Stát po státě: Kaskádové selhávání

11. 7. 2013 / Karel Dolejší

Izraelský historik Martin van Creveld ve studii Vzestup a úpadek státu (The Rise and Decline of the State) mapuje epochu centralizovaných, později národních států evropského Západu od počátků kolem roku 1300 přes dočasné rozšíření této instituce po celém světě v době postkoloniální až po dnešní zjevný rozklad. Hlavní teze tvrdí, že (národní) stát není totéž co vláda, takže je nesmysl hystericky tvrdit, že zánik státu právě probíhající přímo před našima očima znamená jakési bezvládí či snad dokonce "konec světa". Skutečnost je daleko prozaičtější: V procesu ne nepodobném někdejšímu převedení loajality z místních komunit na "národní společenství" tvořící mýtický podklad abstraktní instituce moderního státu bude tato loajalita opět převáděna jinam - částečně na struktury nadstátní, částečně na ty podstátní.

Státy nepřestávají fungovat proto, že někdo z politiků světových velmocí vyhlásil jakousi doktrínu omezené suverenity, ať už to byl Brežněv nebo Clinton. Je tomu tak z toho důvodu, že se objevili silnější hráči z řad korporací, které státy nerespektují a postupně omezují jejich manévrovací prostor. Moderní komunikace a doprava jsou pro tyto korporace nejrůznějšího druhu mnohem důležitější než stát. Díky využití možností nových technologií v kombinaci s krizí státu jsou mnohé z těchto korporací výrazně bohatší než průměrný národní stát. To jim umožňuje vyhýbat se státní kontrole, ovlivňovat názory občanů účinněji než politici a někdy dokonce postavit se státu se zbraní v ruce.

Ústup státu částečně probíhá dobrovolně, například ve formě záměrného a zvnějšku nevynuceného omezování sociálních programů, částečně ale nedobrovolně, protože státy prostě nedokáží čelit výrazně větším silám vymykajícím se jejich kontrole, a to nejen pokud jde o prozaickou neschopnost vybírat daně v rozsahu kdysi obvyklém. Na rozdíl od třiceti tučných poválečných let (1945-1975), kdy byl stát na historickém výsluní a v maximální míře řídil ekonomiku i společenské dění, nastal po tomto období nepřetržitý pád z rekordních výšin, který neustále pokračuje. Kdysi rozsáhlý sektor státních podniků byl rozprodán, systémy sociálního zabezpečení postupně dostávají stále menší podíl HDP, v některých zemích jsou už privatizovány i justice nebo vězeňství, armády tají před očima a expanduje systém soukromých agentur či dokonce samostatných nájemných "armád", roli policie zčásti už převzaly soukromé bezpečnostní agentury, systém veřejného školství se poté, co v něm děti elit hlasovaly nohama, postupně rozpadá, veřejnoprávní média, stejně jako statistický aparát, po celém světě omezují služby.

Organizace, které zmíněné kdysi státní funkce postupně přebírají, jsou fragmentovanější, většina z nich nedokáže vykonávat výlučnou kontrolu nad určitým územím, ale musí se o ni dělit s dalšími. Zatímco státy si byly z hlediska mezinárodního práva formálně rovny, mezi jeho následníky žádná taková rovnost neexistuje a dost možná ani existovat nebude.

Organizace, které budou nahrazovat stát, pravděpodobně vytvoří vlastní hierachické uspořádání, které může být ve výsledku mnohem méně reprezentativní než většina moderních států. Van Creveld výslovně zmiňuje eurokraty jako příklad elity, která v žádném smyslu nevzešla z voleb.

Tak jako před Vestfálským mírem budou různé organizace spolu vyjednávat a uzavírat dohody ohledně působení na určitém území. Pokud dojde ke konfliktům, postupný zánik státního monopolu na ozbrojené násilí může způsobit i rozsáhlé soukromé války, během nichž původně najatí váleční podnikatelé mohou postupně získat moc nad někdejšími zákazníky a patrony.

V procesu rozpadu státu zvlášť výrazně utrpí subjekty spadající mezi baumanovské "lokály", tedy omezené rámcem jediného státu a na něm závislé pokud jde o obranu, obživu, vzdělání a další služby. Státní zaměstnanci či příjemci sociálních dávek nemohou očekávat nic dobrého. Ekonomický status a patrně i fyzickou bezpečnost si budou muset postupně zajišťovat v rámci jiného vztahu než ke státu, případně vlastními silami; pokud to nedokážou, nemají žádnou budoucnost. Jako v předchozích případech úpadku státu to znamená jediné: Rozvoj vazalských a klientských vztahů. Roli patrona budou méně často než v minulosti hrát konkrétní jednotlivci a stále častěji nejrůznější korporace. Vznikne patrně politicky deprivovaná a sociálně izolovaná skupina neprivilegovaných, jaká i v těch nejvyspělejších zemích existovala ještě před Francouzskou revolucí. V jistém smyslu už vlastně místy existuje, ať se jedná o "ilegální" přistěhovalce v USA, zahraniční dělníky, nebo tzv. ekonomické občanství, kdy lidé mají coby daňoví poplatníci nárok na některé veřejné služby, avšak nikoliv politická práva.

