Kam jít

13. 7. 2012 / Jan Mertl

Současný stav české společnosti připomíná dezorientovanou bárku, křižující moře sem a tam za současného dohadování, kam se má vlastně plout. Medián mezd žen činí 16 000 Kč hrubého, sociální struktura zahrnuje půl milionu nezaměstnaných a více než 2 miliony poměrně chudých důchodců. Prosázíme 120 miliard korun. Internetové servery největších českých deníků typu Idnes nebo Novinky klesly na úroveň bulváru. Normou jsou reality show, kde často zoufalí lidé předvádějí ostatním své neštěstí či patologické chování. Normou je dobře se rozvést, nikoli dobře žít spolu. Normou je měnit zaměstnání, ne být loajální. Normou je být sám, ne být s ostatními. Normou je odsoudit neúspěšné či oponenty. Přesto, že většina odpovědných připouští systémové selhání státních maturit, u odvolání uspělo jen mizivé procento studentů. Politici se vybíjejí v zoufalých sporech. A tak dále. Opravdu to nemá smysl všechno vyjmenovávat.

A přesto se jako východisko opakuje stále tatáž mantra. Každý může, každý je "předbohatý" a závisí jen na něm, kam se v životě dostane. Až na to, že někdo relativně chudý a relativně méně schopný být musí a sice platí, že "každý si může přečísti Vergilia v originále", ale ne každému to v životě přinese skutečné  štěstí. Soukromý vlastník je efektivnější než stát. Až na to, že efektivitu soukromého podnikání měříme v době, kdy "jede", na jeho vrcholu. Krachy bank a firem nepočítáme, založí se přece nové. Lidé se za své dluhy mohou sami. Až na to, že jim je někdo velmi agresivně nabízel a velmi na tom vydělal. Daně jsou násilí státu na poctivých občanech, kteří by jinak své peníze s nadšením utratili daleko lépe. Až na to, že... když mluvíme takhle, děláme stejnou fundamentalistickou chybu, jako dělala komunistická totalita. Tedy nekritickou adoraci čistého trhu, který nás vábí svou zdánlivou logikou a silou stejně, jako řadu lidí vábila po druhé světové válce myšlenka sociálně spravedlivé společnosti, v níž peníze už nebudou potřeba a zmizí sociální patologie. Kdo to nechtěl, byl nepřítel lidu. Dnes je to nepřítel trhu.

Současně jsme zrušili prakticky veškerá tabu, která jsme měli. Prosazují a oceňují se extrémy, speciální efekty, výjimečné věci. Běžná, seriozní, kvalitní práce nikoho moc nezajímá. Není ničím "extra". Lidé se hodnotí podle toho, co "dokázali", ale vnímání toho, co je hodnotné, se radikálně mění. Vývoj v řadě odvětví je tak dynamický, že ho lze jen těžko sledovat. Chybí tradice, zdravý konzervativismus, zhodnocení smyslu pokroku. Trh to za nás, bohužel, neudělá. Jsme svědky unikátního experimentu s absolutní svobodou pro vyvolené a virtuální svobodou pro většinu, která má každý měsíc problém zaplatit své účty a těžko může dostát nárokům, které jsou na ni kladeny, přestože je k tomu trvale vyzývána a stimulována.

To je jen několik trochu chaotických úvah bez nároku na jejich exaktní důkazy. Řada věcí se tady na Britských listech už navíc do hloubky rozebrala včetně různých názorů. O ty už ale v této situaci moc nejde, každý se sice může projevit, ale větší praktický dopad to nemá.

Musíme si totiž rozmyslet a shodnout se na tom, kam jít. Jestli budeme ještě mít společné nějaké normy, hodnoty a nějaká tabu. Jestli budeme schopni mít nějaké společné zájmy. Jestli nepůjdeme všichni proti všem. Jestli budeme schopni opustit ideologické mantry, které nám v reálných řešeních vůbec nepomáhají. Jestli budeme umět ustoupit a změnit názor, pokud se ukáže jako neadekvátní.  Jestli pochopíme, že peníze opravdu nejsou všechno a že stejnou, ne-li větší důležitost mají i věci jiné. Jestli vedle výjimečných efektů oceníme i běžnou, kvalitní práci, jejíž význam není na první pohled vidět. Jestli pochopíme, že sociální politika a sociální systémy nejsou socialismus. Jestli budeme vidět úspěch i jinde, než ho vidíme dnes.

Je mi líto, že národ, který dal světu spoustu chytrých lidí, který měl velmi dobré školství, zdravotnictví a řadu dalších odvětví, se nyní topí v ideologických sporech, nesmyslném šetření, podivných kauzách,  nekonečné touze po špičkovosti, viditelných efektech a úzce chápané efektivitě, hledání viníků systémově podmíněných selhání, hledání "supersprávných" řešení, tvorbě "superefektivních" v praxi kolabujících systémů a tak dále. I to, že jsme řadu věcí zredukovali na peníze a jejich množení, v horším případě šetření. O nic jiného už často nejde.

Současně samozřejmě platí, že fakticky  žijeme v nejlepší době lidstva a vlastně si nemáme na co stěžovat. Nemáme hlad. Máme všechny předpoklady to dělat dobře a řada z nás se o to ve svém mikrosvětě i snaží. Víme, jak bychom to měli mít. Ale nefunguje to...

Neumím to, bohužel, napsat lépe. Řada mých článků a článků ostatních autorů pro Britské listy byla konzistentnější, než je tento. Jsem ale přesvědčený, že současná česká realita je natolik tristní, že potřebuje především takovéto systémové zamyšlení, jakousi procházku krajinou priorit a pochopení toho, že takhle se dál už dlouho jít nedá. Že je lepší účelně utrácet než tupě šetřit.  Že je potřeba napravit spoustu věcí, které trh sám ani jednotliví lidé napravit nedovedou. Že je třeba vrátit obsah mnoha prázdným pojmům a naopak oslabit význam jiných, na které jsme si nechtěně zvykli. Že pořešíme alespoň něco z toho, čím jsem začal. Že trh a peníze nám v tom pomůžou jenom částečně, stejně důležitý bude zdravý rozum, spolupráce, solidarita, mezilidské vztahy, důvěra a štěstí. A že tohle všechno uvidíme a zažijeme kolem sebe, budeme vnímat, že to funguje. I když to bude určitě daleko těžší, složitější a méně přímočaré, než dosud.  

0
Vytisknout
10325

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2012