Na co se při kritice exekucí zapomíná

23. 11. 2012

Řekněme, že by ze dne na den zanikli soukromí exekutoři a nahradil je soudní nebo správní výkon rozhodnutí (který dnes obstarává přibližně 30 % vymáhání). A že by každý dlužník zaplatil za veškeré kroky vymáhání proti své osobě za všechny své pohledávky státu jen 2.000,- Kč. Co by to znamenalo? Pokusím se o hrubou kalkulaci, veškerá čísla považujte za přibližný odhad, případně vycházím z údajů ZDE.

Opět se vracím k diskuzi nad tématem exekucí. Jaké mám výhrady ke stávajícímu systému jsem již vyjádřil posledně. Ale cítím potřebu oponovat domnělé názorové jednotě některých článků, které se na stránkách BL nekriticky množí, a jelikož konvenují s názorem šéfredaktora BL Jana Čulíka, materiály se přetiskují nekriticky. Pokud někdo věří každému bloggerovi, který u soudu prohrál, že prohrál neprávem, tak je naivní. Věřím jen těm pisatelům, kteří to mohou dokázat, třeba protože se obtěžovali nahlédnout do vlastního spisu u soudu, a ne proto, že jim uvěřila redakce BL. Ujištění typu "nikdy jsem nic takového poštou nedostal" se ukáže mylným či lživým v 19 z 20 případů, píše autor, jehož totožnost je redakci známa.

Neustále se zde směšují různé věci. Jedni se baví o absolutním počtu exekucí, jiní poukazují na dojemné individuální osudy, další na konkrétní chyby exekutorů či soudů, další zase o ekonomické krizi a chudnutí obyvatelstva a úplně jiným vadí zase odměny advokátů nebo exekutorů. V takovém babylónu se diskuze o exekucích nikam neposune a je třeba změnit jejího moderátora nebo diskuzní platformu.

Absolutní počet exekucí nelze rozebírat bez znalosti typového složení nesplněných povinností, počtů exekucí ve vztahu k počtu dlužníků a demografické struktury těchto dlužníků. Individuální osudy lze těžko hodnotit na základě tklivých jednostranných výpovědí, kde by průměrný právník viděl potenciální problém prakticky na každém řádku a poměrně reálně hrozí, že seznam pisatelem zaviněných chyb, které by bylo lze danému průměrnému spotřebiteli vytknout, by se limitně počtu řádků jeho výpovědi blížil.

Bohužel redakce BL vidí v každém takovém "příběhu" nekritické potvrzení své mesiášské pravdy a publikuje další a další.

Chyby exekutorů a soudů zajisté existují, ale to souvisí s ostatními otázkami jen nepřímo.

Buď v tom, že jsou z počtu věcí, které jsou nuceni vyřizovat, přetíženi, nebo v tom, že se zde při zřízení soukromých exekutorů někdo před deseti lety dopustil zcela elementární ("pravicové") chyby, pokud sloučil v jednom úřadu státní moc spolu s proměnlivou odměnou do vlastní kapsy za její výkon.

Těžko nyní vinit exekutory, že se snaží vymoci si vedle plnění pro oprávněného i svou vlastní odměnu -- je to podstata jejich zaměstnání a sepsání etického kodexu s tím nic nezmůže. Co se ekonomické krize týče, tak ta bohužel přesahuje možnosti českého soukromého a procesního práva a těžko z ní vinit někoho jiného, než geopolitiku ve spojení se špatným a nekoncepčním politickým vedením státu prakticky ve všech klíčových oblastech.

Odměny advokátů? Ty s exekucemi souvisí jen nepřímo, protože tu exekutor neovlivňuje a v exekučním řízení tvoří součást příslušenství pohledávky, které se vymáhá. A odměny exekutorů? Jistě se můžeme bavit o jejich výši, ale těžko je můžeme zrušit bez toho, abychom současně zrušili exekutory a systém vymáhání práva zajistili jinak.

Víme vůbec, jakého cíle chceme reformou dosáhnout?

Znovu zde zopakuji, co jsem asi zapomněl více zdůraznit: Přijatá novela exekučního řádu, která bude mít za následek slučování exekucí jediného dlužníka do společného řízení, může (podle kvality svého legislativního zpracování a doprovodných norem) rázem vyřešit tu největší bolest exekuční problematiky v ČR -- vymáhání každého dluhu v samostatném řízení a dublování nákladů vymáhání (odměna advokáta z řízení nalézacího před soudem tím však nijak dotčena nebude). Takže akademická diskuze na stránkách BL možná už teď zcela ztratila smysl a pokud si od ní někdo slibuje nějakou zásadní a rychlou pomoc od dluhů, měl by se připravit na nejhorší. Počet reálně nezaplacených dluhů se tím nezmenší, úroková cena peněz nezanikne a lidé, kteří pro ostatní vymáhají dluhy, ani nadále tak nebudou činit zcela zdarma.

Ani od tohoto kroku tedy nelze očekávat, že nadále neplacené dluhy nebudou vzrůstat! Pokud se někdo pozastavuje nad tím, že z několikatisícového dluhu může "rázem" (tj. obvykle za pět let...) částka v řádech desetitisíců, tak má samozřejmě pravdu. Ale už zapomíná vysvětlit, jak ta částka vznikla.

Chybným škubnutím volantem lze způsobit škody milionové a zmařit nejeden život, ignorováním ležícího člověka na ulici se lze dostat do kriminálu, nepřiznáním k nějaké dani si lze vysloužit podmínku a peněžitý trest, ignorováním splatného závazku lze navýšit dluh. Není to tak trochu logické?

