Dobývání renty jako specifický případ korupce

26. 11. 2012 / Ilona Švihlíková

Upravený příspěvek "Korupce v globálním ekonomickém prostředí", který zazněl na konferenci "Korupční prostředí v ČR -- geneze, závazky, strategie" na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů.

Korupce je vnímána jako jeden z nejzávažnějších problémů v České republice. A to nejen z hlediska ekonomického, ale nutně také sociálního a morálního (viz dále).

Existuje velké množství definic, jedna z nich říká, že se jedná o zneužití svěřených pravomocí pro soukromý zisk. Korupci můžeme (v určitém, pravděpodobně užším pojetí) vnímat jako jev odehrávající se na hraně veřejného a soukromého sektoru.

Jaké jsou dopady korupce na ekonomiku a společnost?

  • korupce negativně ovlivňuje efektivitu. Přednost totiž dostávají nikoliv ti nejefektivnější (firmy např.), ale ti, kteří mají kontakty a vazby. Velmi výstižně se k problematice vyjádřil Karel Dolejší ZDE, kdy rozlezlou korupci v českém prostředí popsal jako hledání konkurenční výhody pod globalizačním tlakem.
  • Korupce eroduje spravedlnost a legitimitu státních aktivit. U občanů tak stát ztrácí své opodstatnění a mohou si tak k němu vytvářet negativní postoje -- a to navzdory faktu, že stát je možno chápat ( i když anarchisté by asi nesouhlasili) jako institut ochrany slabších. Silní stát nepotřebují, protože se dokáží "obstarat" sami.
  • Korupce ničí politickou stabilitu, pokud tedy nedojde do formy propojeného politicko-ekonomického kartelu na různých úrovních, kdy paradoxně je faktorem velmi zvráceného typu politické stability.
  • Mění strukturu ekonomiky a distribuce, protože preferuje neproduktivní aktivity vůči produktivním. Navíc, podobně jako finanční sektor sám o sobě, vysává z reálné ekonomiky zdroje a koncentruje je u propojené politicko-ekonomické "elity".
  • Ohrožuje fungování trhu. Korupce vytlačuje kvalitní firmy, které nemají kontakty na "správné" lidi. Je to vlastně analogie nepříznivého výběru, ovšem v mnohem silnější formě.
  • Země s vysokou mírou korupce nemají zdroje na veřejný sektor (nikoliv obráceně, že by země s velkým veřejným sektorem nutně musely být korupční, případ skandinávských zemí tuto "logiku" jasně vyvrací).
  • Korupce znevýhodňuje malé firmy, které nemohou s velkými hráči držet krok v uplácení (i kdyby chtěly).
  • Korupce přispívá k chudobě, nerovnosti (koncentrace bohatství v rukou menší skupiny), zvyšuje dluh.
  • Korupce ničí důvěru v demokracii. Proč bych měl věřit v sílu mého hlasu, když každý den mohu pozorovat, že síla se projevuje v přípravě, procesu, aplikaci legislativy schopností dostatečně zaplatit? Toto je pravděpodobně nejnebezpečnější dopad korupce, kterému se v ČR ale nevěnuje pozornost. Spíše se to zdá být naopak -- demokracii ohrožuje nejvíce ten, kdo pojmenovává stav pravými jmény. Je to asi tak stejná logika jako říci, že za to, že venku je zima může teploměr.

Zdroj: The political economy of corruption ZDE

Korupci můžeme členit dle několika typů. Ad hoc korupce se dá vymýtit poměrně obtížně, ale obvykle mívá drobnější charakter (pokus o podplacení policisty, který naměří překročení rychlosti).

Společensky a ekonomicky mnohem závažnější je systémová (propracovaný systém vztahů mezi subjekty, dlouhodobého trvání) a institucionalizovaná -- ta totiž vlastně nevypadá ani jako korupce, protože je zabudována přímo v legislativě a schována ve tvorbě zákonů tzv. "na míru".

Vzhledem k propojenosti současného světa nemůžeme opomenout ani globální korupci, která reflektuje to, že se na ní podílejí subjekty domácí i zahraničí, přičemž zahraniční se velmi často sofistikovaně účastní tzv. dobývání renty (viz dále).

Doplňme pro srovnání definici mafie, jak je uvedena na Wikipedii:

Od ostatních forem zločinu se mafie liší nejen svou strukturou, ale také infiltrací do státu -- mafie má své členy nebo lidi jí nakloněné na místech státních úředníků, politiků, soudců a policie. Díky tomu se jí daří nejen prosazovat své zájmy, ale také krýt svou činnost.

Jedním z největších problémů pro příjemce nezasloužené výhody je, jak příjmy zlegalizovat. Jednou z možností je okázalá luxusní spotřeba. Ta ovšem mívá své hranice a ve většině civilizovaných zemí podléhá např. majetkovému přiznání, či majetkovým daním (které v ČR víceméně neexistují).

Globálně existuje celá sofistikovaná infrastruktura zahrnující země s "přísným" bankovním tajemstvím a samozřejmě také daňové ráje. Zde je nejvíce pociťována absence silnějšího mezinárodního postupu a to navzdory faktu, že daňové ráje byly v roce 2008 na půdě G20 deklarovány jako jeden z nejzávažnějších problémů. (Dle údajů společnosti ČEKIA, zveřejněné v Právu, v únoru letošního roku, v daňových rájích sídlilo 11 750 českých firem. Trend je dynamicky rostoucí a "rovná" daň tedy neměla žádný pozitivní dopad, jak se o ní tvrdilo. Nejatraktivnější ráje jsou Nizozemí, Kypr a Lucembursko -- což samozřejmě ztěžuje společný postup v rámci EU). Vynechávám zde nelegální obchody se zbraněmi, drogami apod., které samozřejmě také slouží k propírání špinavých peněz.

