Zákon č. 50/1874 ř. z. jímžto se vydávají ustanovení, kterými se upravují zevnitřní právní poměry církve katolické

Po pádu Bachova absolutismu spojeném s jednostranným zrušením konkordátu vypovězením v r. 1870 byl nově formulován vztah státu k církvi zákonem z r. 1874.⁷⁴  Na něj navazovalo a dále rozpracovávalo i zákonodárství nejen rakousko-uherské, ale i po první⁷⁵  i druhé světové válce⁷⁶  . Zrušen byl až s účinností k 1. 11. 1949.⁷⁷  Tento zákon zakotvoval nejen existenci církevního jmění, ale i státní dobývání dobrovolně neuhrazených dávek a poplatků k účelům církevním (§ 23) či neomezenou majetkovou odpovědnost katolíků tvořících farní osadu za závazky farní osady hrazené případně formou jejich rozpisu na osadníky jako zvláštního příspěvku na uhrazení potřeb farní osady (§36). Státní správa pak mohla v určitých případech nařídit, aby část nepotřebného církevního jmění byla použita na jiné církevní účely (§54).

Majetek připadající na ukončená církevní společenství pak nepřipadal církvi, ale náboženskému fondu⁷⁸  . Náboženský fond měl příjmy i z uprázdněných prebend (§58), ale zejména z poplatků placených majetníky církevních prebend, řeholními komunitami a společenstvy dle zákona č. 51/1874 ř. z.⁷⁹  Základem pro výpočet poplatku placeného majetníky církevních prebend, řeholními komunitami a společenstvy do náboženského fondu pak byl nejen jejich vlastní majetek, ale i majetek jimi užívaný (§2). Příspěvek ve výši 0,5% až 10% závisel na hodnotě jmění (§ 9). Od příspěvku se pak odčítaly např. příjmy použité na platy duchovních, výukových, ale i na chudé a nemocné (§4).

Stát odpočty od poplatku náboženskému fondu ekonomicky motivoval církev k účelnému využívání majetku a ke snižování státních výdajů na tyto účely. Stát měl vytvořené v důsledku příspěvků placených církví značné zdroje na financování humanitárních účelů, pokud by je ze svého nehradila církev. Snižovala se tak i potřeba případných dotací na humanitární účely ze státních zdrojů. Rakousko-uherský stát i poválečné republiky tak postupovaly diametrálně odlišně od koncepce, kterou bez řádného odůvodnění zvolila naše vláda v návrhu "restitučního zákona" nyní projednávaného v poslanecké sněmovně.

Katolická církev jako vlastník majetku za Rakouska-Uherska

Katolická církev nikdy nebyla dokonce ani za Rakouska-Uherska vlastníkem nemovitého majetku na území Rakouska-Uherska, který by mohl samostatně pouze o své vůli o "svém" majetku rozhodovat, a to dokonce, i když byla (resp. např. klášter, nadace atd.) jako vlastník zapsaná v pozemkových knihách. "Její" vlastnictví vždy mělo specifický charakter.⁸⁰ 

Vlastnictví charakterizoval § 354 Obecného občanského zákoníku jako oprávnění s podstatou a užitky věci podle vůle vlastníka nakládati a každého jiného z toho vyloučiti. Ustanovení §362 o.o.z. upravovala oprávnění úplného vlastníka.⁸¹  Církev nebyla oprávněna volně v plném rozsahu jako jiný vlastník nakládat s hodnotnějším církevním majetkem a samozřejmě nebyla vůbec oprávněna nakládat s majetkem cizím např. farních obcí, klášterů atd. Církev a ani církevní právnické osoby v právních vztazích nevystupovaly zcela samostatně, jak by zpravidla u vlastníka předpokládal § 362 o.o.z. Delší dobu se uplatňovaly amortizační zákony omezující práva církve. I po jejich zrušení konkordátem z r. 1855, pokud by platil názor některých právníků druhé poloviny 19. století, že po vypovězení konkordátu se amortizační zákony neobnovily,⁸²  bylo právo církve nakládat s tzv. církevním majetkem velmi omezeno. Právo volného nakládání s nemovitým církevním majetkem nikdy nepříslušelo vlastníkovi církevního majetku, a to ani po konkordátu a ani později až do bez náhrady provedeného zrušení práv státu a omezení církve po roce 1989.⁸³  Podobné platilo i u evangelického církevního jmění dle § 66 zákona č. 4/1882 ř. z. atd.

Na rozdíl od státního majetku, kdy se jako vlastník do pozemkových knih zapisoval stát (erár), nezapisovalo se církevní vlastnictví jako vlastnictví církve, ale jako vlastnictví farní obce, kláštera, kostela, nadace atd. poté, co byly předloženy doklady ke zkoumání, je-li taková právnická osoba po právu ustavena, jaký má účel a může-li podle zákona nabývati nemovitého majetku.⁸⁴  Katolické kostely a vedlejší kostelní ústavy se zapisovaly, pokud nebylo založeno vlastnické právo jiných osob spočívající na zvláštním titulu s přihlédnutím k jejich právní způsobilosti jako samostatní vlastníci. Přitom se vedle označení vyznání církevního stupně kostela zapisovalo i jméno jeho patrona, např. římsko-katolický farní kostel svatého .....(např. Michala) v ....(např. Praze). U farních kostelů a obročí přivtělených ke klášteru se zápis prováděl jako: "...klášteru... přivtělený farní kostel (obročí)..." Jmění obročí se oddělovalo od kostelního majetku⁸⁵  a nebylo jej možné zapsat jako jedno vlastnictví. Podobné platilo i u klášterů, konventů atd., které byly zapisovány jako vlastnictví konkrétního kláštera a nikoliv jako vlastnictví řádu. Na rozdíl od katolických kostelů, modliteben atd. se u nekatolických církví zapisovala jako vlastník příslušná farní obec. Církevní hřbitovy pak patřily mezi vedlejší ústavy kostela, duchovní nebo náboženské společnosti nebo byly ve vlastnictví farní obce.⁸⁶ 

Nemovitosti Náboženské matice (Náboženského fondu) se zapisovaly jako nemovitosti Náboženské matice -- samostatné právnické osoby, tj. opětovně se nezapisovaly jako majetek církve. Skutečnost, že Náboženská matice je veřejným fondem s právní subjektivitou, který není organizační součástí římskokatolické církve, ani státním fondem, tj. zvláštním samostatným subjektem, jehož účelem je správa části majetku římskokatolické církve a výnosů z něho, a to pro potřeby římskokatolické církve, potvrdil i nyní Nejvyšší správní soud.⁸⁷ 

S ohledem na možné neplnění povinností majetníky církevních prebend, řeholními komunitami a společenstvy vůči Náboženskému fondu byl příspěvek náboženskému fondu přednostní pohledávkou hned po veřejných dávkách a poplatcích⁸⁸  a dokonce i v konkursu.⁸⁹  Některý "církevní" majetek pak např. nebylo oproti nynějšímu stavu možné exekuovat,⁹⁰  aby bylo respektováno náboženské cítění i při špatném hospodaření církevního vlastníka.⁹¹ 

