Dluhy si každý musí evidovat sám. Učme své děti osobní odpovědnosti

23. 11. 2012

Případy pana Davida Janduse a pana Vladimíra Bartla jsou svým způsobem typické pro naši postkomunistickou společnost: nerespektujeme pravidla a řád. Po skončení socialismu a programového odklonu od zaopatřovacího státu jsme se nedokázali adaptovat na novou situaci, ve které je každý sám odpovědný za své činy (a také za svou nečinnost).

Někdejší socialistický stát každému autoritativně určoval pravidla chování a současně o všechny po celý život "pečoval". Stát vykonával úkoly, které mu nenáleží. Čtyřicet let socialismu nás přetavilo na nesamostatné jedince, kteří si bez pomoci státu nedokáží zařídit svůj život. Nepřekvapí proto, jak naivní a neopatrní někdy lidé mohou být při hospodaření s rodinnými a soukromými financemi, píše Evžen Strmý.

Nechápu, proč je někdo překvapen, že věřitel chce po dlužníkovi zaplatit, co mu patří. Protože už několik let podnikám (byl jsem zaměstnanec, ale rozhodl se postavit na vlastní nohy), vím z osobní zkušenosti, jak bývá složité od zákazníků vydolovat úhradu za mnou poskytnuté služby. Často jsem svědkem výmluv, lhaní, výsměchu nebo mlčení, několikrát do roka malá část zákazníků zaplatí s velkým zpožděním až po četných upomínkách nebo nezaplatí vůbec (ano, už jsem byl nucen několik nezaplacených faktur vymáhat u soudu a prostřednictvím exekutora). K evergreenům dodavatelsko-odběratelských vztahů patří výmluvy "Byl jsem na dovolené", "Nefungoval mi internet", "Byl jsem v nemocnici", "Už jsem zaplatil, peníze jsou na cestě". Za nejdrzejší výmluvu považuji slova "Nedostal jsem od vás upomínku" -- zákazník tedy nezaplatí na základě vystavené a doručené faktury, ale teprve až na základě upomínky! Věřte, že takové prostředí plné nedůvěry velmi znechucuje radost z podnikání. Začínám chápat velké věřitele, kteří za zaslání jediné upomínky účtují vysoké poplatky (často až 500 Kč). Nechť náklady vymáhání dluhu hradí dlužník, proč by měli upomínací proces hradit všichni zákazníci ve vyšší ceně elektřiny, internetu, volání nebo jiných služeb? V České republice jsou služby stále levné v porovnání s Británií.

Když řekne A, musí říct i B. Doposud totiž velké firmy vymáhací proces outsourcovali u inkasních agentur a advokátních kanceláří (protože tyto náklady na konci proplatí dlužník). Jakmile by ale zákon takový outsourcing zakázal, budou muset firmy otevřít vlastní právní oddělení, a náklady na mzdy a vybavení rozpustí do zvýšených cen nám všem, kteří své účty platíme včas a nečekáme na první, druhou či třetí upomínku.

Kroutím hlavou nad dojemnými pohádkami, které čtu v diskuzích na zpravodajských serverech nebo na Facebooku (doporučuji sledovat hysterickou skupinu: Trváme na zrušení soukromých exekutorů ). Dlužník prý "zapomněl", že jel na černo v tramvaji a že dostal od revizora pokutu. Přitom každý černý pasažér je revizorem poučen, že musí zaplatit pokutu buď na místě nebo do určité lhůty na přepážce dopravního podniku. A ještě má tu drzost vykládat, že jel na černo jen "jednou" a "vždyť pro jednou se nic nestalo". Cestoval jsi bez zaplacení na úkor platících pasažérů? Postav se ke svému přestupku čelem a zaplať pokutu! Jiný dlužník prý "zapomněl", že si půjčil u banky peníze a "nevěděl", že úvěr musí splácet v termínech, které si s bankou dohodl. Jiný dlužník prý "zapomněl", že byl zákazníkem telefonního operátora a že když vypovídá smlouvu, není zrušení služeb okamžité, ale musí zaplatit platbu ještě na příslušný měsíc. Totéž se týká nejen telefonu, ale rovněž internetu, elektřiny, pojištění atd. Vladimír Bartl píše, že vrátil Vodafonu modem a "přestal platit". Copak pan Bartl neví, že smlouvu je třeba vypovědět? Jak má poskytovatel vědět, že zákazník už službu nechce odebírat? Zdá se, že mezi námi žijí statisíce nesamostatných spoluobčanů a nevědomých blouznivců, kteří pocházejí z jiné planety.