V českém prostředí se ovšem málo diskutuje o specifické formě korupce: tzv. dobývání renty. Dobývání renty můžeme definovat jako neproduktivní vynakládání zdrojů za účelem získání ekonomické výhody prostřednictvím rozhodnutí státu.

Pro dobývání renty jsou typické skupiny, které nejsou ochotné respektovat stávající pravidla hry a roli státu jako neutrálního soudce. Vykonávají tedy na stát tlak (který může mít jistě různou podobu), aby pravidla změnil v jejich prospěch. Nejsilnější skupiny pak získávají tzv. rentu, což rozkládá demokratický proces a také morálně celou společnost.

V globálním měřítku má dnes dobývání renty velmi sofistikovanou podobu. Týká se totiž "neutrálních doporučení" organizací jako je OECD, MMF či Světová banka. Je ovšem si třeba uvědomit, že tito poradci jsou zájmově intenzivně spjati s finančními skupinami. Pro představitele MMF je už roky typické kolečko: MMF -- americké ministerstvo financí -- Goldman Sachs. Takto je třeba chápat řadu rad, např. k privatizaci penzijních systémů -- což byl vynález Světové banky, který vehementně prosazovala v 90. letech (a často spolu s MMF přímo vynucovala jako podmínku pro poskytnutí záchranného úvěru), než se jí do cesty postavil odvážně J. Stiglitz a paradigma soukromých penzijních fondů napadl.

Podobně můžeme vnímat i tzv. žebříčky konkurenceschopnosti, které dávají doporučení týkající se obvykle zapojení do závodu ke dnu (flexibilita trhu práce, daňový dumping a pobídky pro nadnárodní firmy atd.). Dobývání renty může být podpořeno různými oceněními (tj. tím, že daná osoba, např. ministr financí dobře slouží určité klientele). Zde je také na místě znovu zmínit ratingové agentury, které se jako velmi koncentrovaný oligopol nacházejí ve střetu zájmů i v situacích morálního hazardu, aniž by se prozatím potýkaly se silnější globální regulací.

Zaštítění se mezinárodní organizaci pak působí jako "nezávislá" rada univerzálně dobré politiky, za kterou se -- omylně -- nehledá zájem určitých skupin. Otázka Cui bono? je tedy plně na místě. Globální systém: dobrá "neutrální" rada -- aplikace té jediné správné hospodářské politiky -- "ocenění" finančními trhy a ratingovými agenturami (v případě neplnění pak trest) funguje velmi efektivně. Pokud má navíc oporu v konformní akademické sféře, je nastaven systém, který koncentruje politickou a ekonomickou moc v rukou několika málo subjektů a ještě se zdáním, že se jedná o "přirozený" tržní proces.

Nelze ovšem opomenout lidský faktor. Tento propracovaný systém má samozřejmě i další charakteristiky, týkající se osob na špici hierarchie. Až na řídké výjimky se jedná o osoby se sociopatickými rysy. Sociopatie (bezohlednost vůči ostatním, potěšení z ponižování jiných lidí, pohrdání jimi) se v takovémto systému stává konkurenční výhodou, se kterou jsou spojeny mocenské pozice.

To potvrzuje i průzkum provedený finskou univerzitou (Turku School of Economics). Vědci zde dospěli k závěru, že nadnárodní firmy vykazují jednoznačné rysy psychopatického chování. Konkrétně to byly: nezájem o pocity ostatních lidí, neschopnost udržovat mezilidské vztahy, nezájem o bezpečnost ostatních lidí, nečestnost a lhaní pro vlastní prospěch, neschopnost pociťovat vinu (!), neschopnost dodržovat zákony a společenské normy.

Zdroj: Klvačová, E., Mráček, K., Malý, J., Dostálová, I.: Dobývání renty: teorie a praxe, Professional Publishing, 2006.

Co s tím? - abych také nabídla nějaká řešení.

Jednou z možností je prosazení a uvedení v praxi (zase s tím občanským tlakem a organizovaností) tzv. demokratické přípravy podkladů, které je spojeno se skandinávskými zeměmi či Kanadou. Jedná se o proces spojený s otevřeností, s možností zapojit se a tím i velkou transparentností. Podílím se na tom, aby se tento proces rozšířil také v České republice.

Další zajímavou možností jsou např. participativní rozpočty, které dávají občanům (také pomocí systému Open Data) možnost podílet se na určení části výdajů rozpočtu svého města, obce, či kraje.

Na úrovni alespoň EU je potřeba nastavit společné standardy a zastavit závod ke dnu. Navíc je potřeba zabrzdit privatizaci veřejných služeb a obnovit důležitost obecního, komunitního či družstevního vlastnictví.

Zájemcům o problematiku lze doporučit následující literaturu:

Klvačová, E., Malý, J., Mráček, K., Dostálová, I.: Dobývání renty prostřednictvím reforem veřejných financí, Professional Publishing, 2007.
Klvačová, E., Malý, J., Mráček, K., Dostálová, I., Chlumský, J.: Státní pomoc, nebo dobývání renty?, Professional Publishing, 2005.

Autorka navíc podotýká, že měla to štěstí, že ji jeden z autorů výše uvedených knih, doc. Chlumský, učil na VŠE.

0
Vytisknout
11987

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2012