Nejprve tu máme úroky, případně úroky z prodlení nebo jiné smluvní sankce. Tedy nic, s čím by dlužník nemohl nepočítat už v době podpisu smlouvy. Pokud je napsána drobným písmem, jistě to některé lidi omlouvá v okamžiku podpisu, ale už to nevysvětluje, proč si obsah nezjistí alespoň dodatečně.

Pokud dlužník nechá svůj dluh dlouhé roky ležet (nádherný příklad "pak byl klid" ZDE, tak samozřejmě takový dluh může dosáhnout násobků původní jistiny. To je snad samozřejmé!

Kdo očekává, že za pět let zaplatí totéž (pokud alespoň trochu zavinil, že něco zaplatit zapomněl), tak přemýšlí jako názorově menšinový raně středověký scholastik. Pokud by mě osobně někdo po několika letech upomenul o sto korun (abych navázal na příklad šéfredaktora BL Jana Čulíka), tak bych se v prvé řadě propadl hanbou a dotyčnému bych (znaje cenu peněz podle modernějších teorií) poslal nejméně korun třista - doufaje, že mu to bude jako kompenzace spolu s mou srdečnou omluvou stačit.

Pak tu máme náklady řízení, které vznikly věřiteli při vymáhání pohledávky. I věřitel je totiž subjekt, který si zhusta musí přibrat právníka, neboť on si také není jist svou schopností soudní řízení vyhrát, pokud má proti sobě člověka, který popírá i nos na vlastní tváři, a soudní poplatek koneckonců také nejprve zaplatit musí, i když by raději peníze dostal, než posílal soudu a advokátovi na zálohách. A máme tu dalších 5 -- 10 tisíc Kč k původnímu dluhu.

A co když dlužník není spokojen, že už se blíží čas, kdy bude muset zaplatit a využije toho, že řízení proběhlo s nějakou tou neodmyslitelnou procesní chybičkou?

Nuže - podání odvolání a máme tu další náklady zastupování. Soudy v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení dobře váží, kdo a v jaké výši má procesně úspěšné straně hradit její náklady. Podle ustálené judikatury už po desítky let. Nic nespravedlivého na tom nevidím, spravedlnost nemůže být zadarmo a jelikož máme díky neodborné činnosti legislativců složitý a proměnlivý právní řád, potřebujeme kvalifikovanou pomoc. No a nakonec tu máme náklady soudního exekutora, který je povolán ve chvíli, kdy je dlužníkovi pro smích i pravomocný rozsudek soudu.

Ono se obecně dá dost těžko z pozice úředníka, který nepátrá v terénu, rozlišit, zda se dlužník schovává schválně, nebo si jen nehlídá poštu na své doručovací adrese. Ale dospělý člověk snad chápe, že tak jako nemůže ze supermarketu s nákupem v roztržitosti odcházet bočním vchodem, tak nemůže ani ponechávat náhodě, že mu někam na neaktuální adresu chodí pošta do vlastních rukou. Lidi lze sice před vlastní hloupostí chránit, ale určitě ne do nekonečna. A pokud si řadový občan pohlídá, aby měl doručovací adresu zajištěnou a sděloval ji i všem věřitelům, se kterými ve smlouvě ujednal, že jim adresu bude okamžitě aktualizovat, nemusí se prakticky ničeho obávat a 95% úředních přehmatů a důvodů narůstání pohledávek lze bez většího úsilí a odborných znalostí zhojit a eliminovat.

A pokud už si je v těch několika málo procentech případů dlužník oprávněně jist, že rozsudek či platební rozkaz nezaviněně skutečně neobdržel a že ani o dosavadním nalézacím řízení nevěděl, tak má přece vyhráno! Jednak se nemusí bát vzít si na pomoc advokáta. Pokud si je jistý, že je v právu -- podlehnuvší protistrana mu jej bude muset zaplatit v sazbě dle té samé vyhlášky, která je nyní tolika lidem naráz trnem v oku.

A s pomocí advokáta pak může odvrátit jednak nařízení exekuce, ale současně se může odvolat v samotném nalézacím řízení (odvolací lhůta běží až od doručení rozsudku) a pokud si dlužník nevymýšlí a nakonec se nenajde jeho podpis na prapůvodní doručence, nejspíše bude muset celé nalézací řízení proběhnout znovu. Tam bude moci všem nakrásně vysvětlit, zda dluh existuje či neexistuje a pokud neexistuje, žalobce bude muset advokáta zaplatit jemu.

V opačném případě se dlužník musí smířit s tím, že krom jistiny dluhu s příslušenstvím a s náklady nalézacího řízení musí zaplatit i náklady řízení exekučního. Taková je současná cena za pohrdání právem na všech stupních společenského žebříčku. Kdo tvrdí, že by měl platit jen to, co dlužil původně, tak vlastně říká, že všechny ostatní náklady by měl nést někdo jiný, než dlužník. Chce-li být stát takto rozdavačný, proč ne. Po věřitelích ovšem nic takového chtít nemůžeme a kdo tvrdí opak, ten si nejspíše neuvědomuje, že i on sám je ve složité spleti závazků každodenního života stejně často věřitel, jako je dlužník. Jen se obávám, že pak by v prostředí ČR neplatil dluhy už naprosto nikdo a občanská válka by byla aktuální odhadem nejpozději tak do dvou let.

Nálepkování viníků aneb shakespearovské the first thing we do, let's kill all the lawyers

Upřímně -- opravdu má nějaký smysl hledat viníka současné situace právě mezi právnickými profesemi? Myslím, že nemá. Opravdu sporných případů s aktivním zájmem obou účastníků o výsledek sporu se dnes v justici řeší sotva pětina, zbytek tvoří jednoduché nezaplacené pohledávky, kde dlužník zůstává i přes prokazatelně doručené výzvy pasivní a kde se po právní stránce dá kriticky zkoumat prakticky jen adresa dlužníka a doručenka faktury.