Pokud dlužník nezaplatí dluh na samém počátku dobrovolně, nemůže pak plakat, že spolu s původním dluhem zaplatí i náklady na vymáhání (úhradu za soudní proces a exekuční proces). Pro příklad uvedu čtenářům náklady na vymáhání nezaplacené faktury, kterou právě vymáhám: zákaznice zaplatila zálohu, ale doplatek ve výši 12000 Kč po provedení služby už nezaplatila. Po šesti měsících upomínání (kdy se dlužnice nejprve různě vymlouvala a pak zcela odmlčela) mi došla trpělivost a obrátil se na advokáta. Ten si naúčtoval 600 Kč za sepsání kvalifikované předžalobní upomínky, dále 1800 Kč za sepsání žaloby a 1000 Kč činil soudní poplatek. Protože dlužnice platební rozkaz na poště nepřevzala, soud nařídil jednání a já musel advokátovi za jeho průběžnou práci (komunikaci se soudem a osobní účast na jednání) zaplatit dalších 5400 Kč. Po vydání rozsudku (mimochodem dlužnice na soudní jednání nepřišla) jsem vymáhání předal exekutorovi, který požadoval zálohu 4200 Kč a pokud od dlužnice nic nevymůže, budu muset exekutorovi uhradit dalších 3600 Kč. Když sečtu upomínky ode mne (nejméně 15), a připočtu kvalifikovanou upomínku od advokáta, tři obsílky od soudu (výzva k vyjádření, platební rozkaz, rozsudek) a jednu výzvu od exekutora (výzva ke splnění), byla dlužnice snad dostatečně o svém dluhu informována. Pikantní je, že tato dlužnice je aktivní přispěvatelkou výše zmiňované facebookovské skupiny Trváme na zrušení soukromých exekutorů, kde průběžně vykřikuje, jací jsou exekutoři "šmejdi, kteří se ničeho neštítí" a vůbec "svině jedna exekutorská zaslouží pověsit za koule" (ostřejší výroky jsem se neodhodlal ocitovat).

Když budou muset poplatky advokátovi, soudu a exekutorovi hradit věřitelé, menší dluhy přestanou vymáhat, protože se jim to nevyplatí. Důsledkem bude zhroucení dosavadních dodavatelsko-odběratelských vztahů, kdy dodavatelé bez úplné platby předem nebudou ochotni dodávat. Všechny elektrárny, plynárny, vodárny, telefonní operátoři, pojišťovny a další poskytovatelé služeb budou od nových zákazníků požadovat zaplacení plateb na rok dopředu nebo složení vysoké jistiny, jinak neuzavřou smlouvu. Pokud je mi známo, tak v Británii jsou naprosto běžné dodávky na fakturu se splatností 30 dní.

Návod na vedení evidence vlastních dluhů

Jsem obyčejný člověk, nemám žádné finanční ani právnické vzdělání, ve svém občanském životě uplatňuji pouze svůj rozum. Jakmile jsem se po maturitě osamostatnil a začal platit vlastní účty, vytvořil jsem si určité návyky, se kterými se rád podělím a možná se i někomu budou zdát užitečné. Beru své rady jako malý vklad ke zvyšování finanční gramotnosti českého obyvatelstva.

