Vymýcení korupce bez silné KSČM není možné

21. 11. 2012 / Radim Hreha

„Elita národa“, k níž patří i „špičkoví“ žurnalisté, ani s odstupem času nedokázala strávit úspěch komunistů v posledních volbách. Mediální „profesionálové“ dokonce ani v rozporu s etickými doporučeními své profese neskrývají sympatie k protestním akcím, namířeným vůči praktickému naplňování výsledků voleb, o kterých přitom nikdo z nich nepochybuje, že byly svobodné a jsou tedy vyjádřením vůle občanů. Vzhledem k míře své odtrženosti od reality si však neuvědomují, že svou „slepou záští“ činí pravý opak – dláždí komunistům cestu do Strakovy akademie.

Úspěšní nadšenci i profíci z Kavčích hor, či odborníci a lokajové uhlobarona Bakaly a jim podobní nejsou schopni pochopit filosofii mnoha miliónů neúspěšných, kterou vystihuje motto: „Dnes bychom se chtěli mít tak dobře, jako jsme se měli před rokem 1989 špatně“.

Polistopadoví propagandisté v reakci na úspěch KSČM plodí své kázně, uzavřeni ve svých mikrosvětech. Argumentují ve stylu dřevních ideologů KSČ, počínaje floskulí o „paměti národa“, (odpovídá povinně navštěvovaným dějinám mezinárodního dělnického hnutí) přes výhrůžné zobrazení busty či obrazu Lenina v pracovně aparátčíků KSČM, až k otázkám na téma dění v duši, či dění „v nitru politiků ČSSD.“ (Daniela Drtinová, Události ČT 19. 11. 2012). Vytváření mediálně stereotypních obrazů a rámců „totality“ přitom od roku 1989 dodnes (23 let) ještě nepřineslo „tu pravou“ reakci občanů. Obrácení doprava nenastalo. Naopak. Komunisté si jako součást demokratického ústavního systému udrželi svou pozici ve všech doposud proběhlých parlamentních volbách a jejich „reálný vliv ve společnosti“ (hledisko dle Kodexu ČT) neklesá. Naopak. Vliv celé levice ve společnosti stoupá.

Vinu na tom nemá nedostatečná „paměť národa“ (nestali se z nás sklerotici), ale vinu na tom má konkrétní politika konkrétních pravicových stran, které nenaplnily ani ta očekávání, která na ně voliči kladli, ani ta, která si sami dali do svých volebních programů. Když Václav Havel stál na občany zaplněné Letné, nehovořil jménem Občanského fóra o vracení majetků církvím a šlechtě. Nehovořil o tunelování průmyslu a demontáži zemědělství. Nehovořil o ponižování důchodců, ostrakizování sociálně vyloučených a nezaměstnaných. Nehovořil o vývozu bilionu tehdejších korun zisku do daňových rájů. Když se později lidé rozhodovali o politice Klausovy vlády, nikdo jim předem neřekl o mrtvých sponzorech. Jediný, kdo měl v té době pravdu, byl Miloš Zeman se svou sentencí o spálené zemi a potřeby napravit předchozí chyby. Jeho nástupci z řad sociálních demokratů prohospodařili část víry lidí ve zlepšení sociální situace. Dílem proto, že sociální demokracie přestala reprezentovat lidi práce a začala svůj program opírat tu o státní aparát, tu o živnostníky. Dílem proto, že strategický kompromis vyměnila za taktické prospěchářské dohody s protivníkem. Dílem proto, že předchozí chyby svou nedůsledností vůči prosazování svého programu opakovala. Z toho se snad už v letech následujících poučila.