Čechy od 1. republiky do druhé světové války

Československá republika po svém vzniku zákonem ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československéhoč. 11/1918 Sb. z. a n. převzala zákon č. 50/1874 ř. z. a předpisy na něj navazující. Svatý stolec nerespektoval recepční normu, pokud jde o práva československého státu vůči katolické církvi. Odmítl zejména dosavadní právo státu jmenovat církevní hodnostáře podle principu státní suverenity. Ani to nic nezměnilo na právech ze státní suverenity nad církevním majetkem, jak byla upravena v zákonu č. 50/1874 ř. z.⁹²  Své odmítavé stanovisko k převzetí smluvních závazků ohledně poskytnutých práv států z bývalých monarchií na nové republiky potvrdil papež Benedikt XV. tzv. alokucí z 21. 11. 1921, kde uvedl, že nepřipustí, aby se do případných nových smluv, jež by uzavřel s těmito státy, "vloudilo něco, co by bylo v rozporu s důstojnosti a svobodou církve." Z odůvodnění odmítavého stanoviska k této sukcesi závazků vyznívá především odpor k republikánským zřízením nových států. ....⁹³  Vztah státu a církve pak komplikovala údajná snaha církevních představitelů nerespektovat platné předpisy o nakládání s církevním majetkem a vyvážet církevní majetek za hranice Československa. V té souvislosti se poslanec ministr financí Alois Rašín, senátor profesor František Mareš a další dotazovali ministra školství a národní osvěty na prodej nemovitého majetku některých klášterních komunit a zakupování majetků v cizině.⁹⁴  Docházelo též k ostrým mezicírkevním sporům o majetek, které pokračovaly i v pozdějších letech a byly provázeny trestnou činností, jež byla uzavírána i některými amnestiemi⁹⁵  . Úzké sepětí katolické církevní hierarchie s rakouským mocnářstvím a odpor k jakýmkoliv reformám vedl, zejména v Čechách, k vystupování z katolické církve a v českých zemích k odštěpení části národně cítícího duchovenstva od této církve a ke vzniku či posílení jiných církví - zejména československé a pravoslavné."⁹⁶ 

Československá republika tak přes odpor církve pokračovala v dosavadních vztazích s církvemi a přístupu k nim dle předpisů platných v Rakousku-Uhersku. Postavení kněží se dokonce snažila ekonomicky vylepšovat. To vedlo k protestům a odsouzení několika poslanců za výtržnosti z června 1926 při projednávání kongruového zákona, ale i k využívání Náboženského fondu k humanitárním účelům, k poskytování mzdových prostředků kněžím atd. Hledala se komplikovaně cesta k vyřešení vztahu s církvemi, čemuž byla často kladena překážka z řad církevních kruhů.

K vyřešení vztahů mezi státem a katolickou církví nepřispěl ani Modus vivendi⁹⁷  z r. 1928, kritizovaný pro přílišné ústupky katolické církvi, který odmítl podepsat i president Masaryk. Zajímavě k němu přistupovala i katolická církev, která například požadavek na přizpůsobení hranic církevních diecésí hranicím Československa realizovala v prosinci 1977 v souvislosti s jednáním 2. Vatikánského koncilu.⁹⁸ 

Již Washingtonská deklarace⁹⁹  z října 1918 předpokládala odluku církve a státu. Prozatímní ústava z r. 1918¹⁰⁰  problematiku vztahu a církve neupravovala a neřešila otázku církevního majetku. Odluku následně prosazoval president Masaryk¹⁰¹  ve svém poselství předneseném na slavnostní schůzi Revolučního národního shromáždění 28. 10. 1919.¹⁰² 

Ústavní listina z r. 1920¹⁰³  stanovila v § 109, že: (1) Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem. (2) Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá. Dále garantovala i svobodu svědomí a vyznání, vykonávání jakékoli vyznání, náboženství nebo víry, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy, zakazovala přímé i nepřímé nucení k účasti na jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské a zejména v § 124 stanovila, že všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. Ústava tak bránila přijetí právní úpravy, která by dávala jednomu náboženství přednost před jiným, např. uzavřeným konkordátem. Zároveň zrušila uvozovacím článkem IX. Ústavy i prosincovou ústavu z roku 1867.¹⁰⁴  Umožňovala vyvlastnění jak za náhradu, tak případně bez náhrady na základě obyčejného zákona. Neomezovala dříve schválenou pozemkou reformu a nebránila zestátnění církevního majetku ani za symbolickou náhradu či bez náhrady, pokud se tak stalo v souladu se zákonem.¹⁰⁵  Případné zestátnění církevního majetku za nízkou náhradu tak odpovídalo tehdy platné právní úpravě a nebylo v rozporu ani s principy znárodňování v dalších zemích.

Hledání vztahu státu a církve se projevilo i v konfesních normách¹⁰⁶  a předpisech věnovaných jednotlivým církvím.¹⁰⁷ 

V důsledku neprovedení odluky státu a církve a převzetí rakousko-uherských předpisů lze konstatovat, že katolická církev jako celek nebyla v meziválečné době subjektem tzv. církevního majetku. Církev neměla hospodářskou či právní dispozici s ním.¹⁰⁸  Majetkové transakce vyžadovaly souhlasu okresního či zemského úřadu, popřípadě ministerstva. Šlo evidentně o veřejné vlastnictví.¹⁰⁹  Tomu nebránila skutečnost, že různé církevní organizace byly v pozemkových knihách uváděny jako vlastník. Církev tak nebyla oprávněna nakládat s "církevním" majetkem jako úplný vlastník dle své vůle, ale pouze při respektování státem stanovených pravidel.

Pozemková reforma

Ještě před přijetím Ústavy 1920 však významně ovlivnila problematiku církevního majetku rozhodnutí o Pozemkové reformě. Ta byla částečně chápána i jako náprava pobělohorských křivd.¹¹⁰  Měla zároveň mj. vytvořit podmínky pro umožnění návratu těch, kteří byli nuceni se z náboženských důvodů po Bílé hoře vystěhovat z Čech, když již nebylo reálné jim po 300 letech vrátit jejich původní majetek, z kterého byli z náboženských důvodů vyhnáni. O potřebě umožnění návratu české menšiny do Čech psal britskému ministru zahraničí již v roce 1915 T. G. Masaryk. Národně uvědomělí emigranti podporovali finančně i vojensky odboj a vznik československých legií a usilovali o vytvoření svobodného státu. Pokud jde o možnost návratu českých evangelíků, kteří museli pod hrubým nátlakem opustit svou vlast v minulosti, spatřovalo se v tom uskutečnění jedné oblasti požadavků "odčinění Bílé hory". Národní rada československá a evangelická organizace Kostnická jednota i zástupci českých osad v Německu a Polsku požadovali ve svých návrzích, aby vláda podpořila jejich úsilí o návrat do vlasti.¹¹¹  Odnímání majetku církvi (resp. církevním osobám), s kterým stejně nebyla oprávněna nakládat jako úplný vlastník, za minimalizovanou náhradu vycházelo z malé vážnosti církve v tehdejší populaci i z toho, že církev prostřednictvím svých představitelů vystupovala v minulosti proti zájmům Čechů ve prospěch habsburského resp. habsbursko-lotrinského císařského rodu.

