Co dělat v této krizi

15. 12. 2011 / Milan Valach

Konečně bychom měli pochopit, že zákony v této zemi nejsou přijímány ve prospěch většiny občanů, ale jen těch, kdož mají skutečnou moc, a to jsou vlivné podnikatelské skupiny a jim posluhující politikové. Vracíme se do 19. století s neomezenou vládou bohatých. Solidární zdravotnictví, ze solidárních fondů financované vysoké školy, sociální příspěvky pro zdravotně postižené, odvody do důchodového pojištění, to vše jsou příležitosti k výdělku. To vše je nutné privatizovat, tj. převést do soukromých rukou a udělat z nich zdroj zisků privilegovaných. Zde se ukazuje, kdo je skutečný parazit, kdo těží a žije z bohatství vytvořeného jinými a kdo toto bohatství skutečně tvoří a je o něj nyní okrádán. Ztrácíme těžce vybojovaná práva a znovu poznáváme, co to je děsivý strach ze ztráty zaměstnání.

Co s tím? Co máme dělat? Je jen jedna cesta: demise vlády! Ale to se nestane. Nejméně jedna strana ze současné vládnoucí koalice se v příštích volbách do parlamentu nedostane, nejméně jedna další z tohoto tábora bude velmi pravděpodobně oslabena. To je tmel, který je drží pohromadě pevněji než cement a ocelové svary.

Ale i kdyby vláda podala demisi, co potom? To je asi nejdůležitější otázka, jejíž otevřenost drží lidi doma. Odmítají uvěřit opozici, že by představovala tak radikální změnu, aby jim stálo za to vyjít do ulic. Odmítají uvěřit pouhým předvolebním slibům proto, že uvěřili již tolikrát a vždy byli zklamáni. Avšak v zásadě je možné dosáhnout pádu vlády. Jestliže bylo možn

é donutit mohutným protestním hnutím občanů k rezignaci monopolně vládnoucí komunistickou stranu, o to spíše musí hlas občanů vyslyšet politické strany, které se samy prohlašují za demokratické. Jediné, co k tomu chybí, jsou ty statisíce občanů v ulicích a na náměstích. Jistě, blíží se Vánoce, lidé mají jiné starosti. Ale co bude za pár měsíců na jaře? Co bude, až na nás dolehne celoevropská krize?

Je nutné si uvědomit, že demise vlády není řešením našich problémů. To je jen nutný předpoklad k jejich řešení.

Cílem občanských protestů, na jejichž počátku právě stojíme, musí být změna systému zastupitelské demokracie, který nám přinesl tolik zklamání. Není moudré uvěřit znovu slibům těch, kteří záhy po získání moci zapomínají, kdo jim tu moc jen dočasně propůjčil. Zapomínají proto, že se ocitají ve světle reflektorů, v privilegovaném světě mocných, v němž se sami začnou dříve či později považovat za bytosti jiného řádu, vznešenější, moudřejší a proto oprávněné využívat všech výhod svého postavení, a to i na úkor nás ostatních, obyčejných lidí z ulice. Naše bída je v tom, že i mnozí z nás neprivilegovaných přijímají tento panský pohled na sebe sama a nacházejí svou pýchu v lokajské nadutosti sluhů, povyšujících se nad sedláky z podhradí.

Ale přicházejí také falešní prorokové, jedni rozdmýchávají staré nacionální a rasové nenávisti, jiní svádějí vše na sociálně slabé a nezaměstnané, kteří zneužívají sociální dávky a takéZDE. Další prezentují sami sebe jako morálně "čisté" a slibují nápravu, stačí jim uvěřit.

Říká se, že znakem inteligence je schopnost učit se z chyb. Jsme tedy schopni poučit se z chyby důvěry v ty, kteří se s naší pomocí chtějí opět dostat k moci a vládě? Pochopíme již konečně trvalý význam staré zásady: "Každá moc korumpuje!"

