Otrávení Arafata

13. 7. 2012 / Uri Avnery

Byly pokračováním pověstí šířených stejnou mašinérií, že byl gay – všechno jako součást neúnavné démonizace palestinského vůdce, které se denně objevovaly po celá desetiletí. Tam kde není zjevná příčina úmrtí, musí existovat jiná, méně zjevná.

Za druhé: nyní již víme, že několik tajných služeb vlastní jedy, které nenechávají žádné rutinně odhalitelné stopy. Patří mezi ně CIA, ruská FSB (následník KGB) a Mossad.

Za třetí: příležitostí bylo nespočet. Arafatovo bezpečnostní uspořádání bylo rozhodně laxní. Zahrnovalo naprosté cizince, kteří se vydávali za sympatizanty palestinské věci a často s ním seděli u jídla.

Za čtvrté: existovala spousta lidí, kteří si přáli jeho smrt a měli prostředky, jak jej zabít. Nejzřetelnějším byl náš předseda vlády, Ariel Šaron. On o tom v roce 2004 hovořil, když řekl, že Arafat nemá „žádnou životní pojistku“.

Co se původně zdálo být logickou možností, se nyní stalo jistotou. Prozkoumání jeho svršků, které zadala TV stanice Al-Džazíra a provedl vysoce respektovaný švýcarský ústav, potvrdilo, že Arafat byl otráven poloniem, smrtelnou radioaktivní substancí, která je, pokud není sama specificky hledána, nezjistitelná.

Dva roky po Arafatově smrti byl v Londýně zavražděn ruský disident a bývalý důstojník KGB/FSB Alexandr Litviněnko, a to ruskými agenty, kteří použili tento jed. Na tuto příčinu přišli jeho doktoři náhodou, trvalo mu tři týdny než zemřel.

Blíže k domovu, v Ammánu Mossad v roce 1997 na příkaz premiéra Benjamina Netanjahua téměř zabil předáka Hamasu Chálida Maš'ala. Nástrojem byl jed, který zabíjí do několika dní poté, co vešel ve styk s pokožkou. Vražda byla zfušována a život oběti byl zachráněn, když byl Mossad přinucen, aby mu po ultimátu krále Hussajna včas podal protilátku. Kdyby Suha, vdova po Arafatovi, uspěla se žádostí o exhumaci jeho těla z mauzolea Mukata'a v Ramalláhu, kde se stalo národním symbolem, ten jed by byl v jeho těle nepochybně nalezen.

Nedostatečné zajištění Arafatovy bezpečnosti mě vždy udivovalo. Izraelští ministerští předsedové jsou chráněni desetkrát lépe. Mnohokrát jsem mu to vyčítal. Pokrčením ramen to odmítl. Byl v tomto ohledu fatalista. Poté, co byl jeho život zázračně zachráněn, když jeho letadlo nouzově přistálo v libyjské poušti a lidé kolem něj byli zabiti, byl přesvědčen, že jej chrání Alláh. (Ačkoliv byl hlavou sekulárního hnutí s jasným sekulárním programem, byl věřící muslim – sunnita, ve stanovenou dobu se modlící a zdržující se pití alkoholu. Svou zbožnost svým asistentům nenutil.)

Jednou byl v mé přítomnosti v Ramalláhu interviewován. Novináři se jej ptali, zda očekává, že se ve svém životě dočká vytvoření palestinského státu. Jeho odpověď: „Já a můj přítel Uri Avnery se toho ve svém životě dočkáme.“ Byl si tím zcela jist.

Rozhodnutí Ariela Šarona zabít Arafata bylo dobře známo. Již v průběhu obklíčení Bejrútu v Libanonské válce I. nebylo žádným tajemstvím, že agenti pročesávají západní Bejrút a hledají místo jeho pobytu. K velké Šaronově frustraci ho nenašli. Dokonce i po Oslu, kdy se Arafat vrátil do Palestiny, to Šaron nevzdal. Když se stal premiérem, staly se moje obavy o Arafatův život akutními.

Když naše armáda za „Operace obranný štít“ zaútočila na Ramalláh, pronikli vojáci do Arafatova sídla (Mukata'a znamená v arabštině opevněný objekt) a dostali se na 10 metrů od jeho místností, viděl jsem to na vlastní oči. Dvakrát za obležení jsme po mnoho měsíců, moji přátelé a já, zůstávali v Mukata'a jako lidské štíty. Když se Šarona ptali, proč Arafata nezabil, odpověděl, že to znemožnila přítomnost Izraelců. Já se však domnívám, že to byla jen záminka.