Již zákon o obstavení velkostatků z r. 1918¹¹²  zabránil vlastníkům s dispozicemi s velkostatky. Následně přijatý zákon z roku 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového¹¹³  byl považován slovy ministra Švehly pronesenými po jeho přijetí za "splácení jednoho z velkých dluhů, kterými jsme byli zatíženi a jež povinni jsme byli vyrovnati: Dluhu vůči národu, vůči historii."¹¹⁴  Zákon vlastníkovi uložil veřejnoprávní omezení spočívající v tom, že do budoucna nesměl s nemovitostmi podrobenými záboru nakládat dle své vůle. Neznamenal přímé bezprostřední odejmutí pozemkového majetku jeho vlastníkovi. Záborem (souborů nemovitostí a práv spojených s jejich držením, jejichž výměra vlastnicky náležející jediné osobě byla větší než 150 ha zemědělské nebo 250 ha veškeré půdy), vznikl mezi vlastníkem a státem právní vztah, z něj vyplývaly pro obě strany práva a povinnosti: např. povinnost vlastníka na zabraném majetku nadále řádně hospodařit až do převzetí majetku Pozemkovým úřadem, povinnost státu zabraný majetek převzít (lhůta do kdy se tak má stát nebyla stanovena, některé zabrané nemovitosti nebyly převzaty až do konce reformy), povinnost státu za zabraný majetek poskytnout náhradu (nikoli za majetek nepřátelských států a panovnické rodiny), a řada dalších. Teprve když zábor skutečně převzal Pozemkový úřad, došlo k přechodu vlastnického práva z dosavadního vlastníka na stát. V ten samý den měl soud rozhodovat o rozvrhu náhrady za zabraný majetek dle náhradového zákona.¹¹⁵ 

Náhrada (přejímací cena) za převzatý pozemkový majetek vycházela z průměru cen docilovaných v letech 1913 až 1915 při prodeji statků z volné ruky v rozloze přes 100 ha. Jedna poválečná koruna československá se pro stanovení náhrady považovala za rovnou jedné válkou neznehodnocené koruně rakousko-uherské. Při souborech nemovitostí přes 1000 ha se celková přejímací cena snižovala a to v poměru ku snížení obecných cen vyplývajícímu z hospodaření na velkých pozemkových rozlohách v rozsahu 5 až 40%.¹¹⁶  Ocenění převzatých nemovitostí provedl pozemkový úřad s přihlédnutím k osobitým vlastnostem převzatých nemovitostí a stavu, v jakém byly převzaty,¹¹⁷  když celková přejímací cena při celých statcích neměla zpravidla přesáhnout nabývací cenu po 1. lednu 1900. Poskytovaná náhrada tak byla diametrálně nižší než běžná tržní cena velkostatků před rozhodnutím o pozemkové reformě a vůbec nedorovnávala válečnou inflaci. Tato nízká náhrada zohledňovala skutečnost, že pozemková reforma sloužila k omezení historických křivd zestátněním majetků. Ovlivňovala zároveň výši náhrad, kterou měli platit noví nabyvatelé, často potomci osob postižených v minulosti.

Pozemková reforma včetně nízkých náhrad tak vytvářela i materiální předpoklad pro umožnění návratu vyhnaných osob do původní vlasti, kde neměly jakékoliv nemovitosti a ani občanství, ale kde jej chtěly získat. Zabezpečovala opatření pozemků i dalším osobám se státním občanstvím a to zejména malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, zaměstnancům zemědělským i lesnickým a bezzemkům, a to zvláště legionářům a příslušníkům ozbrojené moci československé, jakož i pozůstalým po těch z nich, kteří padli ve válce za vlast nebo zemřeli následkem služby válečné, a válečným invalidům a pozůstalým po vojínech, kteří padli nebo zemřeli následkem služby válečné. Docházelo tak k určitému odčinění křivd z minulosti na Češích spáchaných a někdy i iniciovaných církevními představiteli, díky nimž bohatla i církev.

Podle toho, bylo-li to zestátnění realizováno za náhradu nebo bez ní (např. císařský rod, nepřátelé atd.), jednalo se o vyvlastnění nebo konfiskaci.

Pozemková reforma probíhala od listopadu 1918 do roku 1936, kdy byla přechodně pozastavena pro nedostatek státních prostředků i zájemců.¹¹⁸  V roce 1938 bylo z veškeré zabrané půdy rozděleno 44,3 % této plochy, tj. 1801 tis. hektarů. Drobní přídělci získali 790 tis. hektarů, zbytkové statky 226 tis. hektarů a postátněná půda včetně větších objektů činila výměru 785 tisíc hektarů.¹¹⁹  Velkým pozemkovým vlastníkům bylo odňato celkem 2,358.204 ha půdy, z toho 31,5% zemědělské půdy a 68,5% lesní půdy. Záboru podle tohoto zákona podléhalo 234.119 ha církevní půdy. Provedením reformy bylo z něho převedeno na nové nabyvatele v Čechách 25 837 ha, tj. 25% církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5% církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16% církevní půdy.¹²⁰ 

Vedle pozemkové reformy přicházela církev o "svůj" majetek i aplikací § 1 zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům.¹²¹  Podle něj měli dlouhodobější nájemci (pachtýři)¹²²  církevních pozemků právní nárok na postoupení jimi obdělávaných pozemků do jejich vlastnictví za náhradu stanovenou podle tohoto zákona, pokud byl součástí statku církevního. Náhrada pak opětovně neodpovídala reálné tržní ceně, ale byla vypočtena analogicky jako podle náhradového zákona, ale bez snížení dle velikosti přebírané plochy. Místo finanční náhrady mohla být později církvi poskytnuta náhrada ve formě přídělu půdy ze zabraného majetku.¹²³ 

K menšímu úbytku církevního majetku docházelo i za německé okupace zejména v okupovaném pohraničí.

Československo a církevní majetky po druhé světové válce

I po druhé světové válce byla církev významně omezovaná v možnosti nakládat s církevním majetkem a pokračovalo jeho zestátňování. Revizi první pozemkové reformy uzákonil zákon o revisi první pozemkové reformy¹²⁴  přijatý Ústavodárným Národním shromážděním.¹²⁵  Způsob realizace byl stanoven vládním nařízením z r. 1947.¹²⁶  Prováděná revise pak po Únoru 1948 v řadě případů neodpovídala požadavku demokraticky přijatého zákona, který podobně jako prvorepublikový zákon vycházel z neúplné náhrady ceny zabíraných nemovitostí.

