Jak myslet

12. 7. 2012

KD│ Kultury, které přetrvávají, vyčleňují chráněný prostor pro ty, kdo zpochybňují a napadají národní mýty. Umělci, spisovatelé, básníci, aktivisté, novináři, filosofové, tanečníci, hudebníci, herci, režiséři a odpadlíci musejí být tolerováni, pokud má být kultura schopna vycouvat z katastrofy, napsal Chris Hedges.

Příslušníci této intelektuální a umělecké třídy, kteří obvykle v ubíjejících sálech akademie, kde triumfuje prostřednost, nejsou vítáni, hrají roli proroků. Jsou zavrhováni nebo mocenskými elitami nálepkováni coby rozvratníci, protože nepřijímají kolektivního sebezbožňování. Nutí nás vyrovnávat se s nepřezkoumávanými předpoklady, s takovými, které by nás - pokud by nebyly napadeny - vedly do zkázy. Odhalují prázdnotu a zkorumpovanost vládnoucích elit. Artikulují nesmyslnost systému postaveného na ideologii nekonečného růstu, nepřestajné exploatace a nepřetržité expanze. Varují nás před jedem kariérismu a zmatečností hledání štěstí ve shromažďování bohatství. Způsobují, že musíme čelit sobě samým, od hořké skutečnosti otroctví a Jima Crowa přes genocidní vraždění původních Američanů, represi hnutí dělnické třídy, přes zvěrstva páchaná v imperiálních válkách až po útok na ekosystém. Způsobují, že si přestáváme být jisti svými ctnostmi. Napadají laciná klišé, jež používáme při popisu národa - země svobody, nejlepší země na světě, maják volnosti - aby exponovali naši temnotu, zločiny a nevědomost. Nabízejí možnost života se smyslem a kapacitou pro transformaci.

Lidské společnosti vidí to, co si vidět přejí. Vytvářejí národní mýty ustavující identitu ze směsi historických událostí a fantazie. Ignorují nežádoucí fakta, která zasahují do procesu sebeoslavování. Naivně důvěřují představě lineárního pokroku a zajištěné národní dominance. To je to, z čeho sestává nacionalismus - ze lží. A pokud kultura ztratí schopnost myšlení a vyjadřování, pokud disidentské hlasy účinně umlčí, pokud se uchýlí k tomu, co Sigmund Freud nazval "krycími vzpomínkami" (screen memories; v originále Deckerinnerung), k uklidňujícím směsím faktů a fikce, umírá. Vzdává se vnitřního mechanismu prorážení sebeklamu. Vede válku proti kráse a pravdě. Zakazuje posvátné. Mění vzdělání v profesní výcvik. Ponechává nás ve slepotě. A to je to, k čemu opravdu došlo. Jsme ztraceni na moři za velké bouře. Nevíme, kde se nacházíme. Nevíme, kam směřujeme. A nevíme, co nás čeká.

Psychoanalytik John Steiner označuje tento fenomén za "přivírání očí". Povšiml si, že často disponujeme adekvátním věděním, ale protože je nepříjemné a znepokojující, podvědomě - a často i vědomě - se ho rozhodneme ignorovat. Steiner k ilustraci používá příběh o Oidipovi. Oidipús, Iocasté, Kreón a "slepý" Tiresiás, tvrdí Steiner, pochopili pravdu, že Oidipús zabil otce a oženil se s matkou, jak bylo prorokováno, ale smluvili se, že to budou ignorovat. Také my, píše Steiner, přivíráme oči před nebezpečím které nám hrozí, navzdory nadbytku důkazů o tom, že pokud radikálně nezměníme vztahy mezi sebou i k přírodnímu světu, katastrofa je jistá. Steiner popisuje psychologickou pravdu, která je hluboce znepokojující.

Viděl jsem tuto schopnost sebeklamu u městských elit v Sarajevu a později v Prištině během válek v Bosně a Kosovu. Tyto vzdělané elity zarytě odmítaly uvěřit v možnost války, ačkoli násilné činy konkurenčních ozbrojených band už začaly trhat sociální tkanivo. V noci jste mohli slyšet střelbu. Ale oni byli těmi posledními, kdo o tom "věděl". A my se klameme úplně stejně. Fyzické důkazy národního rozkladu - rozpadající se infrastruktura, opuštěné továrny a další pracovní místa, řady zničených skladů, zavírání knihoven, škol, hasičských stanic a pošt - které fyzicky vidíme, zůstávají fakticky nepovšimnuty. Rapidní a děsivé zhoršování ekosystému dokazované rostoucími teplotami, suchy, povodněmi, ničením úrody, bizarními bouřemi, táním polárních ledovců a vzestupem mořské hladiny se setkává s bezvýrazným Steinerovým "přivíráním očí".

Oidipús si na konci Sofoklovy hry vypíchne oči a s dcerou Antigonou coby průvodcem prochází krajinou. Někdejší král se stává cizincem v cizí zemi. Umírá, podle slov Antigony, "v cizí zemi, o níž však vyprávěl".