1) Na dvou listech A4 jsem narýsoval jednoduché tabulky -- jednu pro měsíční platby (SIPO, nájemné, sociální a zdravotní pojištění, splátka úvěru, splátka kreditní karty, kupon na tramvajenku, poplatek fitness centru atd.), druhou pro roční platby (pojištění domácnosti, pojištění odpovědnosti, úrazové pojištění, členské příspěvky občanským sdružením atd.). Vždy po zaplacení do příslušného sloupce poznamenám datum úhrady dané služby. Takto své účty eviduji dobrých 13 let a nikdy se mi nestalo, že bych něco opomenul zaplatit.

(Mé náklady: asi 5 minut mého času měsíčně.)

2) Na konci měsíce kontroluji výpis z bankovního účtu, zda banka strhla zadané trvalé příkazy (trvalákem hradím penzijní připojištění a stavební spoření).

(Mé náklady: asi 1 minuta mého času měsíčně.)

3) Používám "vynikající pozůstatek socialismu" -- složenku SIPO, na které mám zahrnutou elektřinu, plyn, internet, telefon, koncesionářský poplatek ČT a ČRo, předplatné novin. Jde o spolehlivý, jednoduchý a laciný (poplatek poště činí 15 Kč a při platbě z banky je zcela zdarma) způsob, jak hradit své každoměsíční závazky. Pokud vím, tak v Británii společná složenka pro platby za komunální služby neexistuje a britští spotřebitelé musí každé firmě platit účet zvlášť, což při velkém počtu závazků zvyšuje pravděpodobnost opomenutí.

(Mé náklady: 15 Kč (lze i zdarma) + asi 30 minut cesta na poštu a vystání fronty (eventuálně 0 minut, pokud SIPO strhává pošta z bankovního účtu).

4) Při každém stěhování ohlašuji všem smluvním partnerům (pojišťovnám, bankám, energetickým společnostem, telefonním operátorům, poskytovateli internetu atd.) adresu mého nového bydliště.

(Mé náklady: asi 2 hodiny mého času na psaní e-mailů, 1 den pro osobní oběhání přepážek podniků.)

5) Každou firmu, se kterou uzavřu dlouhodobou smlouvu, poznamenám do vlastního seznamu smluvních partnerů (zapíšu název firmy, den uzavření smlouvy, den skončení smlouvy nebo zda je smlouva na dobu neurčitou) -- tímto mám přesný přehled, u jaké firmy aktuálně odebírám elektřinu, plyn, internetové a telefonní služby atd. Originály všech smluv mám uloženy v jednom šanonu za 30 Kč.

(Mé náklady: asi 1 minuta mého času.)

6) Pokud s někým ukončuji smlouvu, po 3-4 měsících do firmy pošlu e-mail a požádám o vystavení kvitance -- potvrzení, že nemám žádné závazky. Ještě nikdy se mi nestalo, že by některá z firem vystavení takové kvitance odmítla, což ostatně podle zákona ani nemůže. Vystavení kvitance na žádost zákazníka totiž nařizuje § 569 občanského zákoníku. Podotýkám, že tento paragraf jsem vyhledal sám, koupil jsem si v knihkupectví za 95 Kč výtisk občanského zákoníku a prostudoval jej. Připouštím, že mnoha paragrafům nerozumím (zákoník je psaný nesrozumitelně), ale zrovna § 569 je napsán jasně a smysl pochopí každý, kdo umí číst.

(Mé náklady: asi 10 minut mého času na napsání e-mailu, eventuálně 1 hodina pro osobní vyřízení na přepážce podniku.) Můj systém pro správu osobních závazků není nijak sofistikovaný, pouze jsem opatrný a snažím se předvídat důsledky nezaplacení byť jediného účtu. Zdají se Vám výše uvedené návyky jako absolutní samozřejmost? Pousmáli jste se nad mým textem a v duchu si řekli: "Ježišmarjá, proč o tom píše, vždyť je to jasný, to dělá přece každý!" Možná, že evidujete své smluvní závazky stejně pečlivě jako já, ale přesto mě děsí, jak obrovské množství Čechů kontrolu svých účtů za samozřejmé nepovažuje a podceňuje. Znám kolem sebe spoustu lidí, kteří nemají tušení, od koho odebírají elektřinu a plyn, komu platí svá pojištění a jaké finanční produkty mají smluvené u své banky. Lidé nemají nejmenší přehled o svých smluvních vztazích a o to větší mají nepořádek ve složenkách a fakturách! Většinou si před lety nastavili v bance trvalý příkaz a nekontrolují, zda se příkaz provedl. Už na to "zapomněli".

