Může být v Sýrii uplatněn "libyjský" model intervence?

13. 7. 2012

KD│ V čerstvém vydání časopisu Parameters, tiskového orgánu U.S. Army War College, nalezneme článek Eriky D. Borghardové a Constantina Pischeddy nazvaný Allies and Airpower in Libya. Text ovšem není jen prostým ohlédnutím za libyjským tažením, ba ani jeho podrobnou analýzou; cíle jsou dalekosáhlejší, a sice prozkoumání možné aplikability "libyjského modelu" v příštích intervencích - mezi nimi autoři výslovně zmiňují Sýrii a Írán.

Autoři libyjskou intervenci, v níž se účast NATO omezila převážně na letecké operace, považují za úspěšnou (dlouhodobé politické dopady nezkoumají). Konfrontují ji tedy se dvěma konkurenčními teoriemi současného ozbrojeného konfliktu: S teorií rozhodující role technologické rovnováhy mezi protivníky a teorií rozhodující role rovnováhy dovedností (skills) protivníků. Jako kontrolní instance jim slouží intervence do Afghánistánu v roce 2001, která představuje podobný typ operace (ani zde se nezkoumají dlouhodobé politické dopady). 

Teorie technologické rovnováhy v Libyi podle Borghardové a Pischeddy jednoznačně pohořela. Kdyby totiž měla pravdu, nasazení "inteligentních" leteckých zbraní by muselo vést k prakticky okamžitému zhroucení libyjských ozbrojených sil bojujících bez krytí ze vzduchu a s výzbrojí převážně na technologické úrovni 80. let. To se ovšem nestalo a namísto toho se můžeme dočíst o celé řadě taktických adaptací, kterými Kaddáfím politicky neustále od ambiciózních profesionálů "očišťované", ale přece jen v lokálních poměrech relativně výkonné ozbrojené síly nepříznivé situaci operativně čelily. Namísto okamžitého zhroucení a namísto vymizení boje zblízka konflikt trval několik měsíců a vyvolal tak v táboře NATO značné politické pnutí, když politická vůle některých členských zemí byla napnuta k prasknutí. 

Ovšem ani teorie rovnováhy dovedností nevychází z libyjského tažení úplně nejlépe. Zatímco Kaddáfího síly byly v lokálním měřítku průměrné nebo jen lehce podprůměrné, bojové výkony povstalců, tj. jejich taktické dovednosti, ale i (ne)schopnost poučit se z opakovaných krvavě zaplacených zkušeností, byly na počátku operace tak mizerné, že během několika měsíců prostě nebylo možno rozdíly ve výkonech protivníků ani přibližně překonat. A přesto nakonec povstalci zvítězili.

Autoři ovšem nekomentují izraelské zprávy, podle nichž konečnou porážku Kaddáfího nemají na svědomí povstalecké milice, ale intervenující pozemní jednotky z Kataru a Spojených arabských emirátů...

Namísto toho za rozhodující faktor označují postupné opotřebení Kaddáfího sil, včetně faktu, že velká rozloha země v kombinaci s velkou vzdáleností mezi městy v podmínkách vzdušné převahy protivníka vládním silám fakticky znemožňovaly úspěšné provádění logistických operací. 

Toto je mimochodem jediný okamžik, kdy do úvahy Borghardové a Pischeddy vstupují terénní podmínky. Ani jedna z teorií kterou aplikovali terénní podmínky sebeméně nezohledňuje. 

Proto také nijak nepřekvapí, jakým směrem se odvíjí další úvahy autorů. Srovnávají velikost Kaddáfího armády s velikostí armády dalších "kandidátů intervence" a konstatují, že Sýrie, potažmo Írán, znamenají čtyřikrát, respektive šestkrát větší ozbrojené síly než v Libyi. Kromě toho okrajově zmiňují lepší protivzdušnou obranu. 

Tyhle mechanické úvahy ovšem známe z minulosti a nutno říci, že se v nich odráží naprostá nepoučitelnost "globalistického" přístupu. V roce 1991 během "Války v zálivu" (jemuž se nesmí říkat Perský) měl Saddám Husajn v Kuvajtu 650 000 mužů. Celé tyto síly byly v pouštních podmínkách poraženy prakticky v měřítku hodin a ačkoliv došlo i k bojům na zemi, rozhodující roli přitom sehrálo letectvo intervenující koalice. V roce 1999 měla jugoslávská armáda v Kosovu celkem 60 000 mužů. Letecká válka NATO však v horském terénu trvala od 23. března až do 21. června 1999. Kromě morálky a sofistikované taktiky jugoslávských sil částečně poučené iráckými zkušenostmi lze dlouhý odpor Jugoslávské lidové armády připsat právě terénu. O syrský terén se však analýza Borghardové a Pischeddy neotře byť jen cípem kabátu. 

Pro čtenáře analýzy Borghardové a Pischeddy může být také zajímavé domyslet do konce to, jaké příklady "levných" intervencí si pro svou úvahu vlastně vybrali. Centrální moc v Libyi je dnes - pokud je něco takového vůbec možné - v ještě horším stavu než v Afghánistánu; obě země lze bez ohledu na halasné oslavování voleb fakticky označit za selhávající státy...

0
Vytisknout
2846

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2012