Ihned po Únoru 1948 stát přistoupil k přijetí zákona o nové pozemkové reformě,¹²⁷  kterým odňal pozemky i pod 50 ha nejen církvi, resp. jejím právnickým osobám, ale všem větším vlastníkům. Zákon o nové pozemkové reformě připouštěl, aby církvi byly ponechány farní zahrady do 2 ha, v praxi prý byly i ty zmenšovány na minimální velikost. Církev tak přišla o dalších cca 80.000 ha drobných, zejména farních pozemků roztroušených takřka po všech obcích.¹²⁸ 

Zákon o revisi první pozemkové reformy i zákon o nové pozemkové reformě stanovily, že má dojít k finanční náhradě za vyvlastněný pozemkový majetek¹²⁹  obvykle ve výši průměrné obecné ceny pozemku za posledních 10 let snížené o 20%. Všechny zákony k pozemkové reformě přijaté za prezidentů Masaryka a Beneše¹³⁰  tak počítaly s výplatou finanční náhrady v nižší než tržní výši. Pokud by došlo k vyplacení relativně nízké náhrady za tzv. církevní majetek zabraný po Únoru 1948, bylo by možné konstatovat, že stát přistupoval k církevnímu majetku podobně jako v minulosti. To samozřejmě neospravedlňuje pozdější násilné zavírání klášterů či internaci řeholníků a kněžích. Nevyplacení netržní finanční náhrady je pak argumentem pro navracení církevního majetku, přestože na rozdíl od ostatního soukromého majetku jej není možné restituovat do stejného právního postavení, jaké měl před znárodněním, ale i pro vyplacení tržní náhrady za nevydávaný majetek státem znárodněný bez vyplacení nižší netržní náhrady.

Stát po Únoru 1948 přijal zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem z roku 1949¹³¹  a na něj navazující vládní nařízení¹³²  o hospodářském zabezpečení církve římskokatolické státem. Právní předpisy navazovaly na omezení dříve platná pro hospodaření s církevním majetkem na našem území. Stát nepřestal přispívat na chod církví.¹³³  Dle zákona stát hradil církvím a náboženským společnostem podle jejich schváleného rozpočtu řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou a v odůvodněných případech poskytoval zvláštní pomoc hrazením mimořádných věcných nákladů, dozíral na majetek církví a náboženských společností,¹³⁴  udílel předchozí souhlas státní správy k jakémukoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností, poskytoval osobní požitky duchovním, pokud s jeho souhlasem působili v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních.¹³⁵  Poskytoval církevnímu majetku zvýšenou ochranu a v případě potřeby jej i právně zastupoval. Pokračoval tak v přístupu státu k církvím v intencích srovnatelných s přístupem Josefa II. a jeho nástupců i 1. republiky.

Československo po roce 1990 a Česká republika

Po listopadové revoluci v roce 1989 se v Československu a následně i v České republice zásadně změnilo právní prostředí. Provedené změny mají zásadní vliv i na problematiku církevního majetku. Zároveň se Svatý stolec snaží brilantní diplomacií prováděnou často za pomoci domácích politiků, kteří působí v křesťanských stranách či je opustili a zaujali významné politické postavení v jiných politických stranách, prosazovat své zájmy a svou suverenitu i na území řady států včetně České republiky. K tomu uvádí Pavlíček:¹³⁶  "Komplikované a rozporuplné bývají vztahy státu ke katolické církvi zejména s ohledem na její nadnárodní povahu. Spory nebo zvláštní vztahy mezi katolickou církví a státem byly někde řešeny smlouvami. Jen část evropských států takové smlouvy uzavřela, v posledních letech zejména postsocialistické státy. Jen v některých státech jsou považovány za smlouvy mezinárodní. Obsah těchto smluv, v některých případech označených jako konkordáty, je značně různorodý, někdy se v nich upravuje podíl státu a Svatého stolce na jmenování církevních hodnostářů nebo hranice diecézí. Nejednoznačná je i jejich právní povaha. Zpravidla se v teorii uvádělo, že konkordát je privilegium, byť má formálně povahu smlouvy, nebo že jde o zákon v zastřené formě, nebo že se jedná o smlouvu dvou subjektů (mezinárodního práva), Ani jedna z těchto teorii nebyla bezvýhradně přijímána. Právní subjektivita Svatého stolce jako představitele katolické církve a zároveň představitele státu Vatikán je rovněž sporná a ani v současné mezinárodní praxi není řešena jednoznačně."¹³⁷  Je tak potvrzeno diskutabilní právní postavení Svatého stolce. To však neznamená, že by církev v České republice neměla právní subjektivitu.¹³⁸  Farnosti a jiné právnické církevní osoby se pak považují za organizační jednotku příslušné církve.¹³⁹  Evropský soud pro lidská práva zároveň potvrdil, že otázka vlastnických práv církevních osob je složitá.¹⁴⁰ 

V závěrečných dokumentech Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byl někdy uváděn mezi signatářskými státy Vatikán, v jiných případech Svatý stolec. Souvisí to i s teokratickým zřízením státu Vatikán. Papež se považuje za hlavu římskokatolické církve i hlavu státu. Pokud by kterýkoli stát připustil, aby Svatý stolec jednal a uzavíral smlouvy za občany tohoto státu jako představitel celé katolické církve ve vztahu k vládě státu nebo proti němu, bylo by to zásadním zásahem do státní suverenity a personální výsosti takového státu.

Již v lednu 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod.¹⁴¹  Ta v čl. 2 odst. 1 uvádí: "Stát je založen na demokratických hodnotách, a nesmí se vázat na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání." S tím souvisí i ustanovení čI. 16 odst. 2 Listiny, že církevní a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řehole a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech a oprávnění státu omezit tato práva, pokud je to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví a mravnosti, nebo práva svobod druhých. Svrchovanost státu pak souvisí s legitimním oprávněním státu chránit a respektovat suverenity lidu a svrchovanost zákona. To opravňuje i zásahy do vnitřních poměrů církví a náboženských společností podle principu svrchovanosti státu,¹⁴²  které však nebudou mít znaky svévole a budou omezeny na minimální míru. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu z 26. 10. 2000 ve věci Hasan a Chaush v. Bulharsko, stížnost č. 30985/96, odst. 62, uvedl, že "pokud se jedná o organizaci náboženské společnosti, čl. 9 EÚLP musí být interpretován ve světle čI. 11, který chrání výkon sdružovacího práva proti neoprávněným zásahům státu. Viděno v této perspektivě, právo věřících na náboženskou svobodu zahrnuje očekávání, že společenství bude umožněno působit mírumilovně, bez svévolných státních zásahů."^[143] 

Vlastnické právo všech vlastníků má podle čI. 11 Listiny stejný zákonný obsah a ochranu. Nelze proto klást na církevní vlastnictví větší nároky či omezení než na vlastnictví jiné, když se shodnost obsahu vlastnického práva vztahuje jak na vlastnictví osob fyzických tak i osob právnických. Samotná důvodová zpráva uvádí,¹⁴⁴  že: "Nelze tedy diferencovat zvláštní druhy vlastnictví (např. vlastnictví státní, družstevní, soukromé apod.) s odlišnou úpravou."^[145] 

Zákon může stanovit, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu má být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob, tj. případě i osob církevních. Zákon může stanovit, že některé věci mohou být jen ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Osobně však zastávám stanovisko, že toto zákonné ustanovení nelze použít proti církevnímu vlastnictví a to ani u katolické církve. Je třeba přihlédnout k čl. 1 odst. 1¹⁴⁶  Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech,¹⁴⁷  z kterého vyplývá právo všech na majetek a jeho užívání, tj. včetně osob církevních. Obtížně si lze představit, že by původní omezení církevního majetku bylo možné opětovně zavést. Listina základních práv Evropské unie pak v článku 17 odst. 1 garantuje   právo na vlastnictví slovy: "1.   Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu."¹⁴⁸  Nereálná je tak i představa, že by v budoucnu bylo možné, pokud by stát opětovně se rozhodl převzít na sebe církevní majetky, že by je mohl převzít bez náhrady (problematika patronátů, husitství, Josef II.) či za nižší než tržní náhradu, jako se stalo Masaryka - pozemková reforma, Beneše - revize první pozemkové reformy, komunistů - nová pozemková reforma), jak by se mohli někteří domnívat, když v Listině ani v § 128 občanském zákoníku není výslovně řečeno ani to, jak velká má náhrada být (zda shodná či přiměřeně apod.), jakým způsobem se má poskytnout a kdy, tj. zda předem nebo zda ji postačí poskytnout následně (ex post). Prostě řečeno, náhrada by při případném novém odnímání majetku musela být spravedlivá a v přiměřené lhůtě.