Každá instituce samozřejmě i přes veškerou kontrolu plodí určitý počet omylů, nicméně bylo by absurdní předpokládat, že špatně je všechno, co z dané instituce vzejde (míněny jsou soudy, u soudních exekutorů je zákonnost všech výstupů procentuálně podstatně nižší). Jenže na konstatování, že dotyčný člověk daný dluh nezaplatil, toho není moc co zkazit.

Existující dluh je zkrátka ekonomickou a právní realitou a nepřísluší soudům ani exekutorům s tím jakkoli na úkor věřitelů bojovat. Sociální cítění s tím nemá co dělat a nemajetnost dlužníka nemůže být pro soud důvodem, aby věřitelovo právo neosvědčil, a pro exekutora důvodem, aby dlužníkovu pohledávku nezkusil vymoci. A pokud mají lidé pocit, že nedotknutelným musí být více položek, než k naplnění nezbytných životních potřeb, stačí přece změnit § 322 občanského soudního řádu.

Aktivita BL, směřující ke komparativní studii vymáhání práva v jiných státech může samozřejmě být teoreticky přínosná. Ovšem jen bude-li dobře zadána a nebude-li zbytečně dublovat výsledky již existujících prací (např. desítek obhájených diplomových prací absolventů právnických fakult). Její výsledek nejspíše nebude mít podobu legislativního výstupu, ale jako nátlaková a aktivizační iniciativa posloužit může. Obávám se však, že na konci bude výsledné zjištění takové, že každý stát má naprosto odlišné instituty, na které je výkon práva navázán (srov. např. ZDE), má jinou a jen obtížně porovnatelnou právní i společenskou kulturu a pokud náhodou v některém státě nejsou dluhy dlužníkům nijak podstatně navyšovány, enormní náklady s tím spojené nese štědrý sociální stát nebo jsou byti věřitelé a dosáhnout v takovém státě na půjčku může jen málokdo a dobrovolně dluží také jen málokdo.

Stejně tak nemá smysl hledat viníka v samotné úpravě doručování. Ta byla laděna dlouhé roky v současné podobě funguje již několik let. Podstatou problému (který musel stát akutně řešit a vyřešit) je, jak zabránit aktivnímu odmítání písemností ze strany občanů, v civilním, správním i trestním řízení. Po každém zletilém plnoprávném občanovi ČR se zkrátka v současnosti chce jen jedno jediné -- aby si hlídal svou adresu v evidenci obyvatel a na té měl zajištěno, že tam lze alespoň zanechat výzvu (pošt. schránka, škvíra pod dveřmi, dveře, na které lze nalepit lístek a sousedi jej zlomyslně neodstraní).

Tuto zákonnou povinnost má ostatně odnepaměti. Pokud tam lze zanechat obálku, tím lépe, ale některé typy písemností zkrátka ve schránce nechat nelze, protože pak nelze mít zaručeno, že obálku dostal do ruky skutečný adresát (a ne jeho rozvádějící se manželka nebo zlomyslný soused). Může mít adresu shodnou s trvalým bydlištěm, ale může si tam dát i adresu výhradně pro doručování. Nemusí být shodná s trvalým bydlištěm, může to být u rodičů, kamarádů, známých, kohokoliv spolehlivého.

A nebo si může zřídit datovou schránku. Kdo vymyslí jiný systém, který zabrání statisícům nepřizpůsobivých občanů, aby je s každou obálkou nemusela týdny hledat státní a městská policie a nebude to současně znamenat čipování novorozenců, doporučím jej na nejvyšší státní vyznamenání. Ale všem samozvaným kritikům doručování úředních písemností vzkazuji, ať si nejprve přečtou úpravu doručování, upravenou v občanském soudním řádu.

Pokud tak neučiní, osloví sice přiopilé posluchačstvo v hospodě, ale zasvěceným bude pro smích. Jsou nesmyslné všechny výkřiky v tom smyslu, že kdo nemá nemovitost nebo stálý nájem, je na tom z hlediska doručování bit. Stejně tak je nesmysl, že se člověk nedozví, co mu bylo doručováno a podobně. Pokud je výzva ve schránce vyplněna špatně, není to vinou zákona ani soudu, ale výhradně doručující společnosti (Česká pošta, soukromé společnosti).

Samozřejmě pokud někdo nechce, aby ho písemnost dostihla, může toho dosáhnout snadno. Ale v takovém případě musí mít stát možnost pokračovat v řízení navzdory sabotáži a proto 1) udělá kvalifikovaný pokus o doručení, 2) zanechá výzvu a 3) není-li kde a jak, písemnost vyvěsí a pak 4) po uplynutí úložní doby nastane fikce doručení písemnosti. Kdo se z omluvitelných důvodů s písemností seznámit nemohl, má možnost požádat o prominutí lhůty. Bez tohoto systému by zkrátka neexistovalo nic jako vymahatelnost práva v ČR, Češi si o takový systém tak dlouho říkali, až jej získali. A pokud chtějí mít zpátky doručovací anarchii, bude muset stát platit doručování prostřednictvím policistů nebo soukromých agentur a doručení každé obálky nebude stát desetikoruny, ale stokoruny a řízení se protáhnou z měsíců na roky.

Smysl nemá ani uvažovat o tom, že všelékem je výzva exekutora, předcházející exekuci. Obecně by bylo logické, aby výkon rozhodnutí proběhl naráz, v jediném úkonu, koneckonců představuje ten nejzazší institut donucení v soukromém právu, kde již byly vyčerpáno všechny prostředky. Současná úprava však umožňuje dlužník všemožné manévrování a obranu, další rozmělňování celého procesu je tedy jen obtížně myslitelné.