Dnes ČSSD uzavírá koalice podle SVÉHO programu. Ne podle tužeb svých protivníků. A program ČSSD je z osmdesáti procent shodný s programem KSČM. Částečně proto, že komunisté doopravdy už dávno nejsou komunisté – neuplatňují nesmiřitelnou třídní nenávist (hovoří stejně jako socialisté o rovnosti forem vlastnictví a respektu k poctivě nabytému majetku). Komunisté dneška neuplatňují ve svém programu ani v činnosti násilné, konfrontační prvky mimoparlamentní politiky (naopak hovoří až úzkostlivě o dodržování ústavnosti a zákonných rámců pro politiku, i v případě stávek a demonstrací). Jejich cílem už dnes není beztřídní společnost, ale (stejně jako u socialistů) sociálně spravedlivá společnost. JE na tom něco divného? Sociální spravedlnost stála jako požadavek i u kořenů Velké francouzské revoluce, na jejíž myšlenkách dnes staví zákonodárství celé Evropy. Na rozdíl od socialistů, kteří by nejraději ekonomickou dravost kapitalismu smiřovali s požadavkem na jeho sociální ohledy, komunisté vědí, že ke smíření nedojde a tváří v tvář čínské či indické otrocké práci nelze zachovat konkurenceschopnost evropské a české ekonomiky. Čili hledají cesty k alternativě. To už ale vědí i v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance. A tam nejsou komunisté. Ale vědí, že úvěrový gangsterský kapitalismus skončil. Jen nevědí, co by mělo přijít. Jestli Island či Venezuela, nebo Čína. Obojí je v podmínkách starého kontinentu problematické.

Své preference a cíle kladou čeští komunisté nikoliv strategicky – v duchu proletářského internacionalismu (jakby člověk čekal od komunistů), ale takticky zůstávají v národním rámci a starají se jako odboráři důchodců o sociální a zdravotní péči (jak lze čekat od konzervativní socialistické strany). Obě dvě strany – ČSSD i KSČM vědí o nebezpečí vojenského i ekonomického vyčerpávání v cizích válkách, sociální demokraté ale nevěří v půl století starý sen o multilaterální OBSE a ostentativně nezúčastněném Hnutí nezúčastněných. ČSSD tudíž ví, že zachování členství v NATO je, přes svá negativa, důležitou součástí bezpečnostního ukotvení ČR. I Evropy. Stejně tak obě strany si uvědomují nebezpečí ničím neregulované ekonomické a kapitálové globalizace, ale ČSSD ví, že obrana sociálního státu se provádí lépe ve společenství, které má půl miliardu obyvatel uvnitř společného trhu se společnými pravidly, než na kousku země, jejíž HDP není ani tak veliké jako majetek některých bohatých soukromníků v sousedství. Je lépe vždy být uvnitř než venku.

Čili v případě KSČM nejde o stranu nebezpečnou ústavnímu pořádku, ale pouze o stranu doposud nezatíženou korupcí, ani reálnou odpovědností. Navíc: KSČM není v rozporu se svým názvem stranou komunistickou, ale pouze konzervativní, radiálně socialistickou dělnickou stranou. S omezeným elektorátem. Vždy musící (i se skřípěním zubů) respektovat partnery v levém středu. Čili odpovědnost za ústavnost činnosti KSČM nese ČSSD. Selže-li tato, takřka poslední varianta, cesta k 51% vítězství jedné strany je otevřená. A je možné, že to nebudou ani komunisté, ani sociální demokraté. A je možné, že takový vývoj bude teprve tou hrozbou stávající ústavnosti.

Důvěra v média se odvíjí od jejich shody s realitou, nikoliv s mýty. Většina Čechů dnes nemůže říci, že nemá přístup k nezávislému (i zahraničnímu) tisku. Nejsme v době informačního monopolu 13. oddělení ÚV KSČ a internet vylučuje (už jednou provždy) informační totalitu. A tak občané srovnávají média a jejich interpretaci reality. Pokles nákladů pod mez rentability u Lidových novin, ale i Práva a HN hovoří o tom, že lidé si našli jiné, méně manipulativní informační zdroje. Pokles sledovanosti zpravodajství ČT má stejné kořeny, bez ohledu na sebechválu.

Současné mediální ostrakizování sociálních demokratů v důsledku jejich akceptace výsledků svobodných voleb a tudíž za uzavření koalic s KSČM v krajích však vede jedině ke konfrontaci čtenářů či diváků s „jejich“ novinami či televizí. A následně vede k dalšímu propadu kreditu už tak nedůvěryhodných médií ve společnosti. „Profesionálové“, sedící v redakci zpravodajství na Kavčích horách či v paláci MAFRA, to stále ještě nevědí a diví se, proč jim klesá náklad či sledovanost. V současné době je totiž jasné každému občanovi, který nemá obavy z majetkového přiznání, že bez silné KSČM v silných levicových koalicích nejen v krajích, ale i na úrovni parlamentu a vlády nemůže dojít k vymýcení korupce a rozkrádaní této země.

Autor je bývalý ředitel sekretariátu GŘ ČT, posléze bývalý generální ředitel STV

0
Vytisknout
3184

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2012