Původní omezení církevního majetku pak ani nepřinese zákaz zneužití vlastnického práva či ustanovení, že vlastnictví zavazuje. Lze tak konstatovat, že jakmile se jakýkoliv majetek dostane nyní do církevní dispozice (např. tzv. restitucemi), bude od okamžiku nabytí vlastnictví v diametrálně odlišné situaci než by byl po více než 2 staletí do roku 1991 včetně doby, kdy případně přešel na stát.

Správně se pak mj. v konečném důsledku nad protiprávním financováním církví podivuje Pavlíček,¹⁴⁹  slovy, že: "Odluka tak dosud v ČR zavedena není, zákon č. 218/1949 Sb., přijatý po nástupu komunistického režimu jako nástroj ekonomické a politické kontroly státu nad církvemi, se však i po více než 20 letech po přijetí Listiny stále aplikuje, ačkoli jeho obsah zjevně odporuje jak čI. 2 odst. I, tak čl. 16 odst. 2 Listiny. Praxe na tento zákon nahlíží tak, jakoby nepozbyl účinnosti v důsledku § 6 odst. 1 ústavního zákona, kterým se uvozuje Listina (č.23/1991 Sb.)." V té souvislosti si je třeba uvědomit, že povinnost restitucí církevního majetku Listina nezavedla a nezavedla ji ani jakákoliv jiná právní norma. Přesto stát platí platy duchovním a hradí výdaje na církevní objekty, když novelizoval Listinou zrušený předpis,¹⁵⁰  když podle § 6 odst. 1 citovaného ústavního zákona: "Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu." Je-li Česká republika právním státem založeným na demokratických hodnotách, který se nesmí vázat na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání, pak je nevyvážené, že se stát v roce 1992 zákonem č. 165/1992 Sb. projednaným na schůzi ČNR, kdy za předkladatele vystupoval ministr Uhde z ODS,¹⁵¹  zbavil práva dozírat na majetek církví a náboženských společností a schvalovat jakékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností, takže již takovéto nakládání s majetkem nevyžaduje předchozího souhlasu státní správy, a ponechal si bez jakékoliv protihodnoty pouze takové detaily jako např. povinnost hradit osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, kteří působí v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních a jde-li o duchovní těch církví a náboženských společností, jejichž duchovním byly osobní požitky státem poskytovány ke dni 31. prosince 1989, a to v rozsahu, který stanoví státní rozpočty České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, či náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výloh podle obecných předpisů, či řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou. Navíc platí, že fakticky by měl být celý zákon již zrušen. V té souvislosti vzniká otázka, zda stejně štědrý bude stát i vůči těm, kteří by chtěli kritizovat porušování Listiny a hrazení prostředků na církve a domáhali se na tento účel poskytnutí prostředků od státu. Jen pro upřesnění je třeba upozornit, že § 10 zákona č. 218/1949 Sb., o státním dozoru na majetek církví a náboženských společností a o souhlasu státní správy ke zcizení nebo zavazení tohoto majetku byl zrušen s účinností od 15. 4. 1992 pro území České republiky zákonem ČNR č. 165/1992 Sb., a poté opět s účinností od 20. 11. 1992 s platností pro celou čsl. federaci zákonem FS č. 522/1992 Sb. Ustanovení § 8 zákona č. 218/1949 Sb., o hrazení věcných nákladů se změnilo pouze tak, že náklady stát hradí pouze církvím registrovaným podle zákona č. 308/1991 Sb.^[152] 

Již od počátku roku 1990 se začal připravovat zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.¹⁵³  Na jeho přípravě se podíleli i představitelé církví. Vládní návrh zákona¹⁵⁴  a návrh usnesení Sněmovny lidu a Sněmovny národů¹⁵⁵  byl projednán na společné schůzi obou komor Federálního shromáždění.¹⁵⁶  Místopředseda vlády a představitel slovenské politické strany Křesťanské demokratické hnutí při předložení návrhu zdůraznil, že: "V súčasnosti sa hľadá budúci model ekonomického vzťahu štát - cirkev. Cirkvi už stanovili svojich zástupcov, svoju komisiu, ktorá bude v najbližšom čase rokovať so zástupcami vlády Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky o tomto probléme. Poznamenávam, že napriek štyridsaťročnému tlaku na veriacich, posledné štatistiky ukazujú pomerne vysoké stavy veriacich u nás. V Českej republike to je 55,9 %, v Slovenskej republike 72,5 % veriacich. Pritom asi 16 % sa vedome neprihlásilo, nevyplnilo rubriku 14 "náboženstvo", niektorí zo zásadných dôvodov, že je to ich vnútorná vec, iní preto, že ich cirkev nie je ešte registrovaná." a zároveň zdůraznil, že: "na záver by som hádam povedal len to, že uvedeným zákonom sa rušia dva staré nedemokratické zákony ešte z roku 1949, ktoré riadili a definovali pôsobnosť Štátneho úradu pre veci cirkevné a ktoré boli vlastne jediným právnym podkladom, o ktorý sa opieral minulý režim pri represáliách voči církvám. Hospodárske zákony v zabezpečení cirkví sa teraz neriešia, pretože model financovania sa bude robiť v budúcnosti a je nutné ho robiť vtedy, keď sa vyrieši problém reštitúcie." Schválený zákon pak charakterizuje církve jako "dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady, které mohou vytvářet komunity, rády, společnosti a podobná společenstva a mohou vlastnit movitý a nemovitý majetek. Schválený zákon obsahoval pouze minimální omezení církví při nakládání s majetkem.¹⁵⁷  Je však nutné konstatovat, že byl v zásadě v souladu s Listinou. Byl nahrazen zákonem z roku 2001.¹⁵⁸  Ani místopředseda vlády a ani společný zpravodaj výborů Sněmovny lidu Th. Mgr. Josef Tomsa a kooptovaný poslanec a zpravodaj výborů Sněmovny národů Petr Brodský se pak shodně s důvodovou zprávou nezmínili při projednávání zákona o omezeních církevního majetku před Únorem 1948 a naopak stavěli návrh zákona za cestu k odstranění komunistických křivd.

