Špatný, horší, nejhorší. Ztráta důvěry, krize sociálního kapitálu a bloudění v kruhu

11. 7. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Snad nejtypičtějším znakem veřejné debaty v posledních týdnech (po demisi Petra Nečase) je zacyklenost či pohyb v kruhu, neschopnost vidět konkrétní řešení, neschopnost najít jediný záchytný bod, který by vedl k tomu, že by bylo možné uvažovat o možnosti změny. Zdá se, že jsme ve slepé uličce a nevíme, jak z ní ven. Jedni jsou špatní, ale přece jenom jsou lepší než jiní horší. Kdo je horší než ten druhý méně horší, se každým dnem mění a posouvá v souvislosti s tím, jaká témata média akcentují. Korupce jednoho je špatná, ale vlastně lepší než druhého. Horší je Zeman, lepší je Nečas, Fischer je právě teď nejhorší. Změna bude horší, i když dnešek je špatný.

Čeho je ale taková forma debaty vlastně projevem? Co se to s českou demokracii a vůbec společností vlastně děje?

Ztráta důvěry jako diagnóza č. 1

To, čeho tu jsme svědky, by se dalo podle mého názoru označit za téměř totální ztrátu důvěry v politický systém a instituce. Důvěra je významnou součástí zastupitelské demokracie, protože volba zástupce je aktem důvěry, víry v to, že tuto důvěru nezklame nebo nezradí. Jestliže občané důvěřují politikům a politickým a státním institucím (nebo demokracii), jsou ochotni se také více angažovat. Není bez zajímavosti, že podle řady politologických studii existuje přímý vztah mezi mírou korupce a mírou důvěry v demokracii. V zemích s vysokou mírou korupce, jako je Česká republika, je úroveň důvěry nízká a naopak. Kromě toho v zemích s vysokou mírou důvěry je lepší kvalita života. Otázka důvěry je pak úzce spojena s důvěryhodností jednotlivých politických aktérů (tedy především politiků).

Je to právě ztráta důvěry a důvěryhodnosti, která vede k shora zmíněné zacyklenosti.

Zacyklenost veřejné debaty, ztráta důvěry a politika nedůvěry

Současná veřejná debata je tedy charakterizována zacykleností, která je jak projevem ztráty důvěry, tak i příkladem instrumentalizace nedůvěry (její vědomé užívání k zpochybňování politiků nebo jejich rozhodnutí).

Zeman nic nezmění

Prvním projevem je například a priori argumentace, že Rusnokova vláda je horší než ta předchozí. Ona zacyklenost se projevuje skeptickým tvrzením, že k moci přijdou titíž lidé jenom s tím rozdílem, že budou tentokrát svázáni s poněkud hystericky vnímaným prezidentem Zemanem.

Jednání Zemana je v tomto podání prostě horší než vláda, jejíž premiér je podezřelý z korupce. A to z několika důvodů. Zeman nemůže být hybatelem změny, protože na to nemá morální profil. Také Zeman představuje politika spojeného s konkrétním pozadím a zájmy onoho pozadí a i Zeman byl spojený s několika aférami a kauzami v době svého premiérování. Navíc, Zeman chce jen a jen pomoci svojí straně SPOZ (jako kdyby o tom, jestli se do parlamentu dostane, nerozhodovali voliči) a nejde mu o žádný veřejný zájem (zbavit zemi vlády podezřelé z korupce je v zásadě špatně, protože to odporuje zvyklostem).

Ve své podstatě je ale tento argument především projevem a také šířením elementární nedůvěry v činy Miloše Zemana jako prezidenta republiky. Jednoduše, Zeman nic nezmění a v instrumentalizované podobě jsou jeho kroky horší (a lepší by bylo žít v zemi s vládou spojenou s korupčními skandály, kterou tvoří strany, u kterých je korupce veřejným tajemstvím, protože má údajně 101 hlasů v parlamentu).

Policejní vyšetřování není důvěryhodné

Další téma, které se tu v rámci zacyklenosti objevuje, je prezentace celého policejního vyšetřování a vazby jako nelegitimního útoku na politiku, respektive demokracii. Vrcholní politici a řada médií jsou ochotni opakovaně stát proti české justici a její právní kvalifikaci, zpochybňovat její práci a hlavně vytvářet dojem, že jde o něco nelegitimního (či dokonce o puč). I v tomto případě jde zase o projev základní nedůvěry -- nedůvěry v českou policii a v českou justici a to, že jedná nebo by mohla jednat v souladu se zákony a s veřejným zájmem (tedy zda jsou opravdu nezávislé). Je samozřejmě zvláště pikantní (i když typické), že jsou to (často nedůvěryhodní) čeští politici, kdo vyslovuje takovou nedůvěru práci policie a justice.