Jan Hus kdysi napsal: "Psi se rvou o kost. Vezmi jim ji a oni přestanou." Tou kostí je moc, a to moc jako privilegium, tj. dostupná jen pro někoho Chceme-li něco skutečně změnit, musíme ji jako privilegium zrušit, zničit. A to jde jen v systému přímé demokracie (technicky přesně: polopřímé demokracie).

Jediné co v této dramatické situaci skutečně stojí za námahu a úsilí je právě toto: zásadní změna politického systému. Je nutné omezit moc politických stran a politiků a posílit rozhodovací pravomoci občanů. K tomu je nutné přijetí ústavního zákona o obecném referendu, a to v té podobě, v níž by tento výsostně demokratický nástroj mohl být použit k účinné kontrole politiků a politických stran občany samotnými.

Politický systém musí být reformován a změněn tak, aby občanům umožňoval odvolatelnost politiků, a to kdykoliv si to budou občané přát.

Pro zachování demokratické podstaty našeho státu, spočívající na rovnosti všech občanů, je nutné změnit zákon o politických stranách tak, aby zakazoval jejich financování právnickými subjekty a omezoval příspěvky subjektů fyzických.

Dalším podstatným zákonným opatřením musí být zavedení povinnosti politických stran vést transparentní, tj. veřejně přístupné a kontrolovatelné účetnictví.

Nově formulovaná ústava, zakotvující výše zmíněné nástroje přímé demokracie, musí pak být předložena občanům ke schválení v celostátním hlasování.

Po jejím schválení a přijetí výše uvedených změn zákonů budou volby mít teprve skutečný smysl. Avšak to již budou volby v systému, který bude takový, jakým si jej občané samotní budou přát a jak jej postupně budou, na základě narůstajících zkušeností, sami utvářet, včetně přijímání či změny mnoha dalších zákonů a pravidel fungování našeho společného státu.

Výše uvedené nástroje přímé demokracie převádí rozhodující moc do rukou jejích občanů. Tím nám všem společně dávají naději na pozitivní obrat v dosavadním směřování tohoto státu, v němž již konečně budou zájmy veřejnosti, nás občanů, těmi rozhodujícími.

Současná krize je totiž z velké části způsobena tím, že stát byl "zprivatizován" vlivnými na nás všech parazitujícími mocenskými skupinami a je využíván v jejich, nikoliv v náš prospěch.

Je nutné vzít si moc, která náleží nám, občanům a je nám dosud upírána a využívat stát již konečně ve prospěch celé veřejnosti.

Naše zklamáni pramení z toho, že jsme věřili, že někdo bude spravovat naše společné záležitosti lépe než my sami. Naše naděje pramení z tohoto zklamání, které se nyní stává prohlédnutím: nejlepšími správci našich životů jsme my sami společně!

Přímá demokracie, to je svět, v jakém chcete žít. Toto tvrzení má dva významy. Přímá demokracie je nástroj k tomu, abychom náš společný svět, tento stát utvářeli na základě přání a vůle nás samotných. Bude to, co si my sami budeme přát. Druhý význam spočívá v tom, že přesně to vlastně chceme, určovat své životy sami, společně, rovnoprávně a svobodně.

Zůstávají zde však nezodpovězené dvě podstatné otázky. Jak této změny dosáhnout a co se stane s mocí, kterou dává jeho vlastníkům velký majetek. Na tu první otázku se pokusím odpovědět v dalším článku. A ta druhá? Že by měl pravdu Slavoj Žižek, který v knize "Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška" píše, že "Komunismus znovu klepe na dveře.", a rozhodně tím nemyslí návrat do poměrů u nás před rokem 1989. Že by právě toto bylo ono "vně" kapitalismu, které tak marně hledá Václav Bělohradský, dokonce tvrdí, že neexistuje?

I nad tímto se budeme muset všichni společně a důkladně zamyslet. Jde totiž o nás samotné, o náš vlastní život.