S Českou republikou zastoupenou ministrem zahraničních věcí a místopředsedou vlády ČR Cyrilem Svobodou¹⁵⁹  podepsal Svatý stolec smlouvu dne 25. 7. 2002 prostřednictvím apoštolského nuncia v ČR Erwina Endera.¹⁶⁰  Smlouva se nezabývala platností předchozího Modusu vivendi a ponechávala tuto otázku otevřenou. Upravila některá práva katolické církve a roli kanonického práva v otázkách, které přísluší vnitrostátnímu zákonodárství. S ohledem na novou formulaci čl. 10 Ústavy se tato smlouva dostala do konfliktu s požadavkem svrchovanosti státu, svrchovanosti zákona a rovnosti všech náboženských sdružení, neboť právně preferovala církev katolickou. Poslanecká sněmovna proto tuto smlouvu 21. 5. 2003 zamítla při prvém čtení. Prezident republiky v dopise ministru zahraničí ze dne 5. února 2004 vytkl smlouvě řadu závažných nedostatků, pro které by ji v tomto znění odmítl ratifikovat.¹⁶¹ 

Restituce po roce 1990

Právní úprava restitucí vycházela ze zásadní koncepce, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů z roku 1991 o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb.¹⁶²  a v zákoně o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb..¹⁶³  V nich šlo vždy o restituce fyzickým osobám.

Restituce právnickým osobám byly výjimečné, nepočítáme-li některé kvazirestituční zákony¹⁶⁴  a restituční zákon č.  403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd^[165]  vztahující se na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považoval i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Církevní soukromé právnické osoby se tak mohly zúčastnit restituce dle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd za stejných podmínek jako jiné soukromé právnické osoby. Existenci soukromých církevních právnických osob připouští i Codex Iuris Canonici z roku 1983¹⁶⁶  v Kánonu 116.¹⁶⁷  Riziko soudních sporů v tomto případě z případné restituce soukromým církevním osobám pak nehrozilo a princip rovnosti, demokratického charakteru a nevázanosti na náboženské vyznání byl zcela zachován, přestože by se majetek vracel u církevního majetku do jiného právního režimu, tj. do oprávnění samostatně s majetkem nakládat, než byl původně, kdy církevní subjekty byly omezené s nakládáním s majetkem, protože by byl zachován rovný přístup ke všem právnickým osobám a vydával se majetek všem osobám, od kterých přešel majetek na stát způsobem v zákoně uvedeným.

U právnických osob restituce dále řešil zákon z května 1990, kdy bylo rozhodnuto o restituci majetku Československé obci sokolské a ostatních znovu vzniklých dobrovolných tělovýchovných organizací z majetku zrušované právnické osoby či jejího právního nástupce.¹⁶⁸  Bližší podmínky stanovil zákon z roku 1991.¹⁶⁹  Nerestituoval se tak zpravidla majetek vlastněný státem, pokud výjimečně se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stát nestal právním nástupcem organizace, na kterou přešel majetek těchto organizací.¹⁷⁰  Riziko soudních sporů z rozdílného vymezení okruhu oprávněných tak nehrozilo, když oprávněné byly všechny organizace, z kterých přešel majetek na nestátní organizaci. Majetek se vracel subjektům, které byly oprávněné vystupovat jako úplní vlastníci.

Další restituce právnické osobě upravoval výčtovým způsobem zákon o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži,¹⁷¹  kterým bylo navráceno 10 budov s příslušnými pozemky.¹⁷²  Právě výčtový charakter zákona i velmi malý počet restituovaných objektů bránil možným soudním sporům potencionálních restituentů, takže soudní spory a ani významnější zatížení státního rozpočtu nehrozilo.

Specifické postavení měl zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem, který řešil období okupace.¹⁷³ 

Církevní restituce po roce 1990

Nedlouho po restitucích tělovýchovným organizacím přijalo Federální shromážděné zákon o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého,¹⁷⁴  a následně v roce 1991 další zákon jej měnící.¹⁷⁵  V roce 1996 vláda přijala usnesení č. 498/1996 ze dne 25. 9. 1996 o postupu při převodu vymezeného nemovitého státního majetku církvím,¹⁷⁶  které vedlo k pozdějšímu vydání některých církevních nemovitostí. Jednalo se v něm o restituci směřující k navrácení vlastnických práv k nepodnikatelskému majetku (domy s pozemky) výčtovým způsobem. Pro výčtový způsob restituce a její relativně malý rozsah nehrozily žaloby na stát pro diskriminaci jiných necírkevních právnických osob, přestože se majetek vracel do jiného právního režimu, než měl původně.

Restituce církevního majetku tím však nebyla uzavřena.

Pokud po Únoru 1948 docházelo k převzetí majetku státem bez náhrady vůči fyzickým osobám, šlo o důvod předpokládaný jako jedna z podmínek restituce majetku fyzickým osobám¹⁷⁷  dle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Oprávněným fyzickým osobám měly být vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Protože oba poválečné zákony nebyly zaměřené speciálně na církve a ani je nikterak nediskriminovaly vůči jiným osobám, dalo by se předpokládat, že případné restituční předpisy budou k církvím přistupovat shodně jako k ostatním právnickým osobám ve shodném postavení, tj. že se jim takovýto majetek nebude vydávat, pokud se nebude vydávat i ostatním právnickým osobám.

V poslanecké sněmovně nyní projednávaný návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.¹⁷⁸  Návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vůbec nezohledňuje řadu důležitých skutečností a dokonce se mírně řečeno v mnoha aspektech prokazatelně minimálně "mýlí". Bez ohledu na nepřesnosti je velmi sporné, zda předložením návrhu zákona (s případně i úmyslně či z nedbalosti chybnou důvodovou zprávou) do legislativního procesu mohlo dojít ke spáchání trestného činu a jakého a jak by takovouto skutečností mohly být naplněné znaky nějakého trestného činu. Lze tak předpokládat, že na základě trestních oznámení¹⁷⁹  na ústavní činitele v souvislosti s předložením návrhu zákona nedojde ke sdělení obvinění komukoliv.

Koncepčně se návrh zákona diametrálně liší od všech dosavadních restitučních předpisů, diskriminuje řadu potencionálních restituentů, prolomuje údajně nedotknutelnou časovou hranici Února 1948. Oprávněná osoba např. musela uplatnit nárok u konkrétní povinné osoby¹⁸⁰  v zákonem stanovené lhůtě, jinak její nárok zanikl. Uplatní-li církevní právnická osoba nárok u chybné státní organizace, nic se nestane.¹⁸¹  V případě přijetí zákona v navrženém znění v konečných důsledcích podstatně posílí majetkové pozice církve proti stavu před Únorem 1948 v důsledku  zrušení omezení církve nakládat s tzv. církevním majetkem zrušením ustanovení § 10 zákona č. 218/1949 Sb., o státním dozoru na majetek církví a náboženských společností a o souhlasu státní správy ke zcizení nebo zavazení tohoto majetku. Navržený zákon je v případě jeho přijetí v jistém smyslu nejen popřením tradic v našem státě, ale i konečnou porážkou husitského hnutí, definitivním uznáním porážky na Bílé hoře a jejich důsledků, znevážením principů prosazovaných zakladateli Československé republiky v roce 1918, ale i státem schváleným právem získávat majetek zneužitím závislosti a podporou vyhánění jeho vlastníků.