Jednak bych se opakoval v tom směru, že většina dlužníků všechny výzvy spolehlivě ignoruje, jednak v tom, že doposud platná úprava ve většině případů absenci věřitelské výzvy před podáním žaloby nesankcionovala (v současnosti již nastala změna), bezprostředně po rozhodnutí soudu je s ohledem na lhůtu k plnění v doručovaném rozsudku už takový požadavek absurdní a konečně po delší době od uplynutí lhůty k plnění dle pravomocného rozhodnutí je sice požadavek na další výzvu pochopitelný, ale exekutorovi (a ani soudu) nelze rozumně ukládat, aby dlužníka vždy upozornil (srovnej § 50 odst. 2 exekučního řádu), že probíhá exekuce, aniž by současně nezajistil nějaký způsob jejího provedení (zablokování účtu, soupis věcí, neboť obecné inhibitorium dlužníci zpravidla nerespektují).

Dlužník, který se dozví, že za pár dnů dojde k exekuci, buď okamžitě uhradí dluh (nebo podnikne právně relevantní procesní obranu), nebo vyprázdní účty, vyklidí byt, změní způsob vyplácení mzdy, přepíše auto a účel exekuce je prakticky zmařen. Která varianta v současné exekuční praxi převažuje, je snad jasné i těm nejzatvrzelejším odpůrcům veškeré státní moci.

Ostatně nejinak postupuje i soud v rámci výkonu rozhodnutí (srovnej § 253 a 259 občanského soudního řádu). Odhadnout od stolu, který dlužník je poctivý člověk, který se souhrou neuvěřitelných náhod ničemu neprovinil, je bez místního vlezlého šetření dost obtížné, nicméně místně příslušný okresní soud dlužníka by alespoň měl k dispozici o něco více nepřímých informací, než může mít exekutor z druhého konce republiky.

Úpravu lze samozřejmě donekonečna zpřesňovat, ale efekt tohoto institutu bude v praxi zcela marginální, protože vymáhaná pohledávka je beztak už navýšená o příslušenství a případné náklady nalézacího řízení. A pokud bychom po exekutorech chtěli, aby tuto agendu činili bezplatně, pak není od věci upozornit, že výzva ke splnění povinnosti je povinně exekutorem zasílána již nyní (§ 46 odst. 5 exekučního řádu a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) a pokud dlužník vyhoví, hradí exekutorovi poloviční odměnu. Že hradí i paušální částku nákladů exekuce je otázka jiná a k té jsem se již vyjadřoval jinde.

Líbí se mi optimismus šéfredaktora BL Jana Čulíka, že jinde to může fungovat jinak. Ano, samozřejmě, že může. Pokud stát těžce doplácí na svůj soudní systém, nepožaduje po něm, aby si vydělal sám na sebe a bere jej jako dobře zafinancovaný veřejný statek, pak může. Nebo pokud je respekt obyvatel k právu v dané společnosti tak velký, že nalézací rozsudek soudu na plnění je pro každého tím posledním potřebným impulsem pro dobrovolné a rychlé splnění povinnosti a k žádnému vymáhání už nemusí dojít.

Nebo pokud je společenská morálka na takové úrovni, že neplacení výživného a drobných dluhů se zkrátka týká jen velmi malého procenta osob a není komunitní normou. Nebo pokud jsou společnost a firmy tak bohaté (a drobní podnikatelé buď vymizeli nebo fungují jen proti zaplacení hotovosti), že si mohou v rámci svého živobytí nebo podnikatelského plánu dovolit počítat s 5 -- 10% ztrátovostí z nezaplacených pohledávek.

Ani jedno se ovšem netýká současné ČR a proto i když mám výhrady ke koncepci exekutorství jako takového, současná situace mi nepřipadá jako systémová křivda na občanech ČR. Skutečných křivd je v systému daleko méně, než aby to činilo situaci jakkoliv specifickou. Samozřejmě z nekriticky publikovaných výkřiků na BL nelze usuzovat na objektivní stav. Mnohem více mi současnost připadá jako nevyhnutelná lekce, kterou musí česká společnost podstoupit, aby pochopila, že právo a závazky tu nejsou pro pobavení, když zrovna nedávají v televizi něco zábavnějšího. Jak jinak chceme dosáhnout toho, aby se dluhy začaly platit?

Tím, že rezignujeme teď, když neplatičství kulminuje? Jak jinak se mají lidé naučit, že kdo chce založit rodinu a mít se dobře, musí si na to vydělat? Jak jinak naučit lidi, že pro podnikání nestačí "vrhnout se do toho", ale v prvé řadě mít vymyšlený a kriticky prokonzultovaný brilantní konkurenceschopný podnikatelský plán? A jak naučit lidi, že nakupování značkových hadrů, nové elektroniky, provozování automobilů a zahraniční dovolené zkrátka nejsou věcí, které může mít každý, nebo přinejmenším ne každý současně?

Více dobra bychom pro české občany udělali tím, pokud bychom zakázali reklamu na spotřebitelské úvěry a veřejnoprávní média začala plnit své poslání a místo telenovel a soutěží začala točit poučného a neoslovovala odborníky podle kritéria jejich dostupnosti a tendenčnosti, ale odbornosti a nezaujatosti.