Byly to Spojené státy, které to zakázaly. Američané se zcela správně obávali, že otevřená vražda by vedla k tomu, že by explodoval celý arabský a muslimský svět a vyvolalo to protiamerické běsnění. Nemohu to dokázat, ale jsem si jist, že Šaronovi to řekl Washington: „Za žádných podmínek vám není dovoleno zabít jej způsobem, jehož stopa povede k vám. Jestliže to můžete udělat, aniž zanecháte stopy, dejte se do toho.“

(Právě tak jako v roce 1982 řekl státní tajemník Šaronovi, že mu není za žádných podmínek dovoleno zaútočit na Libanon, pokud nebude existovat jasná a mezinárodně uznaná provokace. Ta byla promptně dodána.) Podivně děsivou náhodou byl sám Šaron brzy po Arafatově smrti postižen mrtvicí, a od té doby žil v komatu.

Na den, kdy byly tento týden vývody Al-Džazíry publikovány, připadalo 30. výročí mého prvního setkání s Arafatem, což pro něj bylo první setkání s Izraelcem. Bylo to na vrcholu bitvy o Bejrút. Abych se k němu dostal, musel jsem překročit linie čtyř bojujících stran – izraelské armády, křesťanských libanonských falangistických milicí, libanonské armády a sil OOP. Hovořil jsem s Arafatem dvě hodiny. Tam, uprostřed vilky, kdy mohl každou chvíli očekávat, že jej zastihne smrt, jsme hovořili o izraelsko-palestinském míru a dokonce o federaci Izraele a Palestiny, možná s připojením Jordánska.

Setkání, které oznámila Arafatova kancelář, vyvolalo celosvětovou senzaci. Můj záznam konverzace byl publikován v několika předních listech. Na cestě domů jsem v rádiu slyšel, že čtyři ministři vlády požádali, abych byl za zradu postaven před soud. Vláda Menachema Begina dala generálnímu prokurátorovi pokyn, aby zahájil trestní vyšetřování. Generální prokurátor však po několika týdnech rozhodl, že jsem neporušil žádný zákon. (Brzy poté byl zákon náležitě změněn.)

Během mnoha setkání, která jsem od té doby s Arafatem měl, jsem nabyl naprostého přesvědčení, že byl efektivním a důvěryhodným partnerem pro mír. Pomalu jsem začal chápat, jak se tento otec moderního palestinského osvobozeneckého hnutí, Izraelem a Spojenými státy považovaný za arciteroristu, stal předákem palestinského mírového úsilí.

Málo lidí v historii mělo za svého života výsadu vést dvě po sobě jdoucí revoluce. Když Arafat začal svou práci, Palestina zmizela z mapy a ze světového povědomí. Použitím „ozbrojeného boje“ (neboli „terorismu“) dokázal uvést Palestinu zpět na světovou agendu.

Ke změně jeho orientace došlo po válce v roce 1973. Tato válka, budiž pamatováno, začala úžasnými arabskými úspěchy a skončila ústupem egyptské a syrské armády. Arafat, profesí inženýr, z toho učinil logický závěr: Nemohou-li Arabové zvítězit v ozbrojené konfrontaci dokonce ani za takových ideálních okolností, je nezbytné nalézt jiné prostředky.

Jeho rozhodnutí zahájit mírová jednání s Izraelem šlo totálně proti jádru palestinského národního hnutí, které Izrael považovalo za cizího vetřelce. Arafatovi trvalo plných 15 let, než přesvědčil svůj vlastní lid, aby jeho linii, používaje všech svých triků, taktické obratnosti a přesvědčovací síly, přijal.

Na schůzi palestinského exilového parlamentu v roce 1988 Národní rada jeho koncepci přijala: palestinský stát bok po boku s Izraelem v části jeho země. Tento stát, s  hlavním městem ve Východním Jeruzalémě a hranicemi založenými na Zelené linii, byl o té doby stanoven jako pevný a nezměnitelný cíl; Arafatovo dědictví pro jeho následovníky.

Nikoliv náhodou moje styky s Arafatem, prvně nepřímo přes jeho asistenty a poté přímo, začaly v téže době: v roce 1974. Pomohl jsem mu navázat kontakt s izraelským vedením, a obzvláště s Yitzhakem Rabinem. To vedlo v roce 1993 k Dohodě z Osla – dohodě, která byla zabita společně se zavražděním  Rabina.

Když byl tázán, zda má izraelského přítele, Arafat jmenoval mě. Bylo to založeno na jeho víře, že jsem riskoval svůj život, když jsem jej jel navštívit v Bejrútu. Pokud jde o mě, já byl vděčný za jeho důvěru ke mně, když mě tam potkal v době, kdy ho hledaly stovky Šaronových agentů.

Ale mimo osobní zřetele, Arafat byl muž, který byl schopen uzavřít s Izraelem mír, byl ochotný tak učinit a – což je důležitější – byl schopen přimět svůj lid, včetně islamistů, aby ho přijal. To by ukončilo podnik s kolonizačními osadami.

A to je důvod, proč byl otráven.

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

Uri Avnery: Poisoning Arafat ZDE