Útok na svobodu a demokracii?

17. 7. 2012 / Pavel Urban

K odmítání církevních restitucí je důvodů dost. Pravidlo o povinnosti vrátit ukradené je sice správné, v takovém rozsahu a po takové době se ale v praxi prosazuje těžko. Je otázka, proč by měly být uspokojovány zrovna nároky církví a ne jiných kolektivních potenciálních restituentů. Lpění na majetku bez ohledu na okolnosti je u následovníků Ježíše Krista poněkud zvláštní, a to i když uvážíme, že církve coby společenské organizace mají přece jen širší zodpovědnost než někdejší bezdomovec s dvanácti učedníky. A tak dále ...

Ale všechno má své meze. Vnímat restituce církevního majetku v České republice jako útok na svobodu a demokracii hraničí s paranoiou. Milan Valach to ovšem vysvětluje : kapitalisté si kupují církev. A na oplátku očekávají, že Čechy naučí poslušnosti.

To by mohla být pro české odpůrce kapitalismu dobrá zpráva. Znamenala by totiž, že architekti kapitalismu v této zemi úplně zblbli. I průměrně inteligentní znalec českých poměrů ví, že církevní doporučení u českých volebních uren moc velkou váhu nemají. Pokud by tato podpora byla příliš razantní, mohla by mít dokonce opačný efekt.

Osobně si myslím, že cíle parlamentních obhájců restituce jsou skromnější. Jde jim o získání těch, kteří s církevními restitucemi souhlasí. Zároveň předpokládají (politici), že pro nesouhlasící voliče jejich strany nejde o tak závažné téma, aby kvůli němu měnili volební preference. Tahle sázka by vyjít mohla. Ale dějinný reakční zvrat z toho asi nebude. Kdo schvaluje církevní restituce, ten levici tak jako tak asi nevolí. Kapitalisté a jejich političtí poskokové tedy budou muset hledat jiné téma. Třeba rasismus. Jeho soft verze by na demokracii ani útočit nemusela. Naopak. V některých městech a možná i regionech by už dnes získala pohodlnou většinu. A v řadě dalších by se s ní muselo aspoň počítat. Což se ostatně už děje.

Dejme tomu, že většina občanů této země bude požadovat omezení občanských nebo sociálních práv, které se v praxi dotkne některé menšiny či menšin. Bude Milan Valach i poté obhajovat vůli většiny ? Nebo bude, podobně jako kdysi Hus a dnes stoupenci církevních restitucí hájit svůj rozum a své svědomí proti legitimní většině ? Dejme tomu, že vláda a parlament budou takovouto vůli lidu sabotovat a hřešit na to, že až do nejbližších voleb mu odpovědni nejsou. Bude Milan Valach i nadále hájit základní princip demokracie nebo se přesune na pozice legistů obhajujících zastupitelskou demokracii ?

Že v případě církevních restitucí nejde o lidská práva ? Nejde. Jde jen o princip. Ale čím jsou lidská práva, pokud mají být víc, než jen zákonem, který může být libovolně změněn ? Také "jenom" principem.

S těmi principy je vůbec potíž. Církve, včetně katolické, v minulosti plnily řadu společenských funkcí v oblasti sociální, kulturní atd. Pro liberála to samozřejmě není dostatečný argument. Podstatné je, že církevní poplatky byly vynucené. Dobrá. V těchto věcech je nástupcem církve moderní stát. Ten si pro svou potřebu vynucuje poplatky, o jakých se katolické ani jiné církvi nikdy ani nesnilo.

Možná by měl být stát zrušen a jeho majetek rozdělen mezi okradené. (Tedy především mezi ty, kteří platili největší daně.) Možná by se měl stát změnit na agenturu, u které by si každý objednával a platil služby čistě dle vlastní vůle. Tolik a tolik dávám na místní policii, tolik a tolik na státní, tolik a tolik na flákače na sociálních dávkách ... Už jsem se s podobnou logikou na internetu setkal. Její vyznavači ale evidentně nepatří k zaměstnancům uvědomělým na úrovni "třídy pro sebe".

Je chvályhodné, že Milan Valach nezůstává u otázky církevních restitucí, ale vidí je v kontextu podstatnějších věcí. Jako filozof to má v popisu práce. Jenže jde-li někdo ke kořenům věcí, měl by mít na paměti, že interakce mezi viditelným povrchem a neviditelnou podstatou bývá komplikovaná a nejednoznačná, a to tím více, čím hlouběji ta podstata leží. Nahrazovat tyto vazby krátkými spojeními znamená vytvářet filozofický kýč. Který má k realitě asi tak daleko, jako telenovela. Telenovela je konzumně vděčná (pro jistý okruh diváků), všeobecně srozumitelná, obsahující jevy, které známe ze života (peníze, lásku, emoce atd.). Ale žít podle ní se zpravidla nedá. Kýč je únikem před realitou, nikoli jejím popisem.

Podle Milana Valacha je strategickým nástrojem poskoků kapitalismu boj o základní ideje. Předpokládám, že to platí i pro bojovníky proti kapitalismu. V tom případě zkuste hádat : je to pro svět klíčové, je to lepší, než kapitalismus, mnozí tvrdí, že to neexistuje, jiní v to bezmezně věří a doopravdy to nikdy nikdo neviděl. Je to Bůh ? Nebo lepší systémová alternativa kapitalismu ?

Možná nejdůležitější věta komunistického manifestu tvrdí, že "filozofové svět různě vykládali, jde však o to jej změnit." Po více než sto šedesáti letech je zřejmé, že pokud levice aspoň částečně dosahovala svých cílů, pak v rámci kapitalismu. Snaha nahradit jej jiným systémem sice zplodila řadu filozofů různé úrovně schopných vyložit jakýkoli svět, ale jako duchovní zdroj změny buď nefungovala nebo jen jako slepá síla neschopná pochopit vlastní směr.

Možná by bylo lepší věnovat méně pozornosti strategickým idejím a spíše se snažit vytvořit svět, který by dokázal zajistit potřeby moderní společnosti bez zoufalé potřeby peněz kapitalistů a jejich leckdy problematické efektivity. Pokud dokážeme takovou alternativu stvořit v praxi (nikoli pouze v teorii -- i když ani tam vlastně neexistuje), pak nebude nutné měnit systém. Pokud to nedokážeme, pak zůstaneme kapitalistickými poskoky. Bez ohledu na to, zda věříme v posmrtné peklo nebo zda jsme takzvaně objektivně pochopili své postavení a s ním spojené zájmy ve společenském systému.

0
Vytisknout
4520

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2012