I můj zodpovědný život je pouhým balancováním na hraně

28. 11. 2012

Rád bych reagoval na článek Na co se při kritice exekucí zapomíná. Na konci článku jsme se dověděli, že autor je humanitně vzdělaný státní zaměstnanec. Tak to tedy gratuluji! Abych nezůstal pozadu, tak se také uvedu: jsem taktéž humanitně vzdělán (ÚK Praha) a světe div se, jsem také státním zaměstnancem s praxí přesahující dvanáct let. Zde však veškerá podobnost končí. Nežiji si nad poměry, nicméně jistě na tom nejsem tak dobře jako můj humanitní kolega, jelikož jsem "nezodpovědně" přivedl na svět dvě dcery. Kdybych měl čekat jako autor článku na to, až na tom budu finančně lépe, tak asi zemřu bezdětný, píše Tomáš M. Ježek.

Abychom měli kde bydlet, musel jsem se velmi zadlužit, ale vše splácím a plním si veškeré své povinnosti. Myslím, že žiji zodpovědný život a že se mne exekuce v dohledné době netýkají. Měl jsem však tu smůlu (anebo štěstí?), že jsem se narodil do velmi chudé rodiny s pěti dětmi, a přestože já sám jsem byl schopen se "vypracovat", veškeré mé příbuzenstvo trpí nevzdělaností, velkou chudobou a problém exekucí je u nich velmi aktuální. Dostali se do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku, a přestože by pisatel článku napsal, že si za to jistě můžou sami, já jsem toho názoru, že za to může systém, který nedokáže ochránit své obyvatele před finančními predátory a naopak těmto predátorům usnadňuje život jak se dá (v jiném článku jsem psal, že problém je v tom, že za obyčejného člověka nikdo nelobbuje). Snažím se pomáhat jak to jde, ale sám tím vystavuji svojí rodinu existenčnímu riziku. Ano, můžu si za to sám. Mohl bych se k nim otočit zády a žít si svůj spokojený život a někdy mám sto chutí to udělat. Rozhodl jsem se však pro opak. Proč? Protože jsem si to na chvíli zkusil být jedním z nich a tak vím, že to prostě nejde. Jste kusem hadru, nemáte žádnou cenu, nemůžete dělat prakticky nic a to, co dělat můžete, o tom ani nevíte -- a když to náhodou víte, tak na to prostě nemáte. Nedivím se mnohým z nich, že rezignovali na změnu. Je to boj s větrnými mlýny. Jsou tihle lidé odkázáni být otroky? Otroky svých dluhů? Pro jedno opomenutí (někdy nemusí jít ani o opomenutí, ale o podvod) splácet až do konce života? Ne, nepřeháním. Jakmile se totiž jednou roztočí dluhový kolotoč, tak už se nedá zastavit.

Velmi intenzivně si uvědomuji, že i můj zodpovědný přístup k životu je jen balancováním na hraně. Bohužel, systém, který panuje v naší milované zemi je nastavený tak, že jediné uklouznutí, jediná chyba v propočtu, mohou odstartovat dominový efekt, ze kterého není úniku. A to nemluvím o vině třetí strany, např. že přijdete o práci. Můžete si za to sám? Měl jste být výkonnější? Nebo v případě, že firma zkrachovala, měl jste si dělat pravidelné ekonomické analýzy a předpokládat, že konec firmy je nevyhnutelný? Autor článku "Na něco se při kritice exekucí zapomíná" na vše pohlíží z perspektivy zodpovědného, informovaného, finančně a právně gramotného, nadprůměrně inteligentního člověka, kterým dozajista je. Z jeho názoru je jasně cítit jeho zkušenost s právní praxí, ale absolutní neznalost poměrů obyčejných lidí. Na první pohled působí jeho výklad velmi rozumně, ale celkový dojem z toho mám stejný, jako z rozhovoru s exekutorkou, která mi (jednal jsem za švagra) řekla: "můžete si za to sám, mě se to stát nemůže!". Některé pasáže v článku jsou vyloženě směšné, jako např.: "Jak jinak naučit lidi, že pro podnikání nestačí vrhnout se do toho, ale v prvé řadě mít vymyšlený a kriticky prokonzultovaný brilantní konkurenceschopný podnikatelský plán". Takto "vymakaný" podnikatelský plán snad nemá ani Chuck Noris! Ale dejme tomu, že Chucka strčím do kapsy a začnu podnikat se vskutku brilantním podnikatelským plánem. A protože jsem téměř génius (to musí každý podnikatel být a pokud není, neměl by se do toho vůběc pouštět, že...), tak vše jde podle plánu a začne se mi dařit. Ale ouha! S překvapením zjišťuji, že ne všichni podnikatelé jsou tak obdařeni jako já! Můj největší odběratel nezaplatil, prý proto, že jemu také nezaplatil a tomu prý také někdo nezaplatil. Začíná se rozbíhat začarovaný kolotoč, který bohužel už nedokážu zastavit, protože magii neovládám. I přes můj brilantní plán nemohu platit dluhy a sám se stávám jen jedním dílečkem v dominu. Je zodpovědné si v takové situaci půjčit a zalepit tak díru dalším dluhem? Nebo se nemám vůbec do podnikání pouštět, pokud nemám bohatého tatínka, který mě vždy z takové "bryndy" vytáhne? Aha, tak ono to není jen o brilantním plánu... Dalším směšným prohlášením je: "Největším nepřítelem dlužníků už dnes není smrt, nemoc, strádání nebo hlad, ale tvrdohlavost..." Je snad tvrdohlavost touha člověka žít důstojný život? Chodit do práce, vychovánat děti, mít je čím nakrmit a ošatit? Protože znám plno lidí, kteří si nic jiného nepřejí. Největším nepřítelem dnešních dlužníků je nejistota, milý pane. Někdo může oponovat, že vytahuji jen ty pozitivní příklady a opomínám ty ostatní. Ano, dělám to zcela vědomě jako protiváhu k tomu, co píše o "nezodpovědných" můj humanitní kolega, který zase vytahuje jen ty špatné příklady. I mezi dlužníky jsou lidé dobří a špatní, poctiví a nepoctiví. Pisatel pravděpodobně vyrostl v odlišném prostředí, než já. Podle něj by si měli lidé ještě před narozením hezky zodpovědně propočítat na jakou životní úroveň mají, vést podle toho odpovídající život a všechna důležitá rozhodnutí konzultovat s odborníky. Jak jednoduché a brilantní... opět.

