřešitelně. Snímek se dal sledovat, nebyl nudný, avšak divákovi připomněl, že takovýchto realistických záznamů skutečnosti bylo už ve světové kinematografii nepočítaně...

Nejméně uspokojujícím soutěžním snímkem byl v úterý islandský film Marteinna Thórsona XL. Byl to poněkud psychedelický portrét obtloustlého islandského poslance alkoholika, který trávil veškerý svůj čas na mejdanech a sexuálních orgiích. Kromě toho, že film naznačoval, že islandští politikové žijí zřejmě zhýralým životem, nepřinesl nového nic.

Vynikající byl naproti tomu nesoutěžní britský film The Selfish Giant (Sobecký obr), údajně na motivy známé pohádky Oscara Wildea, který natočil v produkci britské kulturní komerční televize Channel Four a Britského filmového institutu (BFI) režisér Clio Barnard. Ten film by měli zhlédnout všichni, kdo rasisticky útočí na Romy a myslí si, že romské komunity jsou jedinými sociálně deprivovanými komunitami v Evropě. Snímek The Selfish Giant se odehrává na sídlišti "nepřizpůsobivých" (jak by řekli někteří Češi) občanů v severní Anglii, kdesi v Huddersfieldu či Manchesteru. V řadách domků žijí nezaměstnaní, agresivní alkoholici bez peněz a jejich manželky se snaží bezvýsledně vychovávat už stejně agresivní, odcizené a chudinské potomstvo. Film je příběhem dvou asi desetiletých chlapců, přátel, kteří jsou vyloučeni ze školy za fyzický útok na spolužáka, který patřil ke skupině, která je šikanovala. V dnešní době (především v důsledku obrovské poptávky v Číně) se platí velké peníze za barevné kovy. Stejně jako v České republice, i v Británii vandalové kradou měděné komunikační vedení podél železnice či měděné elektrické kabely. Oba chlapci se nachomýtnou při tom, kdy místní nezaměstnaní muži tahají měděné kabely ze signalizační trasy podél místní železniční trati a rozhodnou se, že budou staré železo a kovy sbírat a měď krást taky. Tvrdě je zneužívá místní překupník starého železa a kovů, který mladíky donutí, aby vlezli do transformační buňky vedení vysokého napětí a uřízli tam velký měděný kabel. Dojde k tragédii, jeden z chlapců je při tom usmrcen. Jak píší ve festivalovém programu, svou drsně realistickou atmosférou film připomíná rané dílo britského režiséra Kena Loache. Vynikajícím způsobem bylo vykresleno beznadějné prostředí života velké skupiny britského obyvatelstva, žijícího v bídě, bez vzdělání a na pokraji společnosti.

0
Vytisknout
4368

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2013