Tento argument žije z existujících pochybností o tom, zda měla česká justice v minulosti opravdu volné ruce při posuzování (kriminálních) případů vysoce postavených politiků nebo s nimi svázaných podnikatelů. Zacyklenost tu má podobu tvrzení, že vlastně neexistuje nic jistého -- každé vyšetřování politiků může být vnímáno jako zmanipulované, nedá se důvěřovat tomu, jak to vlastně je. Rovnost před zákonem je v České republice jenom na papíře. Nic se nevyšetří. A pokud náhodou ano, nebude to zase manipulace?

Rusnokova vláda je horší

V souvislosti se složením vlády Jiřího Rusnoka se objevil další znak zacyklenosti. Bývalá vláda je tu pomocí mediální kampaně vykreslována jako možná tak trochu špatná vláda, ale demokratická. Rusnokova vláda je zatím vládou prezidentského experimentu, něco nedemokratického (všimněme si, že otázka důvěry ve vztahu k podezřením s korupce tu nehraje argumentačně žádnou roli). Pozoruhodné je, do jaké míry média zasunula do pozadí otázku, že to bude právě parlament a politické strany (které se nejsou zatím schopny dohodnout), kdo o vládě rozhodnou. Nikoliv prezident.

Naprosto fascinující je současná kampaň, která celých 14 dní lustruje jména jednotlivých ministrů, zdůrazňuje jejich vazby na konkrétní pozadí s cílem vyvolat ve veřejnosti nedůvěru a zacyklit celou otázku. Nikdo už vlastně neví, kdo a co je lepší nebo horší. Záleží jen na tom, kterým směrem zatlačí média. K tomu dodejme, že stejně uvědomělí čeští novináři nebyli v roce 2010, kdy se formovala vláda Petra Nečase. "Profláknutý" profil ministra Kalouska (například) nikoho nevzrušoval.ZDE Není to vlastně jedno, kdo je ve vládě? Tak proč by nemohla zůstat koalice, že?

Od ztráty důvěry ke krizi sociálního kapitálu

Základním poselstvím takto zacyklené debaty, i přes snahy o jistou instrumentalizaci, se stal všeobjímající pocit bezvýchodnosti a nemožnosti změny. Ten je zřejmě nejvýraznějším projevem mnohem závažnější ztráty důvěry ve společnost a její demokratický potenciál.

Tato nedůvěra je projevem nedůvěry v ostatní občany, v jejich schopnost se správně rozhodnout u voleb, v to, že v České republice vůbec jsou lidé, kteří by mohli být schopni dělat politiku jinak a lépe, nebo v to, že takoví lidé vůbec mají šanci dostat se do uzavřené politické třídy (například skrze filtry stranické politiky zavedených politických stran).

A ve své podstatě i v to, že lid (voliči) může opravdu něco ovlivnit a že lze dosáhnout nějaké změny. Je to nedůvěra v lidský potenciál ke změně. Ztráta důvěry tu přechází do krize sociálního kapitálu české společnosti.

Krize sociálního kapitálu jako diagnóza č. 2

Co to ale znamená? Zjednodušeně řečeno, krize sociálního kapitálu je krize kooperace, krize vazeb solidarity a reciprocity uvnitř společnosti, krize důvěry v mezilidských vztazích, krize z privatizace.

Klausovo transformační dogma

Nebude asi příliš překvapivé, že právě otec české privatizace a přechodu od státního kapitalismu ke kapitalismu volného trhu a hlavní český ideolog neoliberalismu Václav Klaus patří dlouhodobě k hlavním kritikům sociálního kapitálu v podobě občanské společnosti. Její aktivity postavené na dobrovolné angažovanosti, kooperaci a solidaritě jsou pro Klause dlouhodobě nebezpečné, údajně potlačující liberálně pojatou společnost svobodných jednotlivců. Klausova kritika neformálnosti (tj. existence mimo volby a další formální procedury) občanské společnosti je zvláště pikantní v tom, že samotný neoliberalimus se prosadil z neformálních sítí tzv. think thanků. Klaus například tvrdil, že občanská společnost je pokusem o to nahradit "svobodné rozhodování občana v demokratických procedurách korporativistickými strukturami a mechanismy".ZDE

