Prameny života: Vynikající, ironická a lidská sága

30. 6. 2013 / Jan Čulík

S velkou zvědavostí jsem v sobotu odpoledne v Karlových Varech zašel na tříhodinový autobiografický film německého režiséra Oskara Roehlera Quellen des Lebens (Prameny života) mapující osudy tří generací jedné rodiny od konce druhé světové války až do osmdesátých let 20. století. Film mě zajímal proto, že na mě v osmdesátých letech v britské televizi udělal obrovský dojem slavný německý generační seriál Heimat režiséra Edgara Reitze, kronika života Německa během dvacátého století, v letech 1919-1982, jak se historické události promítaly do života vesničky Schabbach v Hunsruecku. Je to nesmírně lidské zobrazení osudů normálních lidí, vesničanů, během kataklysmat dvacátého století. (Vždycky jsem si říkal, že kdyby tento slavný seriál odvysílala Česká televize v hlavním vysílacím čase, odstranilo by to spoustu předsudků mezi Čechy a Němci - jenže ono spíš se dnes hodně lidem hodí, aby ty předsudky odstraňovány nebyly.)

A nový film Oskara Roehlera mě nezklamal. Před pár hodinami jsem tu psal, že mě velmi příjemně překvapil svou profesionalitou, příběhem i posláním nový film Hřebejka a Jarchovského Líbánky, který je v Karlových Varech v hlavní soutěži. Součástí soutěže je i Rohlerův film Quellen des Lebens a navzdory tomu, že jsou Líbánky dobrý film, bych asi, kdyby se mě někdo ptal, dal cenu spíš Roehlerovi. Ten jeho tříhodinový generační film je totiž mnohostrannou, polyfonně vytvořenou ságou, ukazující mnohoverstevnatost života. Je to daleko složitější svědectví o lidském životě než Hřebejkův film.

Roehlerův film je natočen se smyslem pro ironii. Začíná někdy v roce 1949 záběrem, v němž hrdinův nemytý, nečesaný a otrhaný dědeček Erich Freytag kálí v křoví v důsledku úplavice a utírá si zadek listím - jeho fyzická troska se navrátila z ruského zajetí. Je to metafora, z jak nízkých začátků po válce Němci vycházeli. Film ironicky sleduje osudy rodiny Freytagů, Erichova staršího syna Klause, který se ožení s dívkou z bohaté rodiny, ta se ale stane komunistkou a na manžela i své dítě, syna Roberta se vykašle. Film vypráví ze zpětného pohledu z osmdesátých let mladý Robert a příběh je mozaikou šíleného, potrhlého, sobeckého, ale vlastně často i lidského chování všech protagonistů. Je to skutečné, tragikomické teatrum mundi.

Zklamáním byl slovenský hraný film dokumentaristy Juraje Lehotského Zázrak, velmi statický a pomalý snímek o patnáctileté Ele, dívce, která skončí v nápravném zařízení. Má po určitou dobu milostný vztah s postarším strážcem v supermarketu, z pasťáku uteče, a to je tak všechno. Film nemá zajímavější ani konkrétnější příběh, jedinou informaci, kterou dostáváme, je, že všichni muži ve filmu jsou naprosto nespolehliví a nemožní, případně brutální, jenže to je topos, který nalezneme ve většině z oněch několik stovek hraných filmů, které vznikly v Česku a na Slovensku za poslední čtvrt století znovu a znovu, tak proč se k tomu vracet. Co nového přináší tento film než informaci, že pobyt člověka v pasťáku je problémový z mnoha ohledů? Statický snímek v podstatě bez děje nepřesvědčil.

Po nedávném pobytu v Rusku jsem se zájmem šel na ruský snímek Intimní místa, o životě příslušníků současné středostavovské smetánky v dnešní Moskvě. Prostředí bylo stejně zazobané, jakého jsem byl v minulých dnech svědkem v Petrohradu, ale film byl zklamáním - byla to jen ironická hříčka na sexuální témata: postavy v sobě znepokojivě objevily různé erotické choutky, o nichž předtím nevěděly. Ve filmu vystupoval "velký mladý umělec", který se specializuje na fotografování mužských a ženských genitálií, blíže neurčený kulturní pracovník s krásnou mladou ženou se k své hrůze zamiluje do mladého cirkusáka, který ale shodou okolností začne chodit s jeho ženou, předsedkyně soukromého výboru proti erotice a za šíření morálky ve společnosti se uspokojuje doma vibrátorem, muž středního věku v sobě už nedokáže najít chuť na sex s manželkou a začnou v něm probouzet sexuální choutky už i ty nejošklivější cestující v metru, atd., atd. Nejde o nic. Jiným fiaskem byl film "nadané mladé estonské režisérky" (cituju festivalový katalog) Kadri Kousarové Arbitr o Johnovi, "ambiciózním mladém vědci", který "uskuteční ambiciozní plán", vezme si volno ze zaměstnání a vydá se do akce s dcerou, normálně žijící u jeho rozvedené manželky. Potíž je, že film se odehrává v Anglii s anglickými herci a estonská režisérka nezvládla reálie ani autentičnost prostředí. Film je barvotiskový, přehrávaný - není to prostě Anglie. Zdá se, že cizinci nemohou natáčet filmy o prostředí, z něhož nepocházejí. Snímek nepřesvědčuje, odešel jsem ze sálu.

0
Vytisknout
2923

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2013