Moc bezmocných

13. 7. 2012 / Marek Řezanka

Nemohu nereagovat na článek Jana Paula "Proč taková nenávist", v němž kritizuje údajné zaujetí Britských listů proti církvím.

Celým článkem pana Paula se nese slovo "nepochopení". Pan Paul nechápe, kde se bere nenávist proti církvím. Pan Paul směšuje víru a církev a píše o "nepochopení podstaty víry". Co je ale horší, pan Paul nespatřuje nic škodlivého na tom, jak se o demonstrujících pan kardinál Duka vyjadřuje a nenachází v jeho projevu slovo "lůza" či "ochlokracie". V takovém případě je vhodné dát na toto místo odkaz, kde lze projev pana Duky najít: ZDE

"Svůj názor můžeme pochopitelně vyjadřovat protestem. Je to ostatně součást demokratické společnosti a právo na něj je zajišťováno ústavou a příslušnými zákony. V době vlády jedné strany, či správněji diktatury KSČ, tomu tak rozhodně nebylo. Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie. Vím, že to není záměr většiny demonstrujících, ale bylo by na straně organizátorů, aby si této skutečnosti více všímali."

Tato slova jsou jednoznačná. Jako přímý účastník demonstrace 21. 4. 2012 na Václavském náměstí v Praze mohu s klidným svědomím říci, že měla poklidný projev, proběhla důstojně -- a přes oprávněnou naštvanost lidí nesklouzla do trapné vulgarity, jak se to povedlo v současnosti ministru Kaloskouvi a potažmo celé stávající vládní garnituře. Jak bude pan Duka reagovat na slovník pana Kalouska? Jak se vyjádřil k "těžkým francouzským vínům" a k odposlechům politiků?

Já osobně nechápu, že pan Paul nechápe situaci moha lidí ze středních a nižších vrstev, že nerozumí bezmoci a deprivaci těchto lidí a že nevidí hrozbu enormního nárůstu mocenského postavení katolické církve v České republice. Majetek a moc spolu velmi úzce souvisí.

Jsem přesvědčen, že právě Britským listům patří nesmírné poděkování za pokus o objektivní informování v době, kdy hlavní média přejdou bez povšimnutí, že jeden z prezidentských kandidátů si s odvahou sobě vlastní dovolil vyslovit nesmírně kacířskou myšlenku o potřebě referenda k vládní podobě církevních restitucí.

V době, kdy vládou zmítá krize za krizí, kdy její důvěryhodnost klesá k nule a kdy má nadpoloviční většinu jenom díky nedemokratickému přesunu části hlasů do nikým nevolené platformy, je takové referendum jedinou možností, jak zabránit mnohým škodlivým dopadům na českou společnost včetně masivního prolomení Benešových dekretů.

"Kdyby Hus žil, Duka by ho upálil! To bylo jedno ze směšných hesel na demonstraci proti restitucím, a přitom celé osvícenství, které znamenalo nástup sekularizace, bylo ve smyslu zloděj chytá zloděje", píše dále pan Paul. Kdyby si přečetl dne 24. 6. Právo, konkrétně rozhovor s arcibiskupem Graubnerem, zjistil by, že Hus je pro katolickou církev nadále trnem v oku. Samozřejmě, že by se Hus dnešní katolické církvi do krámu opět nehodil. Nepravosti církve, proti nimž vystupoval, by nepochybně kritizoval i dnes.

"A odpustky? Předně musíme připomenout, že církev nikdy neodpouštěla bez uložení povinnosti nahradit způsobenou škodu. Některé zlé činy nešlo jednoduše napravit, proto se ukládalo pokání, třeba za vraždu pět let postu, z toho dva roky o chlebě a vodě. Za každé opilství sedm dní o chlebě a vodě. Odpustky se říkalo tomu, když někdo mohl nahradit půst stanovenými modlitbami nebo dobrými skutky, mezi které se někdy počítaly i hmotné dary pro kostel či klášter" -- tento Graubnerův postoj by jinak usměvavého Mistra Jana Husa dohnal zřejmě až k slzám.

Naopak -- heslo Hnutí za Přímou demokracii je bohužel až příliš trefné. Podtrhuje situaci, kdy katolická církev rezignuje na okolnost, kolik lidí se k ní hlásí a zda ji náhodou pro její stanoviska neopouštějí, situaci, kdy není veřejnosti dán sebemenší prostor pro diskusi a jediným proklamovaným cílem církve je honba za majetkem, na jehož velkou část nemá církev legální nárok.

Na základě mého dopisu panu Dukovi publikovanému na Britských listech mi mj. napsal pan K. Němec. Poslal mi své obsáhlé stanovisko k úloze církve v dnešní demokratické společnosti, jež lze shrnout: "Nejsem proti ústavní svobodě náboženství, ale nesouhlasím s tím, aby se vatikánská hierarchie globálně vnucovala jako součást dnešního veřejného života. Nepokládám za správné, aby demokratické státy spolupracovaly s Vatikánem, a tím uznávaly jeho odporný antidemokratický režim."

Text, jenž mi poslal, je příliš dlouhý, než abych ho zde uváděl, ale je to zamyšlení, které přirozeně směřuje k citovanému závěru. Pokud se pan Paul bude ptát, kde se v panu Novákovi bere nenávist vůči církvi, odpověď je nasnadě. V bezmoci. V pocitu naprosté frustrace ze stavu, kdy člověk vidí, jak se mu hroutí hodnoty, ideály.

Neznám ideály a hodnoty pana Nováka -- ale mluvil jsem s jinými vysoce inteligentními lidmi, kteří dávali nepokrytě najevo své zklamání, že je ničeno vše, v co věří. Že jsou pošlapávány ideály T. G. Mysaryka, Československo se rozpadlo, církev posiluje svou moc a navíc ještě hrozí prolamování Benešových dekretů a posilování nároků s nacisty kolaborující šlechty.

Církev by měla těmto hlasům umět naslouchat - a ne je jednorázově odsoudit. Ve své době lidi oslovoval text Václava Havla Moc bezmocných. Je pouze otázkou času, kdy občanům dojde trpělivost a s ní i skutečnost, ža sami o sobě jsou sice naprosto bezmocnými, ale spojí-li se, nezmohou proti nim nic ani miliardové majetky.

0
Vytisknout
4391

Diskuse

Obsah vydání | 17. 7. 2012