Obvinění z korupce v parametrech mocenské politiky:

Mocenský boj, nebo obětní beránek?

10. 7. 2013 / Karel Dolejší

Paní Ryšavá dává České republice za příklad Čínu, která právě odsoudila bývalého, velice nepopulárního ministra železniční výstavby Liou Č'-ťüna, k trestu smrti za korupci. Jean-Pierre Cabestan z hongkongské Baptistické univerzity, který je expertem na čínskou politiku, ovšem k tématu poznamenává, že je vlastně pozoruhodné, jak dlouho se Liouovi jeho korupční jednání dařilo - totiž od roku 1986 prakticky až do tragické železniční nehody ve Wen-čou v únoru 2011, při níž zahynulo 40 osob, a která upozornila na problematickou stránku dlouho vyzdvihovaného působení bývalého ministra. Liou tedy vesele korupčničil déle než čtvrt století, byl vnímán jako "efektivní" ministr a nadřízení nad ním do poslední chvíle drželi ochrannou ruku. "To ukazuje, jak slabý je v Číně právní stát a jak osobní vliv a konexe mohou převážit všechna legální pravidla", konstatuje Cabestan.

Taková analýza poukazuje k otázce, jaké má vlastně místo protikorupční tažení v souřadnicích konkrétní mocenské politiky. Zde samozřejmě nemám na mysli různé nevládní protikorupční organizace nebo skutečně nezávisle působící justici, ale právě konkrétní politiky, kteří ukazují prstem výhradně na vybrané případy korupce a odsuzují je, aniž by se nějak dotkli poměrů, které korupci umožňují či dokonce stimulují. Nikoliv výlučně, avšak víceméně typicky, tito "spravedliví" na identické chování svých spojenců nepohlížejí ani s desetinovou přísností jako na zuřivě tepané prohřešky politických protivníků. Neprosazují spravedlnost pro všechny, ale tvrdá pravidla pro mocenské konkurenty a maximální shovívavost pro sebe a své následovníky. Boj proti korupci je pro ně pouhým nástrojem mocenského boje, který využívají velmi selektivně a účelově. Signál, který podobné tažení vysílá do politických kruhů, by se dal vlastně shrnout do věty: "Jedině se mnou budete beztrestní". Nakonec se dál hraje stejná hra, jen s jinými figurkami. V čínské politice, v tureckém hospodářství, prostě leckde.

Druhá možnost, o niž jde v případě Liou Č'-ťüna patrně v mnohem větší míře, je model "obětní beránek". Toto "umění" velice dobře ovládal nedostudovaný seminarista Stalin, který z každé chyby a selhání, za něž při svém stylu vlády nesl největší odpovědnost on osobně, vždycky obvinil nějakého "škůdce", kterého následně v procesu předhodil lidovému hněvu. Ne ve všech případech byly oběti stalinských monstrprocesů se "škůdci" zcela nevinné, avšak jejich vina, pokud vůbec existovala, byla vždy přehnána do nebetyčných rozměrů - tak aby vznikl silný dojem, že právě tento zloduch zavinil poměry, ačkoliv se třeba v praxi provinil pouze tím, že opravdu důsledně plnil idiotská nařízení shora. Symbolicky byla na takového obětního beránka naložena vina celého politického systému a on byl vyhnán na popraviště, při troše štěstí "pouze" někam na Kolymu. Lid se vyzuřil, ulevil si - a pokračovalo se dál ve vyjetých kolejích. Cílem trestání "škůdců" ve vlastních řadách opět nebyla náprava, ale odvedení nahromaděného hněvu lidu a svalení odpovědnosti z těch, kdo ve skutečnosti sami stáli v pozadí problémů. Ten kdo trestá "škůdce" takto přísně, nemůže být přece sám škůdcem největším... Takto uvažuje lidová psychologie.

Damien Perrotin v souvislosti s vlnou skandálů, jež nedávno zasáhla podřízené francouzského prezidenta Hollanda, podává stručnou výběrovou historii největších korupčních skandálů francouzské politiky - a v závěru konstatuje, že v podmínkách ekonomického úpadku může i jednotlivý skandál přinést delegitimizaci celého režimu. Úpadkové společnosti mají značný sklon nalézat zálibu v autoritativních formách vlády, od nichž si slibují "pořádek". Jenže takový autoritářský systém, který by případně vznikl na bázi lidové nespokojenosti s demokratickými (ne)pořádky, ve skutečnosti nebude nijak zvlášť korupceprostý. Dokonce může být nakonec úroveň korupce ještě vyšší, navzdory několika loutkovým procesům, protože vláda má v takovém systému mnohem větší kontrolu nad justicí než v demokracii.

Co však autoritářský režim dokáže zcela nepochybně je pod praporem falešného boje s korupcí zničit zbytky demokratických tradic a nahradit je mytologií charismatického vůdce, po němž ještě o nějaký čas později přijdou na řadu váleční podnikatelé.

Osobně nepochybuji o tom, že velká část činů Liou Č'-ťüna, za něž byl čínský exministr právě v monstrprocesu odsouzen, byla spáchána pokud ne přímo na příkaz zeshora, tedy za blahovolného politického "přikrytí" praxe vnímané coby nezbytný doplněk exministrovy proslulé "efektivity". Ministr není v čínském systému ovládaném komunistickou stranou příliš vysoko stojící, samostatně jednající figura. Spíše splňuje cizí zadání a teprve přitom se těší značné míře volnosti co do výběru prostředků. Tedy, dokud nepadne...

Proto se bez čínského mučení přiznávám, že formálně drakonický trest pro jednoho bývalého ministra v zemi, která skutečné odsouzence na smrt rozprodává na orgány, mě ani příliš nezajímá. Stejně vládní korupčník, byť poražený, nakonec dostane nanejvýš tak deset let natvrdo, podobně jako v případě mnoha dalších z celkem pětapadesáti hrdelních trestných činů místního zákoníku, snad s výjimkou "kontrarevoluční činnosti". V Číně nebo kdekoliv jinde na světě by mě naopak velmi zajímalo, kdyby přijali a hlavně poctivě uvedli v praxi nový zákon o veřejných zakázkách, kdyby uměli v politice rozeznat čisté a špinavé peníze, kdyby oddělili politiku od závislosti na sponzorování silnými ekonomickými hráči a přiblížili ji demokratickému rozhodování, a tak dále.

Ale o tom přirozeně nemůže být ani řeči...

0
Vytisknout
4123

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2013