Snaha vlády nyní rozšířit okruh oprávněných církevními restitucemi nepochopitelně zvýhodňuje církevní právnické osoby proti jiným právnickým osobám. Církevní majetek po schválení připravovaného zákona by se případně vrátil do diametrálně odlišného právního režimu, než měl před znárodněním. Nelze přitom hovořit přímo o restituci, když termín "restituce" znamená navrácení do původního tj. i právního stavu. To u církevních restitucí na rozdíl od restitucí jiným osobám a to ať fyzickým či právnickým je zcela vyloučeno, když právní prostředí k církevnímu majetku je nyní zásadně odlišné od právního prostředí před Únorem 1948. Omezení církevního majetku včetně rizik s ním spojených prosazovaná státy po staletí by již po případné restituci dle navrhovaného zákona neexistovala. V důsledku změny právního prostředí již nikdy dojít nemůže k třetímu omezování církevního majetku na rozdíl od dvojího omezování církevního vlastnictví v minulosti (husitské hnutí, amortizační zákony), tj. v době, kdy církevní vlastnictví přesáhlo společností tolerovanou mez a nadbytečné vlastnictví nebylo dostatečně využíváno k společensky uznaným účelům (bohoslužebné účely, ale i nemocnice, sirotčince atd.). K společensky uznaným účelům byla církev nucena využívat svůj majetek i povinností přispívat na humanitární účely prostřednictvím mj. poplatku placeného majetníky církevních prebend, řeholními komunitami a společenstvy do náboženského fondu. Takováto povinnost trvající několik století již nyní neexistuje a takovéto účely hradil stát ze státního rozpočtu a to i při využívání bývalého církevního majetku, který se má nyní restituovat. Církev, pokud jako církev budeme považovat všechny církevní právnické osoby, se později stane zcela monopolním vlastníkem nemovitého majetku v České republice a při nakládání s tímto majetkem již nebude na rozdíl od minulosti nijak vázána. Kroky chránící ekonomické a politické zájmy státu proti přílišnému vlivu církve prosazované řadu století jsou již nyní do budoucna nemožné.

Rozšíření restitucí na církevní právnické osoby spojené s diskriminací ostatních právnických osob snad nepovede k úspěšným soudním sporům ostatních potencionálních restituentů proti státu, přestože je nelze vyloučit. Záviselo a snad i závisí pouze na státu, koho v zákoně určil za oprávněnou osobu. Ústavní soud konstatoval, že: "Ve své rozhodovací činnosti (např. nález z 2. dubna 1996 ve věci Pl. ÚS 47/95) Ústavní soud zastává názor, že zákonodárce nemůže být omezován při definování subjektů, na něž se zákon vztahuje. Ve věci Pl. ÚS 47/95 Ústavní soud vycházel ze stanoviska, že nejde o diferenciační charakter právní normy, ale o součást vlastní definice oprávněných osob, což lze analogicky vztáhnout na nyní projednávanou věc, kde zákon definuje kategorii osob povinných. To, že zákonodárce mohl při vytváření zákona postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny subjektů."¹⁸² 

Zásadní spory pro nerespektování principu rovnosti osob před zákonem pak mohou vyplynout z odlišného způsobu výpočtu výše restituční náhrady, která má být vyplacena církevním právnickým osobám dle návrhu zákona a již vypláceným náhradám u fyzických osob -- restituentů dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, kterým se vyplácela náhrada podle cenových předpisů platných v roce 1991¹⁸³  , zatímco církvím se má vyplácet náhrada dle dnešních tržních cen.¹⁸⁴  V této souvislosti úmyslně neposuzuji otázku, zda do těchto náhrad církvím nejsou započteny i náhrady za majetek, který by stejně nepodléhal vydání z jiných důvodů. V každém případě se má vyplácet odškodnění církvím vypočtené tržně za majetek odňatý církevním právnickým osobám, kterým jinak měla být vyplacena za tento majetek redukovaná náhrada, pokud by byly respektovány předpisy platné po první či druhé světové válce. V případě úspěchu takovýchto žalob diskriminovaných restituentů -- fyzických osob by pak ohrožení státního rozpočtu mohlo být více než citelné. Pokud by platil princip používaný při vyplácení finančních náhrad, tj. že církev má mít užitek i z majetku, který jí nepatřil, ale patřil církevní právnické osobě, pak by tento princip měl být uplatněn i obráceně, tj. církev by měla hradit závazky církevní právnické osoby. To se však samozřejmě neuplatňuje a v důsledku této skutečnosti je například od 5. 10. 2010 v úpadku Římskokatolická farnost Trmice, za kterou její závazky věřitelům církev neuhradila.¹⁸⁵  Proč vláda/zákonodárce považuje církev z jedné strany za bývalého vlastníka majetku, za který, když se nerestituje, má dostat náhradu církev a ne příslušná farnost, zatímco z druhé strany církev nepovažuje za subjekt, který odpovídá za závazky farnosti? Proč vláda posuzuje jednu a tu samou otázku různě podle toho, co se hodí církvi?

K restituci církevního majetku neexistuje jakákoliv právní povinnost. Právní cesta k vynucení jakéhokoliv odškodnění církví není. Je pouze cesta politická. Existuje pouze legitimní očekávání, že stát se rozhodne, zda a v jakém rozsahu provede nějaké odškodnění církvím. Takto se může rozhodnout i bez jakékoliv dohody s církvemi. Za uvedení povinnosti restituovat církevní majetek pak nelze vydávat ani reakci Ústavního soudu na pasivitu zákonodárců při vydávání zákona předpokládaného v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který stanoví, že "majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku ". Pouze skutečnost, že takovýto zákon nebyl vydán, vedla Ústavní soud k nálezu z 1. 7. 2010 č. 242/2010 Sb. V něm zamítl návrh na zrušení uvedeného "blokačního" ustanovení, ale zároveň ve výroku nálezu uvedl, že "dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijeti zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". K tomuto porušování totiž dochází nejen směrem k církvím, jak mnozí tvrdí, ale i směrem ke stávajícím vlastníkům. V žádném případě však nelze dovodit na základě předpisů či judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva rozhodnout o restituci církevního majetku, ale pouze o tom, že musí dojít k nějakému byť i symbolickému či případně žádnému vypořádání legislativní cestou. Vyčkávání zákonodárce totiž poškozuje všechny. Protože se nejedná o aktuální vyvlastňování, nemusí být při případné náhradě ani poskytnuta přiměřená náhrada, jak by jinak vyplývalo z čl. 1 Dodatkového protokolu, ale postačí i náhrada pouze symbolická, když nelze odčinit všechny křivdy a církve navíc již dostávají téměř 20 let prostředky v rozporu s Listinou.