Bez ohledu na to, co se na způsobu vymáhání přisouzených pohledávek a odměnách advokátů či exekutorů změní či nezmění, stále bude platit, že pokud dotyčný člověk v pravý čas nesedí v jednací síni a nehlásí, že ve skutečnosti dávno zaplatil a že to může dokázat, nehlásí, že si je dluhu vědom, ale prosí, aby v rozsudku dostal přiměřený splátkový kalendář a nedokládá čestným prohlášením, že to jeho výdělkové poměry odůvodňují a nežádá o bezplatného obhájce, pokud je jeho věc právně složitá, tak zkrátka bude vydán rozsudek, že má zaplatit a to zpravidla v zákonné lhůtě do tří dnů od jeho právní moci. Zeptejte se průměrného člověka, zda by šel na soudní jednání, když v obsílce stojí, že jeho účast není povinná. Schválně kolik z nich by řeklo, že tam tedy nepůjde, když nemusí.

Zaměstnavatel je uvolnit musí a pokud si může dovolit tak neučinit, viňme za to chabou ochranu zaměstnanců v ČR -- plíživého workfare státu. Přitom tím není řečeno nic jiného, než to, že přijít k soudnímu jednání je vaše právo, nikoliv povinnost a tedy na vás nebude vydáván zatykač a nepřiveze vás policejní eskorta. Totéž lze říct o pasivitě poté, co soud zašle do vlastních rukou výzvu k písemnému vyjádření s k žalobě. Vyjádří se asi tak 20 % dlužníků, přijde 10 %... Ale to neznamená, že vaše neúčast nebo nevyjádření se nezpůsobí, že nebudete muset zaplatit i peníze, které jste nikdy do ruky nedostali. Proč? Protože někomu jinému svou pasivitou způsobujete škodu.

Stejně tak nic dosud nebránilo dlužníkům, aby v okamžiku, kdy jim hrozilo více vymáhacích řízení, sami kontaktovali své věřitele a sdělili jim, kde již proti nim byla nařízena exekuce a u kterého exekutora tedy může podaný návrh na provedení exekuce být spojen s řízením již probíhajícím. Stejně tak mohli kdykoliv kontaktovat exekutora, sdělit své možnosti a navrhnout splátkový kalendář a nemusel by být vydáván vůbec žádný exekuční příkaz. Mohou požádat o oddlužení v rámci insolvenčního řízení. Ale je to opět pasivita ve stylu "ono to nějak dopadne", která způsobuje, že se dlužníci nad narůstající hromadou úředních písemností nezamyslí a neakceptují fakt, že to, co se kolem nich děje, je především jejich problém, ne problém státu nebo jejich věřitelů. Je věcí názoru, zda chcete žít ve státě pod velkým bratrem, který za vás převezme veškerou zodpovědnost, ale jsem si naprosto jist, že za to v důsledku jednou zaplatíte cenu, jakou zaplatit nechcete.

Mají na tom být stejně dlužníci, kteří začnou aktivně řešit s věřitelem problém, který nastane z důvodu neschopnosti uhradit splátku za příští měsíc, s dlužníky, kteří nic dlouhodobě neplatí, upomínky věřitelů ignorují, o to, zda proběhl soud, se nestarají (přitom stačí zvednout telefon, zavolat do soudní kanceláře svého místně příslušného okresního soudu a hned víte, na čem jste) a písemnosti exekutora se začnou zajímat až ve chvíli, kde narazí na účinky vydaného exekučního příkazu? Samozřejmě, že neměli. A výše vymáhané jistiny je právě tím, co tyto dva opačné póly chování spolehlivě diferencuje. Kdyby se v kterékoliv jiné soukromé firmě měli zabývat vaší zakázkou stejně dlouho, jako se jí zabývá postupně věřitel, jeho advokát, soud a posléze exekutor v případě dluhu, částka by nikdy nemohla být nižší, než v řádů tisíců korun.

Dojemné případy, kterými lze stránky BL plnit donekonečna a tvářit se, že jsou za nimi desítky tisíc podobných, tvoří ve skutečnosti jen malé procento typů. Ale i tak si na nich lze všimnout něčeho, co je spojuje prakticky se všemi ostatními. Na začátku stojí ekonomické rozhodnutí v řádech statisíců, které si nepříliš právně či ekonomicky zdatný jedinec střihne bez pomoci, takříkajíc selským rozumem.

Jenže pokud se splete, nezohlední vše, co by zohlednil kompetentní poradce (účetní, ekonom, advokát), někdo tu chybu bude muset na konci toho kolotoče zaplatit. Ať už je to skutečná škoda věřiteli nebo arbitrárně stanovené odměny právnických profesí. A kdo by to tak měl v prvé řadě být? Stát, dlužníkův věřitel, nebo dlužník sám?

Zda je někdo slušný a poctivý člověk nemá nic společného s tím, že pokud udělá ekonomickou škodu, je za ni v prvé řadě odpovědný on. Pokud by dotyčný na počátku měl dostatek sebekritičnosti, aby se na odborníka obrátil a obětoval pár tisíc korun za kvalifikovaný rozbor situace, zvolil by třeba již na samém počátku úplně jiné řešení.

Ze zkušenosti neustále vidím, jak častá příčina všech podobných osudů je právě neuvěřitelná tvrdohlavost lidí, kteří nemají dostatek prostředků na provoz velké nemovitosti (podniku, auta apod.) a přesto se jí nesmyslně do poslední chvíle drží jako klíšťata, zatímco (pro ně neviditelné) dluhy kolem nich nesmyslně narůstají každým dnem, až nakonec hodnotu nemovitosti dorovnají.

Úvěr, který by se dal splácet až po několika letech a byl bez enormního zajištění, dnes nikdo nenabízí a nabízet už ani nemůže, pokud se nechce stát jen další bublinou, která splaskne. Nemovitost mají třeba v rodině dlouhé roky a nedokáží se proto smířit s tím, že sice lze vlastnit velkou nemovitost a ze silnice vypadat jako boháč, ale už nemít na její provoz a nemít ani prostředky na mimořádné výdaje. Je to lidsky pochopitelné, ale zároveň je třeba suše konstatovat, že realitě je třeba čelit.

