Prohraná bitva. Skutečně?

26. 11. 2012 / Milan Valach

Rozsáhlý majetkový dar církvi římskokatolické byl odsouhlasen proti vůli většiny občanů rozhodnutím poslanců vládní koalice, z nichž významná část za stranu LIDEM žádné právo činit takové rozhodnutí nemá. Nelze je proto považovat pro občany za závazné. Hlubokou krizi celého politického systému jen zdůraznilo alibistické chování prezidenta Václava Klause, který zákon ani nevetoval, ani nepodepsal, čímž porušil svou úřední povinnost.

Politický systém, jehož představitelé jej vydávají za demokratický, umožňuje přijímat nelegitimní rozhodnutí proti vůli většiny občanů. To je natolik absurdní, že máme plné právo prohlásit, že tato "demokracie" vůbec žádnou demokracií není. V listopadu 1989 jsme stávkovali za to, abychom konečně mohli o sobě rozhodovat sami a zbavili se diktatury stranických funkcionářů. Nezáleží ovšem na tom, jestli jsou to funkcionáři jedné strany, nebo více stran. Ale bohužel, právě tohoto se nám dostalo.

Tak máme místo svobody jen iluzi svobody. Už nás nezavřou za politické projevy. Ale to jen proto, že momentálně na nich nezáleží, že neohrožují systém. Můžeme cestovat do zahraničí, ale jen ten, kdo na to má a opět jen proto, že to již pro vládnoucí kapitalismus nepředstavuje žádné nebezpečí. Kapitalismus je u nás i tam.

Pád diktatury KSČ měl být osvobozením od strachu. Ale stále větší počet lidí žije ve strachu ze ztráty zaměstnání, příp. z toho, že žádné zaměstnání ani nezískají. Místo strachu z StB máme strach z exekutorů, kteří přicházejí krátce po tom, co ztratíme práci. Změnila se forma, ale samotný strach zůstal.

Teprve nyní začínáme chápat, že ekonomická moc dává jejím držitelům mnohem větší kontrolu nad našimi životy, než dříve dávala stranickým tajemníkům moc politická.

Ale byl náš strach tak děsivý, kdybychom věděli, že v případě nespravedlivého propuštění, např. za účast na demonstraci či stávce, se za nás ihned postaví všichni ostatní zaměstnanci a půjdou do stávky? Byl by ten strach tak silný, kdyby proti němu stála solidarita všech lidí neprivilegovaných mocí a majetkem? Kdyby do stávky a na demonstrace za nespravedlivě obviněné a propuštěné nešli jen jejich bezprostřední kolegové v práci, ale my všichni v celé zemi? Ano, pak již bychom se bát nemuseli. A to je to hlavní, o co dnes jde -- solidarita okrádaných a utiskovaných.

První krokem na cestě k jejímu vytvoření je uvědomění si společných zájmů a společného postavení v tomto sociálním systému.

Proti daru majetku církvi římskokatolické se již počátkem tohoto roku zvedla vlna odporu, a to včetně řady trestních oznámení. V poslední fázi vyzvala na demonstraci 17. 11. 2012 známá aktivistka paní Lenka Procházková k zasílání dopisů prezidentovi požadujících, aby zákon vetoval. Se stejným cílem se rozběhla i e-mailová kampaň Hnutí za přímou demokracii "Napište prezidentovi" (ZDE). Tato kampaň měla enormní úspěch, jak potvrdil sám prezident: "V posledních dnech jsem dostal zcela bezprecedentní množství dopisů a e-mailů občanů České republiky, v nichž mne žádali, abych zákon vetoval." (ZDE.)

Prezident demokratického státu však přání občanů ignoroval. Na občanech závislý opravdu není. O jiných mocných skupinách již toto ovšem říci nelze.

Co se tedy stane? Církev s autoritářskou a podle mnoha autorů i přímo totalitní ideologií a mocenskou strukturou získá v naší zemi ohromnou moc. Tuto moc ji dá jak majetek, který získá, tak ekonomická závislost mnoha jejích zaměstnanců na těchto v podstatě feudálních držitelích ekonomické moci, jejich církevních zaměstnavatelích.

K čemu to tedy vlastně všechno bylo? K čemu ty demonstrace a kampaně, když si nakonec politici udělají to, co oni sami chtějí, a to bez ohledu na vůli občanů?

První odpověď obsahuje již sama tato otázka. Mnoho lidí mělo dosud iluze o podstatě systému, v němž žijeme. Nyní, na základě zkušenosti s církevními restitucemi, ale nejen s nimi, vidí pravdu.

V době, kdy hradní kancelář dostávala stovky a tisíce mailů (viz výše), odpovídal stereotypně kopírovanou odpovědí tajemník pan Jakl, že deset mailů nemůže změnit názor prezidenta. Jinak řečeno, názor lidí nás vůbec nezajímá, uděláme si to, co je pro nás výhodné. Samotný tento vzkaz občanům, odhalující pravou podstatu tohoto lživého systému, stál za to. Je to neocenitelná zkušenost, kterou nyní mají tisíce občanů. Toto není demokracie. Potřebujeme ještě další důkazy?