V roce 2001 Klaus zase napsal: "Jakkoli je jejich sdružování do různých Impulsů, studentských výzev a podobných iniciativ samo o sobě zcela legitimní (je pochopitelné, že se tito lidé snaží "koncentrovat" svůj vliv a tím jej posílit), nebezpečné je to, že jejich protagonisté chtějí touto cestou likvidovat přirozenou heterogennost a nutnou, přirozenou a zdravou konfliktnost zájmů uvnitř společnosti."ZDE Co Klaus sledoval, je dnes očividné -- oslabit a ochromit ty vazby, které by mohly kolektivně a koordinovaně oponovat jeho představě transformačního procesu. Solidaritu nebo pocit kolektivní příslušnosti nahrazuje Klaus dlouhodobě určitou formou českého nacionalismu, která se zase vědomě obrací proti Evropské unii a odvádí pozornost od otázek, jako je například redistribuce klíčového národního vlastnictví do rukou zahraničních investorů, ztráta národní suverenity a celková závislost ČR na Německu.

Likvidace kolektivit

Krize sociálního kapitálu je tak přímým důsledkem neoliberálně laděné "transformace" po roce 1989. Ta vedla k postupnému (často cílenému) naleptávání kolektivit založených na vzájemné solidaritě, reciprocitě a kooperace -- rodiny, zájmových a jiných asociací a kooperativů, neziskového sektoru a samozřejmě státu a odborů.ZDE Nejvýznamnějším příkladem v českém kontextu bylo celkové oslabení odborů, které dostaly nálepku něčeho "komunistického" a "totalitního" (jako ostatně i jiné kolektivity), což ve svém důsledku otevřelo cestu k tomu, že práce má v české společnosti dlouhodobě mnohem horší postavení než kapitál. Pro ilustraci: ČMKOS měla v roce 1991 4,4 milióny členů, v roce 1995 už jen 2,3 milióny a v současné době se pohybuje na hranici 600 000 členů.ZDE Nakonec neoliberalismus považuje za klíčové narušit postavení práce a posílit postavení kapitálu a, jak ukázala řada prací, ve svých důsledcích vede ke koncentraci bohatství v rukách malé skupiny lidí mimo jiné pomocí ztržnění doposud neziskových oblastí (vzdělání, zdravotní péče, sociální služby, represivní orgány, věznice atp).

Není třeba dodávat, do jaké míry byly oslabené odbory výhodné například pro zahraniční investory, kteří se v ČR zajímaly především o tzv. "komparativní výhody", tj. především o kvalifikovanou, ale levnou pracovní sílu. Úpadek odborů je ale spojen i s úpadkem kooperace a především solidarity napříč společností. Stačí připomenout to, jak malá podpora se dostala odborům při jejich protivládních demonstracích proti vládě Petra Nečase, i to, jak se odbory obávají použít běžné nátlakové metody, jako jsou stávky. Přes veškerou nespokojenost, není dnes představitelné, že by v Česku mohlo dojít ke generální stávce. Kdo by se k ní přidal?

Všudepřítomná privatizace je, jak vidno, patrná nejenom v ekonomické oblasti, ale i v oblasti mezilidských vztahů ve společnosti a vede k rozkladu veřejného, k neschopnosti navázat vztah důvěry k lidem ve svém okolí a především k vzdálenějším lidem (lidem, co neznám), neochotě a neschopnosti být solidární a angažovat se i k převládání jevů jako sobectví (já se mám dobře), povrchnost (mám se dobře, protože mám nové auto, nový dům), soutěživost (moje auto je novější a dražší než kolegovo) a bezohlednost (hlavně, že se mám dobře -- je jedno za jakou cenu). Právě odsud plyne krize sociálního kapitálu.

Kudy z toho ven?

Z toho všeho vyplývá, že lékem na tuto krizi nejsou politici a jejich jednotlivá rozhodnutí (demise, jmenování nové vlády atp.), ale mnohem spíše iniciativa zdola orientovaná na restartování sociálního kapitálu české společnosti v podobě odmítnutí neoliberálního sobectví a izolace. Ztráta důvěry v politiku a politické instituce je jenom reflexí daleko závažnější krize sociálního kapitálu české společnosti.

Pro začátek bychom se měli snažit rozetnout kruh zacyklenosti alespoň tak, že si přiznáme, že tzv. postkomunistická transformace se nepovedla, a začneme se neúprosně ptát v čem a proč se nepovedla. Špatný, horší a nejhorší pak dostanou snad o něco konkrétnější podobu.

0
Vytisknout
11189

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2013