Pro dluhy se v ČR nemučí, pro dluhy se nezavírá (krom dluhů na výživném), soukromé vymahače pohledávek lze s úspěchem ignorovat a na jejich kvalifikované výhrůžky podat trestní oznámení, srážky z příjmu tvoří třetinu, výjimečně dvě třetiny (u přednostních pohledávek). Oproti tomu neplatí a nemůže platit, že dlužník má právo dlouhodobě dluhy neplatit a současně mít vlastní vůz, vysoký příjem, dvoumetrovou plazmu, úspory či zbytečně nákladnou nemovitost, přesahující základní životní potřeby jeho (a jeho rodiny). Systém je ve skutečnosti vyvážený, promyšlený, prověřený desítkami let vývoje. Neumí pouze napravit nedospělé chování dlužníků, kteří se nepoučí z vlastních (natož pak cizích) chyb ani poté, co jich nasekají deset za sebou. Největším nepřítelem dlužníků už dne není smrt, nemoc, strádání nebo hlad, ale tvrdohlavost, podceňování těch aspektů života v moderní společnosti, na které si nelze přímo sáhnout, a hrdost na dosavadní životní status nebo nereálné materiální požadavky.

Do těžké situace se člověk může dostat nečekaně třeba právě z důvodu úmrtí v rodině a dědického řízení. Jenže opět platít totéž - pokud se v dědickém řízení někdo rozhodne, že chce nemovitost do výlučného vlastnictví, protože prostě se sourozenci žádnou nemovitost v podílu mít nehodlá a přijme tedy závazek vyplatit ostatní dědice, tak musí mít buď v rodině výborné vztahy a důvěru, nebo musí počítat s tím, že mu vznikl statisícový až milionový dluh, splatný prakticky ihned. Pokud by si na začátku zodpovědně lidé vždy spočítali, na jakou životní úroveň mají, nepřiměřeně velkou nemovitost by třeba slušně zpeněžili, vše poplatili, koupili si odpovídající bydlení a vedli spokojený život. Nebo by se smířili s tím, že nemovitost zůstane v podílovém spoluvlastnictví.

Pokud se ovšem v průběhu nalézacího i vymáhacího řízení lidé sveřepě brání na úkor práv věřitele a do poslední chvíle doufají, že k prodeji nemovitosti nakonec nedojde, v den nedobrovolné dražby už toho příliš nedohoní a nemovitost zkrátka koupí někdo za zlomek její skutečné ceny. Je pravdou, že dražby jsou krajně neekonomické, ale také právě proto tvoří až krajní prostředek exekuce a také ne všem exekutorům se do organizačně náročných dražeb skutečně chce.

Konečné ceny dražených předmětů ovlivňuje nejen to, že se někdy někomu seběhnou na danou nemovitost sliny a třeba ovlivní účast v dražbě nebo odhadní cenu, ale především je ovlivňuje to, že právní řád umožňuje podávání dalších a dalších opravných prostředků a vydražitel zkrátka musí vždy počítat s tím, že se občas vydražené věci pro odpor dlužníka může ujmout až po dlouhých měsících či letech, musí se s ním sám začít soudit o vyklizení, náhradu škody nebo bezdůvodné obohacení, nebo bude nakonec i onen příklep zrušen a dražba nařízena znovu. To okruh zájemců o účast v dražbách omezuje prakticky pouze na investory a spekulanty. Pro mladou rodinu s dětmi zkrátka není dražba vhodná příležitost, jak získat bydlení... Řešení? Zpřísnit právní úpravu a omezit možnosti opravných prostředků, zvýšit respekt obyvatel k právu a státní moci nebo výrazně zlepšit financování přetížené justice, aby byly opravné prostředky vyřizovány obratem. Nelíbí? Tak pak je třeba vymyslet něco jiného...

Advokáty, soudce ani exekutory nelze vinit za to, že někdo někomu něco dluží. Pokud bychom se podívali na strukturu nesplněných povinností, rázem by se ukázalo, že stydět by se měla především česká národní povaha, než nějaký zástupný cíl kritiky. Víme snad, kolik exekuovaných tvoří neplatiči výživného? Kolik z nich jsou černí pasažéři dopravních podniků, kteří nám všem zdražují jízdné? Kolik lidé, kteří si berou nesmyslné spotřebitelské úvěry na neuvěřitelně předražené nesmysly, které jiní vyhazují a jsou jich plné burzy a smetiště? Kolik vytvářejí lidé, kteří neplatí za elektřinu, plyn, internet, televizi proto, že je to zkrátka mnohem jednodušší, než v obchodě nezaplatit za nákup? Souhlasím s tím, že vydat se cestou přenesení státní moci na polosoukromé podnikatele (soukromé exekutory) byl svého času velmi nešťastný krok. Ale pravá podstata problému by se ve vší nahotě ukázala i tehdy, pokud bychom se vrátili zpět k výhradně soudnímu vymáhání dluhu.

Ani státní výkon rozhodnutí není zadarmo

Řekněme, že by ze dne na den zanikli soukromí exekutoři a nahradil je soudní nebo správní výkon rozhodnutí (který dnes obstarává přibližně 30 % vymáhání). A že by každý dlužník zaplatil za veškeré kroky vymáhání proti své osobě za všechny své pohledávky státu jen 2.000,- Kč. Co by to znamenalo? Pokusím se o hrubou kalkulaci, veškerá čísla považujte za přibližný odhad, případně vycházím z údajů ZDE.