Ale čí je to chyba? Jde o chybu věřitele? Nebo je vinen stát? Zdají se mi odvážné a nedomyšlené výzvy k uspořádání sbírky na zaplacení dluhu někoho, kdo sám přiznává, že nekontroluje své účty a na své povinnosti nedbá. Proč bych měl doplácet na něčí lenost, pohodlnost, apatičnost a flegmatičnost? Nerozumím výzvám, že věřitelé by dlužníkům měli dluhy odpouštět, nebo že by dlužníkům měl pomoct stát. Mám snad doplácet ze svých daní za cizí neodpovědnost a asociální chování? Proboha proč?

Není úlohou státu vodit své obyvatele za ručičku, pomocnou ruku v případě osobní krize má podat na prvním místě rodina a přátelé, a pokud nikdo takový není k mání, pak mohou pomoci nevládní a charitativní organizace (centra právní pomoci, sdružení spotřebitelů, charita apod.). Rolí státu je především stanovit základní pravidla fungování společnosti a vymáhat jejich dodržování.

Nezastírám, že jsem se nikdy ve svém životě nedostal do prodlení s úhradami -- ano, několikrát jsem dlužil a vždy proto, že jsem daný měsíc nevyšel s penězi a vyčerpal své naspořené rezervy (tedy mé příjmy byly nižší a výdaje vyšší). Nejvíce jsem dlužil v době svých studií na vysoké škole (banky studentům "zdarma" aktivují ke studentským účtům kontokorenty a kreditní karty, ale nevysvětlují, že úrok z použité kreditky činí asi 50 % - to každý musí zjistit sám a chvíli trvá, než se s kreditkou naučí pracovat). Nedostatek peněz mne vždy motivoval ke zvýšení příjmů na brigádách. Krátký čas jsem dlužil po odchodu ze zaměstnání, když jsem se postavil na vlastní nohy -- a začal podnikat. Jako nezkušený nováček v drsném podnikatelském prostředí jsem se opakovaně nechal napálit od vychytrálků a podvodníčků a několik měsíců se nacházel v druhotné platební neschopnosti. Vždycky jsem ale své dluhy zaplatil do poslední koruny a svým věřitelům i v těžkých časech průběžně posílal alespoň část plateb. (Kdybych nebyl proaktivní, ČEZ by mi odpojil elektřinu -- tak špatně jsem na tom tehdy byl, po čtyři měsíce jsem ale platil alespoň polovinu zálohy na elektřinu, na zbytek dluhu požádal o splátkový kalendář; ČEZ mi tehdy nenaúčtoval ani žádnou smluvní pokutu, ačkoli by nepochybně mohl. Paní v kanceláři mi vyprávěla, že jen výjimečně potká dlužníka, který uhradí aspoň část dluhu dobrovolně a aktivně požádá o splátkový kalendář. Většina dlužníků na upomínky od ČEZu nereaguje a nechají si odpojit elektroměr -- teprve potom začnou svůj dluh řešit.)

Poučení je myslím zřejmé -- je nezbytné mít přehled o současných i bývalých smluvních vztazích. Kontrolovat, zda mám všechny účty zaplacené a zda nikomu nedlužím. Nikdo jiný tuto kontrolu za mne dělat nebude. Na to nepotřebuji titul JUDr. ani diplom z VŠE, stačí prostý rozum, osobní odpovědnost a proaktivní jednání s věřiteli.

0
Vytisknout
2388

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2012