Na úkor právě zmíněných naopak výrazně posílí hráči připravení se na procesu rozpadu státu podílet a obsadit sami prostor, který kdysi zaujímal. Jsou to samozřejmě především bohatí s globálním životním stylem a elitním soukromým vzděláním. Místo pouhého podplácení a lobbingu ve státních strukturách postupně sami převezmou politickou moc. Rozhlédněte se kolem sebe.

***

Jaký průběh má taková společenská dynamika, kdy se dosavadní provázaný systém kolektivního zajišťování celé řady potřeb postupně rozpadá a lidé jsou tomu nuceni čelit, ale vesměs spíše jen jako pasivní pozorovatelé, kteří buď nemají ani vůli, nebo přinejmenším kapacitu vývoj zvrátit? Jeden zajímavý model pochází z pera Alexe Gianturca, který analyzoval případy kaskádového selhávání různých společenství. Tento proces má pět fází.

Vytrvalá nepřízeň osudu -> selhávání racionalizací -> kolektivní bezmocnost -> změna identifikace -> kolaps a oživení

Vytrvalá nepřízeň osudu znamená, že nejde o nějakou jednotlivou krizovou či katastrofální událost, ale o soustavné a svým způsobem i banální problémy projevující se na úrovni každodenního života, všudypřítomně. To je první stupeň k rozpadu jakéhokoliv (národního) společenství. Zde žádná odvaha ani hrdinství nepomáhají. Lidé mají zajisté velkou kapacitu vyrovnat se s tou či onou velice nepříznivou událostí, leč když se vulgárně řečeno doopravdy všude všechno "sere" a není úniku, jejich psychická odolnost má zřetelné hranice.

Selhání racionalizací označuje situaci, kdy se oběť nepřízně osudu neúspěšně snaží o psychickou obranu. Obviňuje toho či onoho, to či ono z neférovosti a vymýšlí různé mytologické příběhy popírajicí tvrdou realitu své prohry. Pokud ovšem nepřízeň osudu přesto nadále trvá, racionalizace se nakonec zhroutí a nastupuje bezmocnost.

V této fázi si lidé konečně připustí, že to s nimi vůbec nevypadá dobře a nedokážou s tím nic udělat. Cokoliv udělají, je bezvýznamné, bezmocné, nesmyslné, protože příčiny přesahují sféru ovlivnitelnou jednotlivým i kolektivním jednáním.

Nastupuje změna identifikace. Subjekt "převlékne tričko" prohrávajícího týmu, zařadí se do nějakého jiného a začne sám sebe utvrzovat v přesvědčení, že všichni mimo nový tým stojí vlastně hluboko pod ním. Takto si odreaguje i čerstvý prožitek bezmoci: Projektuje ji na jiné a v této podobě jím pak nekonečně pohrdá. V této fázi lidé hledají nové identity a loajality, aby se zbavili nevítané minulosti. V případě rozpadu státu lze uvažovat o "nepolitických" identitách a loajalitách k patronům, které nastupujícím elitám umožní nerušeně vládnout.

Kolaps je terminus technicus pro akcelerované tempo rozpadu. Stávající struktury se pod tlakem vytrvalé nepřízně osudu zhroutí víceméně jako domeček z karet a na jejich místě se postupně vytvoří nové. Klíčová psychická potřeba teď velí nalézt obětního beránka, jemuž se za to vše připíše vina, abych nemusel přemýšlet o případné vlastní.

***

Dobová posedlost tzv. pozitivní psychologií, stejně jako podvědomá, ale právě z důvodu vytěsnění o to silnější závislost na křesťanském výkladu dějin coby optimistickém příběhu o konečné spáse, ovšem mohou u některých obzvláště disponovaných jedinců způsobit, že i na počátku poslední fáze kaskádového selhávání o to urputněji proti všem faktům a všem kritikům dosud hájí vlastní selhávající racionalizace, které přežily fázi druhou, třetí i čtvrtou a které evidentní kolektivní bezmocnost stále dokola odhodlaně zalhávají.

0
Vytisknout
6216

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2013