V ČR je přibližně 150 exekutorských úřadů. Předpokládejme, že v každém z nich na plný úvazek pracuje v průměru 30 kvalifikovaných (právníků, operátorů, terénních pracovníků, pomocné administrativy) osob s průměrnou mzdou 24.000,- Kč hrubého (srov. ZDE). Normativní náklady na mzdy těchto pracovníků tedy činí ročně 1,3 mld. Kč. Předpokládejme, že tyto osoby musí někde pracovat, musí mít služební vozy, počítače, tiskárny, kopírky a telefony, musí svítit, tisknout, telefonovat, mít přístup na internet, musí jezdit k výkonům v terénu. Předpokládejme, že tyto náklady činí 1 mld. Kč ročně. Nyní předpokládejme, že tuto agendu by vykonávaly soudy a stát by tedy takové náklady hradil ze svého rozpočtu. Ponechme platové ohodnocení shodné, protože za obvyklou čistou mzdu 10-15 tis. čistého mnoho iniciativy očekávat nemůžeme a efektivita práce by značně poklesla, pokud bychom ty samé profese odměňovali podle platových tarifů.

Předpokládejme, že spojováním věcí stejných dlužníků (jakkoliv naopak věřitelé mohou být různí) do jediného řízení by došlo k výrazné úspoře nákladů vymáhání v rámci celého systému, řekněme 30 %. Roční náklady vymáhání tedy činí zhruba 1,6 mld. Kč. Na výběru nákladů vymáhacího řízení. Pokud by dlužníci museli náklady vymáhání uhradit přednostně (aby se je vůbec kdy podařilo státu vybrat, je-li dlužník nemajetný a bez legálně zjistitelného příjmu), vybral by stát při počtu cca 500 tis. exekuovaných osob ročně částku 1 mld. Kč.

Počet exekuovaných osob pouze odhaduji, neboť s počtem jednotlivých exekucí za stávajícího systému nesouvisí, navíc exekuce proti týmž lidem probíhají mnohdy po několik let atd. Systém je tedy třeba v tomto ideálním modelovém případě ročně dotovat částkou 0,6 mld. Kč, pokud se smíříme s tím, že za každý dlužník bude muset zaplatit alespoň symbolických 2.000,- Kč (analogicky v trestním řízení se za odsouzení platí 2.000,- Kč za trestní příkaz a 4.000,- Kč za hlavní líčení). Při počtu ekonomicky aktivních osob (tzn. plátců daní) 5 mil. to nákladově vychází na 120,- Kč ročně na poplatníka (za předpokladu 100% efektivity financování prostřednictvím daní).

Možná 120,- Kč, které musí každý pracující člověk zaplatit za to, že někteří své dluhy neplatí, nevypadá tak strašně. Otázkou je, zda je opravdu tento společenský transakční výdaj oprávněné požadovat po celém obyvatelstvu, když je způsobují lidé, kteří se věřitelům vysmívají do očí a uvádí na pokraj ekonomické nouze osoby, které každý ve svém okolí jistě každý nějaké známe. Možná bychom se spíše měli skládat na veřejné statky jako je školství, policie, zdravotnictví, bezpečnost, infrastruktura. Tvářit se, že neplacením dluhů žádné společenské náklady nevznikají, je absurdní. Pokud bychom ale zvýšili poplatek pro dlužníka za výkon rozhodnutí na 3.000,- Kč, nemuseli bychom doplácet takřka nic. To je mimochodem částka, která se nebezpečně blíží nákladům řízení u malých pohledávek před soudem prvního stupně podle současné právní úpravy i převažující soudní praxe a stejně tak se nebezpečně blíží částce, kterou dlužník zaplatí soudnímu exekutorovi, pokud uhradí dluh dříve, než musí být realizován některý z exekučních příkazů (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.).

Jsem zcela pro variantu, aby se vykonávací řízení stalo součástí soudnictví. Vždy jsem byl a vždy budu. Jenže by to znamenalo, že by stát musel zaměstnat přibližně stejně tolik pracovníků zpět v justici a to by znamenalo velkou změnu ve financování rezortu, přibližně o stejnou sumu, jakou stát vynakládá ročně na platy všech 3000 soudců (3 mld. Kč dle současného státního rozpočtu). Pokud by však mělo dojít k výraznému zlepšení situace ohledně schopnosti vymáhat prostředky od neplatičů, přinejmenším počáteční investice by byla podstatně vyšší. Je totiž třeba připravit legislativu, pracovníky vyškolit, rozšířit kapacity přeplněných soudních budov ve všech okresech atd. Nicméně to neznamená, že se tím jakkoliv vyřeší problém zadluženosti obyvatelstva. I nadále budou narůstat na dlužných částkách běžné úroky z prodlení, i nadále bude muset být přistupováno k neekonomickým dražbám nemovitostí.

Stejně tak jsem, byl jsem a vždy budu pro snížení sazeb odměn advokátů a exekutorů (mají-li zůstat zachováni). Nebavme se ale iracionálně o odměnách nulových, protože reálné náklady má principiálně v prvé řadě nést dlužník. Právníci, stejně jako kdokoliv jiný, zadarmo pracovat nemůže a pokud rozbouráme systém zastupování a vymáhání práva, doplatíme na to všichni z vlastní kapsy mnohem dřív, než si to stihne šéfredaktor BL vůbec uvědomit.

Co říci závěrem

Poněkud omezenou perspektivou lze na současný stav možná pohlížet jako na řádění exekurské mafie. Ale v poněkud dlouhodobější perspektivě by se slušelo říct, že současný stav je jen voláním po (v dlouhé řadě případů další) pomocné ruce, podané státem některým svým občanům v důsledku jejich vlastní dlouhodobě tristní platební morálky. Systém, který zcela logicky začal sankcionovat neplacení dluhů, protože jiné páky nejsou v demokratickém státě dostupné, začal vadit.