Ale abych jen nehanil. Zcela se ztotožňuji s tímto: "...pokud bychom zakázali reklamu na spotřebitelské úvěry a veřejnoprávní média začala plnit své poslání a místo telenovel a soutěží začala točit poučného a neoslovovala odborníky podle kritéria jejich dostupnosti a tendenčnosti, ale odbornosti a nezaujatosti."

Od stolu se toho dá napovídat hodně, ale život se nedá narýsovat. Je potřeba vystoupit z pomyslného paláce, kde je vše krásné a dokonalé, jako to udělal Sidhárta Gautama, a podívat se na to, jak žijí obyčejní lidé a jaké mají možnosti to změnit. Každý není génius, víte, ale myslím si, že každý má právo na důstojný život. A pokud stát nahrává firmám a nedostatečně chrání občany, tak je něco špatně. Problém je mnohem hlubší, než jen exekuce. Na našem trhu zcela legálně operují společnosti, které podvodným způsobem nabízejí lidem nebankovní půjčky, ale tito lidé se místo půjček dočkají jen nehorázných poplatků prakticky za nic. A jsou to opět lidé v nouzi, protože kdo jiný by vyhledal nebankovní půjčky. Na pomoc těmto společnostem tu stojí zástup exekutorů, kteří se rádi o vymožení jejich podvodně získaných dluhů postarají. Není přeci jejich starostí ověřovat, jakým způsobem dluh vzniknul. A to nemluvím o nehorázných úrocích, když už nějakou tu půjčku dostanete. Minulý měsíc jsem mluvil s místním okresním státním zástupcem, který mi řekl, že se v ČR ještě nestalo, aby byla odsouzena lichva, i když by se některé nejmenované společnosti daly za lichvářské označit. Tento paragraf v trestním zákoníku je zastaralý a nefunkční. V době, kdy vznikal byly úplně jiné podmínky. Ale proč by s tím někdo něco dělal? Je tu snad nějaké lobby, které by chtělo změnu tohoto ustanovení protlačit? Spíš naopak - jisté subjekty si nepřejí, aby se něco měnilo. Jako koruna tomu všemu jsou reklamy na tyto lichvářské společnosti, kde např. charismatická žena nabízí řešení vašich finančních problémů mávnutím kouzelného proutku. Půjčte si a budete šťastní! To je prostě nehorázné. Problém zbídačování obyvatelstva je tak komplexní, že náprava nemůže spočívat jen v nátlaku na změnu exekučního zákona. Kdo má oči, vidí, že je to celé už od základu prohnilé a pokud se nenajde nějaké konstruktivní komplexní řešení, nikam se nedostaneme. Každému, kdo trochu přičichl k sociologii dojde, že dochází k přerozdělování majetku a ke stále většímu tlaku na stále chudší obyvatelstvo, a že je to dlouhodobě neudržitelné. Nicméně, i malými krůčky se můžeme dostat k velkým změnám a proto veškerou iniciativu, která povede ke změně budu podporovat. Ale kdo si myslí, že stačí změnit jen pár paragrafů v nějakém zákoně a bude to dobré, tak se šeredně mýlí. Chyba je v systému, který už je v dnešní době dlouhodobě disfunkční. Světová finanční krize bylo jen první "zahřmění", které zůstalo navíc myslím nepochopené. Připadá mi, jakoby lidé v dnešní době jen čekali, až ta krize přejde a bude zase dobře. Ale žádný návrat do doby před krizí se konat nebude, není to vůbec možné. Je potřeba se vydat novým směrem. Nadnárodní společnosti si to uvědomily mnohem dříve, než obyčejní lidé a proto začali se svým programem dříve a mají velkou převahu. Je jen na nás, jak dlouho budeme tolerovat vazby těchto společností na vlády a oklešťování demokratických zásad společnosti.

0
Vytisknout
9383

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2012