Kampaň tedy pomohla pro mnohé z nás demaskovat pravou povahu současné moci.

A co jsme se dozvěděli dále? V této tzv. demokracii není rozhodujícím zdrojem moci lid, jak je psáno v naší Ústavě, ale mocenské elity. Ty mohou vůli lidu dosud ignorovat a nic na tom nemohou změnit ani kampaně, ani petice s desítkami tisíc podpisů.

Znamená to tedy, že kampaně a petice jsou zbytečné? Ale vůbec ne. Jen si musíme být vědomi jejich pravého významu. Petice či emailová kampaň s uvedeným počtem odeslaných e-mailů je forma demonstrace, jinou její podobou je pak shromáždění na ulicích a náměstích. Trojí význam demonstrací jsem se již pokoušel vysvětlit v článku Zločiny vládní koalice (ZDE ) :

1) Dát ostatním občanům najevo kolik z nás sdílí rozhořčení a cíle demonstrujících -- demonstranti předvádějí -- demonstrují své odhodlání a cíle. Jde tedy o to, aby byli povzbuzeni váhající a zastrašení k účasti a připojení se k demonstrujícím.

2) Demonstrovat -- předvést nesouhlas občanů s vládnoucí koalicí.

3) V současné vyhrocené situaci a ohrožení základních demokratických principů dát veřejně najevo odhodlání většiny společnosti bránit základní ústavní princip, podle něhož je zdrojem veškeré moci ve státě lid.

Nyní dodám čtvrtý:

4) Ve společné aktivitě utvořit z dosud izolovaných, osamělých a proto ohrožených lidí, společenství solidárních lidí bojujících za společné cíle a připravených postavit se jeden za druhého, stejně jako všichni za jednoho.

Druhým krokem k vytvoření solidární společnosti a zbavení se strachu je společné jednání za účelem dosažení společných cílů.

Jestliže my společně posíláme e-maily, dopisy, jestliže se společně scházíme na náměstích a při diskusích, tím vším přetváříme tuto společnost i každý z nás sám sebe, a tím tvoříme základy něčeho lepšího, co si v blízké budoucnosti společně vybojujeme.

Tím vším si musíme projít. Není jiná cesta. Není možné postavit sílu občanské společnosti proti vládnoucí moci tam, kde tato společnost ještě vůbec neexistuje. Bitva byla prohrána, ale mnohem důležitější je, že byla vedena. Skutečnou prohrou by bylo, kdyby vedena nebyla. Ale ona vedena byla a přispěla k uvědomování občanů, k probuzení jejich aktivity. Nyní nebylo ještě možné zvítězit v tomto konkrétním případě. Ale masové zapojení občanů, desítky tisíc podpisů pod požadavek na zamítnutí tohoto zákona (ZDE) a tisíce dopisů prezidentovi, to je velké vítězství v boji za utvoření občanské společnosti, za probuzení občanů české společnosti. A o to jde především. O utvoření tohoto základu pro příští a již vítězné boje.

To je skutečný význam všech těch aktivit. Nikoliv psát pokorné supliky panstvu, které je s pohrdavým úšklebkem hází do koše. Ale přetvářet sami sebe ze zastrašené a malověrné atomizované masy ve společenství hrdých, sebevědomých občanů, vědomých si své nepřekonatelné síly. Sám je každý z nás slabý, společně tvoříme sílu, které není rovno.

A opět mohu připomenout závěr výše citovaného článku:

"Současná vládní koalice se drží u moci nikoliv proto, že je tak mocná, ale proto, že rozhořčení lidí a počet rozhořčených lidí ještě nedosáhl kritickou mez. Jinak řečeno, proto, že občanská opozice ještě není dostatečně mocná. Jakmile však této moci -- většinového společenského souhlasu dosáhne -- nezbyde -- s vědomím .... hrozby konfrontace fyzické moci - vládnoucí koalici, než přistoupit na vyjednávání o předčasných volbách. V demokratickém systému končí podobná krizová situace novými volbami. V nedemokratickém násilnou revolucí.

A jak jsem již naspal dříve v článku Občanská revoluce (ZDE):

"To, co skutečně potřebujeme, není příchod morálně čistých svatých osobností, které nás všechny zachrání. Potřebujeme systém, který by měl silnou sebeočišťující schopnost, v němž by zkorumpovaní a neschopní lidé byli co nejrychleji nahrazování nezkorumpovanými odborníky sloužícími zájmům veřejnosti. Takovým systémem může být jen demokracie, v níž rozhodující moc mají přímo občané, tj. demokracie přímá."

Domnívám se, že nestoudné chování vládní koalice i samotného prezidenta v kauze majetkového daru katolické církvi a snahy o obnovení její moci nad touto společností, i ve všech dalších kauzách, ilustrujících sobectví, aroganci a pýchu současné moci, přispělo k poznání této nutnosti. Vládnout si musíme sami a tentokrát již ve skutečně demokratickém systému. Pak teprve můžeme považovat revoluci ze 17. 11. 1989 za završenou. Je již nejvyšší čas tuto práci dokončit.

0
Vytisknout
9769

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2012