Soudní exutorství byl ukvapený pokus o vyřešení problému s (ne)vymahatelností práva, který zlepšení efektivity jeho výkonu víceméně anuloval celkovým zvýšením zadluženosti. Odměny exekutorů jsou nadhodnocené, exekutoři nejsou místně omezeni bydlištěm dlužníka tak, jako jsou soudy při výkonu rozhodnutí, problém s nespojováním exekucí je řešen až v současnosti. Kárná praxe vůči exekutorům se zdá mírná, ale je třeba si uvědomit, jak hodně dlužníci nadávají a jak málo podávají kvalifikované podněty k prošetření postupu exekutora.

Bez podnětů se o nezákonnosti nikdo nedozví a exekutor si takový exekuční příkaz v tichosti sám zruší. Čeho exekutoři ale využívají nejvíc, nejsou ani tak samotné díry v zákonech, úmyslně protizákonný postup nebo vyloženě přemrštěné způsoby výpočtu jejich odměn, jako spíš morálně zdevastovaná společnost, která se chová stále stejně nepřijatelně navzdory tomu, že se za takové jednání zvýšily sankce...

Podle mého názoru ale pro zodpovědného člověka není situace nijak tragická. Díky pevnému určení odměny advokáta lze dlužníka velmi přesvědčivě upomenout ke splnění povinnosti pod hrozbou podání žaloby advokátovým prostřednictvím. Totéž se týká výzvy ke splnění pravomocného rozhodnutí před přistoupením k nucenému výkonu. Advokáta člověk potřebuje ve většině situací jen v případě, že se předtím nechoval příliš obezřetně. I kdyby jen tím, že je mu lhostejné, jakou doručovací adresu má uvedenu v evidenci obyvatel a pokud je bez stálého bydliště, jak často si kontroluje svou datovou schránku.

Rozhodně ale běžný člověk nepotřebuje jen na to, aby za něj přečetl soudní obsílku -- tam dané poučení totiž pochopí i průměrný smrtelník. Stačí úřední listiny číst a pokud se mi nelíbí jejich výroková část, tak číst až do jejich samotného konce, včetně data, kdy byla sepsána. Na konci totiž bývá poučení o opravném prostředku a lhůta, do které se musím rozhoupat a opravný prostředek případně využít. A pokud tak neučiním, jsem sám vinen vším, co bude následovat, protože jsem se nebránil v době, kdy jsem se bránit měl.

Zda byl vymáhaný nárok po právu, přestane být aktuální poté, co je pravomocně nárok přisouzen. Pokud stojím nad mrtvolou a policista se mě zeptá, zda jsem to udělal a já neřeknu nic, nesmím se divit, že skončím u výslechu a nejspíše i s trestním řízením na krku a účtem za obhájce.

Řízení se totiž po každé fázi následně posunuje do fáze další, kde se navazuje na fázi předchozí. Zejména tedy ve fázi vykonávací už se nemohu odvolávat na skutečnosti, které jsem měl uplatnit ve fázi nalézací. Kéž by dlužníci četli poučení v předvolání k soudnímu jednání o tom, že mají poslední možnost uplatnit obranu proti vznesenému nároku, jinak už tak nebudou moci učinit, dokonce ani v řízení odvolacím! A nebo že pokud na to nemají, mohou dostat advokáta zcela zdarma. Ano, zdarma a stačí pravdivě vyplnit primitivní formulář, který si lze na soudech vyzvednout nebo nechat poslat poštou (ano, soud vám zcela zdarma zašle obálku až domů!).

Kéž by si v nalézacím rozhodnutí (rozsudek, platební rozkaz, elektronický platební rozkaz) přečetli o tom, že nabude-li rozhodnutí právní moci, bude moci být kdykoliv zahájeno k návrhu oprávněného řízení vykonávací -- u soudu či u soudního exekutora. Kéž by následně usnesení o nařízení exekuce dočetli až tam, kde se píše, že důvodem pro nenařízení exekuce jsou pouze takové skutečnosti, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. A takovou skutečností už bohužel není to, zda podpis na úvěrové smlouvě je či není můj, nebo že na dluh nemám a chci proto splátky.

Stejně tak se nemohu v usnesení o příklepu v dražbě bránit tím, co jsem měl uvádět již dávno v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, proti usnesení o určení ceny postižené nemovitosti nebo proti usnesení o nařízení dražby. Kam by právo a spravedlnost došla, kdybych se mohl kdykoliv bránit tím, že dluh neexistuje, když už jsem nechal rozjet mašinérii kvůli tomu, že jsem se doteď tvářil, že dluh existuje?

V exekuci totiž na každý neprávem přisouzený nárok připadá třicet nároků oprávněných a systém promlčecích a propadných lhůt musí být rozumným kompromisem, v ČR i kdekoliv jinde. Vždycky totiž musíme vnímat i druhou stranu mince a tou je věřitel, který dlouhé měsíce a roky čeká, zda se mu investované prostředky do soudního poplatku a advokáta alespoň vrátí, ideálně i s dluhem, pro který to vlastně celé musel podstoupit. A je nerozhodné, jestli jsem tím věřitelem já, fyzická osoba, nebo velká banka. Oba máme na svoje peníze stejný nárok!

P.S. Autor tohoto článku je vysokoškolsky humanitně vzdělaným státním zaměstnancem s několikaletou praxí a s čistým měsíčním příjmem po započítání mimořádných složek 16 tis. Kč. Nic nedluží, nežije si nad poměry, ale rodinu z finančních důvodů zatím nezaložil.

0
Vytisknout
10106

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2012