William Shakespeare v Králi Learovi rozehrává stejné téma vidění a zaslepení. V Learovi ti kdo mají oči nedokážou vidět. Gloucester, jehož oči jsou vydloubnuty, ve své slepotě nalézá odhalenou pravdu. "Já nemám cesty: nač mi tedy oči?", říká Gloucester, když je oslepen. "Vídaje klopýtal jsem." Když Lear zapudí svou jedinou oddanou dceru Cordelii, kterou obviní, že ho dost nemiluje, křičí "Pryč, jdi s očí mých!". Na to Kent odpovídá: "Prohlédni, Leare! dovol ať jsem dále / neklamným oka tvého zřetelem".

Příběh Leara stejně jako příběh o Oidipovi vypráví o dosažení této vnitřní vize. Je o morálce a intelektu zaslepených empirismem a viděným. O porozumění tomu, že lidská imaginace, jak ji viděl William Blake, je projevenou věčností. "Láska bez imaginace je věčná smrt."

Shakespearovský badatel Harold Goddard napsal: "Imaginace není schopností tvořit iluzi; je to schopnost, jíž jedinou člověk dosahuje skutečnosti. "Iluze" se stává pravdou. "Ať víra vypudí fakt," říká Starbuck v Bílé velrybě.

"Pouze náš absurdní "vědecký" předsudek, že skutečnost musí být fyzická a racionální, nás činí slepými vůči pravdě," varuje Goddard. Existují, jak napsal Shakespeare, "věci smrtelnému oku neviditelné". Ale tyto věci nejsou profesní nebo faktické nebo empirické. Nejsou k nalezení v národních mýtech o slávě a moci. Nedosahuje se jich mocí. Nepřicházejí cestou poznání či logické argumentace. Jsou nehmatatelné. Jsou to reality krásy, žalu, lásky, hledání smyslu, zápasu o schopnost čelit vlastní smrtelnosti a schopnost čelit pravdě. A kultury které těchto mocností imaginace nedbají páchají sebevraždu. Nevidí...

Studenti, jimž je odpírána moudrost velkých věštců lidské civilizace - vizionářů, kteří nás vyzývají, abychom neuctívali sebe samy, nepadali na kolena před základní lidskou emocí chamtivosti - nemůžou být vzděláni. Nedokážou myslet.

Abychom mysleli, musíme, jak chápal Epikuros, "žít vskrytu". Musíme vystavět zdi, které udrží venku žvanění a hluk davu. Musíme se stáhnout do kultury tištěného slova, kde ideje nejsou deformovány ve štěky a klišé zabíjející myšlení. Myšlení je, jak napsala Hannah Arendtová, "neslyšný dialog mezi mnou a sebou". Ale myšlení, napsala, vždy předpokládá lidskou podmínku plurality. Nemá žádnou utilitární funkci. Není to účel nebo cíl pro cosi mimo sebe. Liší se od logické argumentace, jež je zaměřena na konečný a identifikovatelný cíl. Logický rozum, poznávací akty, slouží efektivitě systému, včetně korporátní moci, která je obvykle přinejlepším morálně neutrální a často zlá. Neschopnost myslet, napsala Arendtová, "není selháním mnoha těch, jimž chybí mozková kapacita, ale vždy přítomnou možností pro každého - vědce, učence a další specialisty v mentálním podnikání nevyjímaje."

Naše korporátní kultura nás účinně oddělila od lidské imaginace. Naše elektronická zařízení pronikají hlouběji a hlouběji do prostor, jež byly kdysi rezervovány pro samotu, reflexi a soukromí. Naše vysílání je vyplněno nevkusem a absurditou. Naše vzdělávací a komunikační systémy opovrhují disciplínami, které umožňují vidět. Oslavujeme prozaické profesní dovednosti a směšné požadavky standardizovaných testů. Vyvrhli jsme ty kdo myslí, včetně mnoha učitelů v humanitních oborech, do divočiny, kde nemohou najít zaměstnání, odměnu a kde nedostanou slovo. Jdeme za slepým na útes. Vedeme válku proti sobě samým.

Nepostradatelnost myšlení, napsala Arendtová, je zjevná pouze "v časech změny, kdy lidé už nemohou spoléhat na stabilitu světa a své role v něm, a kdy otázka po obecných podmínkách lidského života... získává neobvyklou naléhavost." Nikdy nepotřebujeme naše myslitele a umělce více než v době krize... protože poskytují podvratné narativy, jež umožňují sledovat nový kurs zajišťující přežití.

Kolektivně kráčíme k sebezničení. Korporátní kapitalismus, pokud zůstane nekontrolován, nás zabije. Ale přesto odmítáme vidět co se děje, protože neumíme myslet a už nenasloucháme těm, kdo to ještě dělají. Vytvořili jsme mechanismy zábavy, které zatemňují a umlčují drsné pravdy, od změny klimatu přes kolaps globalizace a naše zotročení až ke korporátní moci, která znamená naši sebedestrukci. Pokud nedokážeme udělat nic jiného, musíme jako jednotlivci pěstovat soukromý dialog a samotu, která umožňuje myšlení. Je lepší být vyvrhelem, cizincem ve vlastní zemi, než vyvrhelem z vlastního já. Je lepší vidět co se nám může stát a stavět se na odpor než unikat do fantazií, jež si osvojil národ zaslepených.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
6498

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2012