Pokud se argumentuje hrozbami soudních sporů včetně soudů v zahraničí, nedojde-li k restitucím, pak se zamlčuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Zatímco neexistuje právo na restituci, je velmi sporné, jak bude případně hodnotit Evropský soud pro lidská práva rozdílné zacházení s různými právnickými osobami, pokud stát rozhodne, že některým osobám majetek bude vracet, tj. osobám mající vztah k církvím, a jiným, tj. necírkevním osobám, vracet nebude a to za nerovnoprávných podmínek a zda bude respektovat citovaný názor našeho Ústavního soudu. Je totiž sporné, zda předpokládaný diskriminační přístup státu lze vztáhnout pod termín trvalé účinky, ke kterým došlo před přístupem České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech. V té souvislosti stačí připomenout, že již 13. prosince 2000 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jan Malhous proti České republice, že Evropskému soudu pro lidská práva nepřísluší posuzovat okolnosti vyvlastnění nebo jeho pokračující účinky, pokud tyto události nastaly před přistoupením České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, tedy před 18. březnem 1992. Výslovně uvedl: "V tomto ohledu Soud zaprvé připomíná, že se může zabývat stížností, jež se týká událostí, k nimž došlo poté, co pro příslušnou Smluvní stranu vstoupila Úmluva v platnost. V projednávaném případě byl majetek stěžovatelova otce vyvlastněn v červnu 1949 a přidělen jiným fyzickým osobám v roce 1957, tedy dávno před 18. 3. 1992, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku (Kuchař a Štis proti České republice, rozhodnutí z 23. 5. 2000 o stížnosti č. 37527/97, nepublikováno). Soud tedy není příslušný ratione temporis pro posouzení okolností vyvlastnění nebo trvalých účinků, které má až do dnešního dne. Při této příležitosti připomíná a potvrzuje pevně ustálenou judikaturu Komise, podle níž zbavení vlastnického práva nebo jiného věcného práva je v zásadě okamžitým aktem a nevytváří trvalou situaci "zbavení práva" (viz např. rozhodnutí Komise ve věcech Mayer a další proti Německu, 1996, a Brezný proti Slovensku, 1996). Stížnost pana Malhouse je tedy neslučitelná s ustanoveními Úmluvy v rozsahu, v jakém ji lze chápat jako kritizující samotná opatření přijatá na základě zákona z roku 1948 vůči majetku jeho otce před tím, než Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku."¹⁸⁶ 

Pokud by stát právo na restituci za podmínek stanovených v zákoně o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb. neposkytl žádné právnické osobě, je pravděpodobné, že by při kvalitní právní službě žádná osoba minimálně právnická osoba v soudním sporu neuspěla. Pokud jej však některým poskytne a jiným ne a kritériem bude pouze to, zda se jedná o církevní právnickou osobu či ne, může vzniknout zásadní právní problém i přes výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu. Je škoda, že se autoři prosazující či hodnotící problematiku církevních restitucí se ve svých pracích respektováním principu rovnosti, demokratických hodnot a zákazu vázání se na ideologii či náboženské vyznání¹⁸⁷  podrobněji nezabývali,¹⁸⁸  protože by pak bylo možné kvalifikovaně vyhodnotit, nakolik je předložený zákon o církevních restitucích v souladu s ústavním pořádkem naší země, o čemž lze pochybovat.

Práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice, do které se mj. převáděl majetek dle státu církví účelně nevyužívaný, má vykonávat ode dne nabytí účinnosti zákona Církev římskokatolická. Tato změna zakladatele přímo ruší reformu Josefa II. Prolamuje tak doposud s výjimkou židovského majetku nedotknutelnou hranice Února 1948. Stát se zároveň zbavuje staletí využívané možnosti zabezpečovat humanitární záležitosti z tohoto zdroje, pokud tuto povinnost neplnila církev.

Celkově pak lze navržený zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považovat za velmi netransparentní zákon. Poskytuje nestandardním způsobem nenárokové plnění původním neúplným vlastníkům, z kterých nově dělá úplné vlastníky, a dále poskytuje finanční plnění ve prospěch nevlastníka za majetek odejmutý jiným subjektům při realizaci zákonů prosazovaných presidenty Benešem a Masarykem. Návrh zákona nezbavuje stát hrozby, že přes vyplacení finančního odškodnění církvím nebude muset řešit otázky dalších žalob z řad církevních právnických osob, které nebudou odškodněné vydáním nemovitostí¹⁸⁹  a naopak přináší řadu hrozeb a ohrožení státního rozpočtu v důsledku soudních sporů vedených diskriminovanými právnickými a zejména odlišně odškodňovanými fyzickými sobami. Návrh zákona obchází původní koncepci zakladatelů Československa z r. 1918 na nápravu křivd způsobených Bílou horou a vyháněním českého obyvatelstva vytvářením materiálních podmínek pro návrat emigrantů a omezením moci těch, kteří na vyhánění českého obyvatelstva vydělali. V konečném důsledku pak navržený restituční zákon poráží nejen záměry zakladatelů našeho státu, ale ruší reformu Josefa II. a základní princip třetího pražského artikulu, za který mnozí Češi obětovali svůj život za křižáckých válek vedených proti naší vlasti za prosazení práva církve na majetek.

Za situace, kdy řada občanů České republiky má vážné pochybnosti o oprávněnosti restitucí církevního majetku, pak vzniká otázka, proč se projevuje tak mimořádná snaha o restituci tohoto majetku a proč dochází k vyhrožování soudy včetně Evropského soudu pro lidská práva, když naděje na úspěch v soudních řízeních církevní restituce téměř nemají. Je pouze věcí státu, zda se rozhodně či nerozhodne restituce provést a v jakém rozsahu. Proč jsou prosazovány restituce včetně finančních náhrad v dobách krize za ministra, který byl v minulosti čelným představitelem politické strany spojené s církví, je velkou otázkou. Třeba se to někdy dozvíme a třeba o tom, zda má či nemá být církevní restituce, budou občané této země rozhodovat jednou v referendu, případně někdo přednese návrh, aby se vydával pouze majetek, který církevní právnické osoby vlastnily alespoň v den Bílé hory a zároveň 25. února 1948. Pak odpadnou mnohé diskuze o církevních restitucích. Stejně by odpadly, pokud by církev předem prohlásila a zavázala se ve smyslu Matoušova evangelia: "Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne ( ... ) Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského (...) Snázeť jest velbloudu skrze uši jehly projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího. "¹⁹⁰  , jak velkou část z restituovaného majetku a jak věnuje na chudé a potřebné, které miluje jako sebe sama,¹⁹¹  když o její poctivosti a poučení z vlastních chyb a nedostatků, které vedly k odnímání majetků zajisté nejsou pochyby, když žádná církev samozřejmě neusiluje nyní o monopol zemědělského majetku či v rozporu s požadavkem "nepokradeš" o získání majetku, který církvím nikdy nepatřil. Není snad důvod pochybovat o tom, že církve budou postupovat tak, jak vyžaduje Bible i proroci a řídit se přikázáními. Nepochybuji, že v České republice vůči kritikům církevních restitucí a jejich nedostatků nezačne stát vyvozovat sankce a nedojde k jejich postihu státní mocí podobně, jako se stalo kritikům církevních poměrů jako v některých zemích, kdy kritikům musel poskytnout ochranu až Evropský soud pro lidská práva.¹⁹² 

Celkově pak lze navržený zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považovat za velmi netransparentní.